Adventures of Amy Part 24.

Klečela jsem na zemi a snažila se rukama si zakrýt hlavu. Pořád jsem před očima měla ten pohled, který mi jasně říkal, že můj život pro něj nic neznamená. Že pro něj jsem jako obyčejný brouk, kterého jediným pohybem sprovodí ze světa a nic se pro něj nezmění. Dál bude v noci poklidně spát a ráno vstávat odpočatý. Bez výčitek pozorovat v zrcadle svůj odraz. Pořád jsem před očima měla hlaveň pistole, která na mě mířila. V uších mi znělo každé slovo rozhovoru a potom ta rána. Třásla jsem se jako vyděšené štěně a sotva dusila hysterické vzlyky. Příliš mě děsila ta díra ve zdi, ze které se ještě kouřilo. Ten člověk mě málem zabil. Chybělo jen necelých deset centimetrů a kulka by mi provrtala lebku jako skořápku. Byla jsem moc vyděšená na to, abych viděla Billyho vyděšený výraz, který ale během okamžiku vrátil za tvrdou nepřítomnou masku. Tak takhle mě vyděsil Victor Sweet. Člověk, který měl polovinu hlavního podílu na mém únosu.
On chtěl přese mě zlikvidovat MCR. V předešlých pěti minutách jsem zjistila všechny okolnosti. Zatímco jsem se krčila v koutě u kuchyňské linky, jsem vyslechla rozhovor Heca a Victora. Heco chtěl zničit Mercerovy. Původně mu šlo jen o Evellyn. Z toho, co říkal, jsem pochopila, že Jackieho máma přišla na Hecovy špinavé obchody se zbraněmi a rozhodla se mu je zatrhnut. Proto ji nechal zabít. Jenže mu po krku šli Bobby, Jack, Angel a Jerry. Chtěl se jich zbavit a klíčem jsem byla já. Victor měl v showbyznysu svoji kapelu, ale kvůli My chemical romance se jim nedařilo. Měl v plánu kluky zničit a předhodit jejích manažerům tu svou kapelu. S pěti miliony v kapse by zvládl divy. A opět jsem se jako vhodný adept na únos hodila já. Bylo to jako zabít dvě mouchy jednou ranou.
Světlo kuchyňského lustru na mě náhle přestalo dopadat. Odhodlala jsem se a opatrně vykoukla. Přede mnou se tyčil Billy jako ochranný štít. Stál zády ke mně a sledoval Victora a Heca, kteří spolu něco řešili za kuchyňským stolem. Teď jsem ale vnímala pouze Billyho. Byl jako temný anděl, který sestoupil na zem z mého osobního pekla. Aby mě mučil a bránil, aby mně mohl znovu mučit. Jakoby mu to dělalo nějakou zvrácenou radost. Nejraději bych mu vrazila a objala ho zároveň. Hypnotizovala jsem jeho záda rýsující se pod koženým pláštěm. Jeho zběsilé dýchání, které se snažil uklidnit. Zdálo se, že byl také trochu v šoku z Victorova náhlého řízení našeho života tady.
Najednou se Victor, Heco a ten černoch zvedli a odešli. Billy zůstal nehnutě stát a zhluboka dýchal. Po chvíli se na mě podíval přes rameno, a když uviděl, že tam dřepím jako psychicky labilní člověk, otočil se celým tělem a dřepl ke mně.
„V pohodě?“ Jeho hlas mi připadal moc blízko a moc hlasitý, takže jsem sebou trhla. „Klid.“ Chtěl mi položit ruku na rameno, ale ucukla jsem. „Já ti sakra nechci ublížit.“ Rozčíleně sevřel ruku v pěst. Dneska to byl jiný Billy. Byl plný bolesti, kterou na sobě nedával znát, ale jeho oči nelhaly. Přestala jsem se třást a pohlédla mu do očí.
„Co se stalo?“ Můj hlas zněl jako lehký šepot.
