Hoď kamenem, kdož jsi bez viny...

Bylo léto a čas dovolených. Přesně před rokem provedla irácká armáda invazi do Kuvajtu a on si myslel, že ač byl voják, tenhle problém je daleko a netýká se ho…

Byl s kamarádem na chalupě a užíval si pár dní dovolené a ,,civilu“.

A tam ji potkal…

Byla mladá a krásná. Byla se sestrou na návštěvě u kamarádky a všechny tři dívky se přišly vykoupat pod splav přesně naproti chatě, kde už pár dní byl on a jeho kamarád.

Kamarád se znal s kamarádkou obou sester a tak slovo dalo slovo a večer seděli všichni u jednoho táboráku.

Snad to byl Bůh, snad Ďábel. Poslal noční bouřku a všech pět mladých lidí bylo nuceno strávit noc společně v chatě jeho přítele. On s kamarádem ještě honem, honem uklízeli zahradní židle a tak když konečně vešli do chaty, byli promočení na kost.

Byli mladí a najednou ležel on a ona na úzké posteli vedle sebe. Jemu byla zima z toho jak zmokl a deka kterou byli přikrytí více štípala než hřála. A tak ho hřála ona…

Ne, nemilovali se. Jen leželi celou noc přitisknutí jeden k druhému a povídali si. Vyprávěl jí, jak se nedávno rozvedl a ona si teprve v tu chvíli uvědomila, že je mu více let, než si myslela. Bylo mu dvacet tři, jí sladkých sedmnáct. Že je vojákem z povolání jí neřekl. Zdála se mu tak strašně křehká a zranitelná, že se bál, že by ji tím vyděsil.

On se od ní dozvěděl, že jednou, až dokončí školu bude zdravotní sestrou. A pak se dozvěděl, že v jejím životě už je někdo, na nějž pouhá vzpomínka jí nedovolí, aby té noci k ,,něčemu došlo“. Přesto onen Bůh či Ďábel dokázal, že po té noci už nikdy nebylo nic takové jako dřív…

To léto se setkali ještě dvakrát. Strávili spolu ještě jednu noc. Zase si leželi v náručí, zas v podstatě k ničemu nedošlo, ale on už věděl, že je ztracený.

Ona měla však jak se zdálo jasno, zvítězil ten ,,druhý“. Ta bolest byla strašná, ale ta opravdová teprve čekala ukrytá za třináctými dveřmi času.

Někdo ,,to“ nepozná za celý život ani jednou. Říká se, že ten kdo ,,to“ pozná, že by měl být šťastný…

Ona si vybrala a on zmizel.

Byla založena speciální jednotka vojenské policie a on se stal jejím příslušníkem. Jejím úkolem byla i účast na zahraničních misích. Odletěl s jednotkou do Kuvajtu a posléze do Iráku. Tam pomáhal chránit inženýry, kteří se snažili dát dohromady spoušť , kterou zanechala na ropných polích irácká armáda.

Léta běžela a po blízkovýchodní misi následovaly výcvikové úkoly doma v republice. Seznámil se s další dívkou a oženil se. Svět se zdál mít smysl…

Pak přišel Afghánistán. Tam na ní vzpomínal více než kdy jindy, dokonce snad více než na vlastní ženu. Bylo to absurdní. Nevěděl o ní dlouhá léta nic a přeci vždycky když chtěl, dokázal si vybavit ty krásné oříškové oči. Ten šibalský úsměv a ten nádherně pokrčený nosík při něm.

A ty vlasy…

Bože ty vlasy!

Jejich vůně byla navždy ukotvená v jeho mozku.Ta úžasná vůně ,,holčičiny“ spolu s vůní medu a slunce. Věděl, že jí musí ještě někdy vidět. Jak asi vypadá ? Vdala se ? Má děti ?

Zradilo ho tělo a doktor řekl – dost. Voják který není na sto procent fit prostě nemůže dál zůstat v nasazení, jaké vyžadovala služba u jeho jednotky.

A tak se vrátil domů k rodině. Odešel z armády a našel si zaměstnání v civilním sektoru. Netrvalo dlouho a stal se otcem syna.

On na ní nezapomněl. Nikdy. A tak zaúřadoval opět snad Bůh, snad Ďábel a vedl jeho ruku. Zadal na Internetu její jméno do vyhledávání v serveru ,,spolužáků“.

Našel ji.

U její ,,třídy“ bylo uvedeno několik mailových adres a on si o jedné z nich myslel, že by snad mohla patřit jí. Napsal na ní mail a strefil se…

Byla překvapená, ale byla ráda, že může po netu poklábosit se ztraceným kamarádem. Klábosili několik měsíců a oba věděli, že to pouto z oné noci je zas mezi nimi. Ona byla vdaná a měla dvě malé dcerky. Ten mladík na kterého myslela i tehdy v noci při bouřce byl jejím mužem.

A pak se setkali. Bylo to po třinácti letech. On se v duchu modlil, aby byla třeba moc, moc tlustá a ošklivá, protože pokud ne…

Byla krásná a štíhlá. Mateřství jí propůjčilo tu nehmatatelnou auru která činí ženy ještě žádoucnějšími. Byla na první pohled silná, sebevědomá a instinktem každého muže odhalená jako ideální žena.

,,Tak to bude průser“, řekl si – a byl.

Psali si, telefonovali si a opět se setkali. Okolnosti jim umožnili strávit spolu znovu noc. Tentokrát už však nebyla ,, jejich“ noc nevinná.

Věděli, že to udělat nesmějí a věděli, že to udělají, protože musí. Snad jim to Osud dlužil, Bůh byl někde schovaný a Ďábel se smál.

,,Proč jsi o mě tenkrát víc nebojoval ?!“ Ptala se ho.

,,Proč ses neozval dřív?!“

Ona dodnes neví, kde celá ta léta byl a co tam dělal, ani čím vlastně byl.

Cítil, že by pro ní byl ochotný udělat všechno na světě aby jí získal. Věděl však, že nesmí udělat nic aby jí neztratil.

Stejně ji ztratil…

Milovala svého muže. Milovala však i toho kluka s mokrými vlasy co se k ní přitulil v daleké minulosti pod dekou kdesi v chatě u řeky.

Věděli, že jejich láska musí usnout s ranním sluncem které ukončí tuto noc. Oba měli své rodiny, minulost, budoucnost , povinnost…

Oba – ona i on byli šťastní, že spolu prožili třetí noc, ale věděli, že už žádná další nebude. Jemu teprve tehdy došel pravý význam slov - ,,už nikdy, nikdy, nikdy…! NAVŽDY !“

Ona je věřící, on ne, to mu ale nebrání v tom věřit, že snad někde opravdu existuje ten ,,druhý“ břeh a tam se zase sejdou. Zas mu bude ležet v náručí a on ji bude zase hladit po těch krásných voňavých vlasech. Její kůže bude zase horká a vůně omamná. Ona bude zase poslouchat jeho hlas, který měla tak ráda. Jejich duše budou čisté a bez hříchu…

Hoď kamenem, kdož jsi bez viny…