„Zabili Jimmyho. Kvůli tomu všemu tady, mi zabili bráchu.“ Objal si dlaněmi krk a prsty zatnul do potetované kůže. „Už to zašlo moc daleko.“
„Billy…Mrzí mě to.“ Zašeptala jsem a moje hrdlo se stahovalo úzkostí. Bylo mi ho tak líto. Neměla jsem ani tušení, že Jimmy byl Billyho bratr. Položila jsem mu ruku na loket. Pohlédl nejdřív na mou dlaň a pak do očí. V těch jeho byla bolest hraničící s šílenstvím.
„Iris?“ Byl plný naděje, ale já jen zavrtěla hlavou. „Já vím…je mrtvá,“ dodal smířeně.
„Co se ji stalo?“ Otázka, která mi už dlouho ležela v hlavě mi vyklouzla příliš rychle na to, abych ji stačila zadržet. Nechtěla jsem Billymu vyvolávat bolestné vzpomínky a už vůbec ne zrovna teď.
„Předávkovala se drogami,“ řekl jen tiše a vstal. Tím byl náš rozhovor u konce. Billy mi nabídnul ruku. Zvedla jsem se, ale vzápětí se mi nohy podlomily. Pořád byly jako ze želé. Zhruba před půl hodinou jsem měla k smrti blízko na deset centimetrů, není divu, že jsem byla stále v šoku. „Promiň…nemůžu jít.“ Do tváří se mi nahrnula krev, jak jsem se styděla za to, že jsem vystrašená jako králík.
„Jsi v šoku, ale do obličeje už se ti dostává barva. Za chvíli to bude dobré.“ Chytil mě za ruku a několika pohyby mě zvedl do náruče. Rudla jsem čím dál tím víc. I když Billy byl můj únosce, čím dál tím víc mě přitahoval. Nést mě mu zjevně nedělalo žádné problémy. Byla jsem z toho celá nesvá. Opatrně mě posadil na postel, chvíli očima hypnotizoval pouta, která se mi houpala na ruce a pak mávl rukou.
„Neutečeš.“ Na rtech se mu rychle mihnul lehký úsměv. Dopálilo mě, že moje neschopnost pohybu je mu k smíchu.
„Billy? Mohla bych dostat trochu vody?“ Až teď jsem si totiž uvědomila, že mám v puse úplně vyschlo a na rozpraskaných rtech cítím kapičky krve. Jen přikývl a odešel.
Voda mi příjemně svlažila vyprahlý krk. Billy mě pohladil po tváři a odešel.

Jack:
Nikdy by mě nenapadalo, že je možné, abych ze všech lidí v tomhle vesmíru nejvíc nenáviděl zrovna Bobbyho. Bobbyho, který mi skoro celý život nahrazoval otce. Bobbyho, který mě učil všechno, co teď umím. Naučil mě jak se sám o sebe postarat v tomhle hnusným světě. Teď jsem necítil nic jiného než nenávist. Zlobu na tu jeho horkou hlavu. Co ho to sakra napadlo, hrát si na drsňáka? Tohle přece vůbec nebyl jeho boj. Zhruba půl hodiny po té “nešťastné události“ se Bobby sebral a odešel kdovíkam. Ať si táhne do pekel, nechci ho vidět. To on mi zabil Amy. Seděl jsem v Gerardově kuchyni a civěl do zdi. Vůbec jsem nevnímal zvuky kolem. Noc za okny byla sytá a smutná a já nedokázal ani pomyslet na to, že se blíží Vánoce. Nikdy jsem je neslavil sám… možná kdysi. Když jsem byl malý, celé dny jsem se krčil pod postelí a Štědrý večer nebyl výjimkou.
Většina detektivů se sebrala a odjela domů. Někteří tu však zůstali a pořád něco hledali v počítačích. Něco ťuklo do okna. Nevnímal jsem to a dál civěl na tmavou skvrnu na zdi. Vím přesně, kdy vznikla. Byl to ten den, kdy jsem Amy viděl poprvé. Rozhodli se s Geem vařit a málem u toho podpálili dům. Znovu něco ťuklo. S velkým sebezapřením jsem se zvedl a otevřel okno. Pod ním stál Angel a chystal se hodit další kamínek. Kývnul na mě, ať jdu ven. Hodil jsem tedy na sebe bundu a vyšel před dům.
„Jak je bráško?“ Pocuchal mi vlasy jako malýmu. Jak by mi asi mělo být?
„Hmm. Co je?“ Zabručel jsem a zamrkal, protože se mi do očí zase hrnuly slzy. Angel se rozhlídnul a fouknul si do dlaní. Byla strašná zima a sněhu po kolena.
„Byl jsem venku, však víš jak. Zdá se, že ten zmetek, kterýho si sejmul byl Jimmy Darley. Jeho starší brácha Billy je prej hajzl nejvyššího kalibru. Jeho jméno budí dost velkej respekt. No a tak jsem se ptal dál a říká se, že tenhle Billy má zrovna na krku něco velkého a možná dokonce únos…“
Nervózně jsem přešlápnul. „Brácho, zkrať to.“
Angel se ošil a přikývnul. „Mám adresu, kde by tenhle Billy mohl právě teď být. Malej Jimmy byl totiž pěkně ukecanej.“ Podíval se na mě s otázkou v očích.
„Jdem.“ Kývnul jsem.
„Ale co nějaký zbraně? Všechno má Bobby v autě.“ Klopýtal za mnou rychle.
„Na to se vykašli.“ Buď dneska půjdu za Amy anebo ji pomstím. Je mi to jedno.
„Neřeknem to poldům?“ Angel se mnou srovnal krok a starostlivě si prohlížel můj odhodlaný výraz. Zarazil jsem se v půlce kroku.
„Ne…ti by je JEN zatkli.“ Mrknul jsem na něj. Brácha mi to ale nijak neoplatil. Spíš se tvářil dost nejistě. V mých očích muselo plát šílenství, protože jsem ho cítil v celém těle. Od prstů na nohou až po konečky prstů na rukou.
„Jackie já nevím…“
„Jdeme!“

Amy:
Potichu jsem se kradla ke dveřím a poslouchala každé šustnutí. Už dlouho tu vládlo ticho, což bylo dost nezvyklé, i když tady Billy setrvával sám. Přiložila jsem ucho na dveře a slyšela jen klidné oddychování. Stiskla jsem kliku a na pár okamžiků ztuhla. Musela jsem uklidnit svůj dech a srdce. Zavřela jsem oči a počítala do pěti. Srdce se trochu uklidnilo a dech taky. Vstoupila jsem do kuchyně.
Billy seděl rozvalený na židli, nohy natažené na druhé a spal. Obrázek pohody. Lem pláště u boku se mu svezl na stranu a odhalil tak pistoli. Uvnitř mě hlodalo dilema. Když se pobudí, bude mít po ruce pistoli, aby mě zastavil. Ale když mu ji vezmu, bude výhoda na mé straně. Pomalu jsem se nahnula a natáhla se po zbrani. Jednou rukou jsem si musela ucpat nos, aby ho nevzbudilo lechtání mého dechu. Billy se zavrtěl a já přestala dýchat. Chvíli jsem čekala a pak opatrně vytáhla pistoli z pouzdra. Byla nečekaně těžká. Když jsem tak nad tím přemýšlela, tak to bylo poprvé, co jsem ji držela v ruce. Pevně jsem ji sevřela a vykročila ven. Přišlo mi to neuvěřitelné; udělám pár kroků a budu volná. Natáhla jsem se po klice.
„Jdeš někam?“ zavrčel mi do ucha Billyho hlas. Prudce jsem se otočila a zabořila hlaveň zbraně do záhybů černé košile, kterou měl pod kabátem.
„Billy, já…“ zakoktala jsem se, „nenuť mě to udělat.“ Dodala jsem jistějším hlasem. To já jsem tady v dlani cítila tíhu pistole. Chytil mě hrubými prsty za bradu a zvedl můj obličej tak, že jsem se mu musela podívat do očí.
„Iris, nenuť mě to udělat,“ napodobil ironicky můj hlas. V tu chvíli jsem celá ztuhla. I přes tričko jsem cítila na břiše studenou hlaveň. „nosím dvě…pro jistotu,“ zasmál se.
„Já nejsem Iris,“ vypadlo ze mě a do očí mi vyhrkly slzy. Bože, jsem pitomec.
„Já vím,“ zamumlal tichým hlasem tak blízko, až mi jeho dech ovanul obličej. „To je možná ten kámen úrazu.“ Uhladil mi vlasy za ucho a setřel slzu, která se mi kutálela po tváři. Natáhla jsem kohoutek zbraně, tak jak jsem to viděla dělat lidi ve filmech a Bobbyho. V ten samý okamžik to udělal i Billy.
„Víš sama, že to nedokážeš.“ Přejel mi palcem přes rty a usmál se. Zavřela jsem oči a nechtěla myslet na tuhle situaci. Z plic mi vyrazil další vzlyk, když mě přitlačil na stěnu. Zmohla jsem se jen na přerývavé dýchání, příliš jsem se bála. Do dveří vpadl Heco a Victor. Oba ztuhli ve dveřích.
„Billy?“ Zavrčel Heco.
„Jo?“ Štěkl Billy a nespouštěl ze mě oči.
„Můžeš to skončit. Máme s Victorem nový plán.“ Podíval se na mě a já zapomněla dýchat úplně. „Zvládneš to?“ dodal pochybovačně. Billy ze sebe vydal zavrčení jako nepřátelsky naladěné, divoké zvíře. Celé jeho tělo se napnulo. „Co říkáš?“
„Jo zvládnu, tati!“ zařval, až jsem sebou polekaně trhla. Jeho pistole se mi bolestněji zabořila hlouběji do těla. Strach spláchl i překvapení z toho, že je Billy Hecův syn. Ti dva se otočili a odešli.
„To je ale situace,“ zamumlal. Zadržela jsem dech a kousala se do rtu dokud nezačal krvácet. Bohužel ani ta fyzická bolest mě dostatečně nerozptýlila. Stále jsem si plně uvědomovala, že tohle byl souhlas k popravě.
„Billy, ne…prosím!“ Můj další vzlyk byl hlasitější, skoro jako zasténání. Proč jsem nemohla být zticha? Tvář mi dál zkrápěly proradné slzy.
„Šššš. No tak...“ S úsměvem mi setřel jednu slzu a se zaujetím sledoval, jak se mu leskne na špičce prstu. Po chvíli ji slízl. Následně si rukou zajel zezadu za opasek a vytáhl malý vystřelovací nůž. Zvuk, který mi vyšel z hrdla, zněl jako zakňučení vyplašeného štěněte.
„Já to udělám,“ varovala jsem ho zlomeným hlasem. Kéž by zněl nebezpečněji.
„Ne, to teda ne,“ začal se se mnou hádat dětinsky, jakoby šlo o naprostou hloupost a špičkou nože mi zlehka přejel po tváři.
„Můžeme spolu utéct,“ zašeptal mi do ucha a nenápadně pozoroval okno vedle nás. Před minutou se tam mihnul Hecův a Victorův stín. Teď však zavládl klid.
„Já ale nechci,“ zavrtěla jsem hlavou jako umanuté dítě a přes okraj oka se mi převalila další slza. Billy naklonil hlavu na stranu a obočí se mu spojilo.
„Proč ne? Mohla bys žít. Se mnou.“ Zjevně nechápal mou situaci. I když jsem vzala v potaz, co všechno pro mě Billy udělal a míru jeho přitažlivosti, jasně jsem si uvědomovala, že i smrt by byla snesitelnější než spalující výčitky kvůli Jackovi. Nemohla jsem ho nechat dál truchlit nad tím, že jsem mrtvá. Už jsem párkrát měla k smrti blízko, ale teď jsem ji vítala s otevřenou náručí. Jestli přijde, tak prosím hlavně rychle a pokud možno bezbolestně.
Billy mě pořád pozoroval a oči mu přímo hořely šílenstvím.
„Já miluju Jacka,“ promluvila jsem velmi tichým hlasem, protože přes sevřené hrdlo to hlasitěji nešlo.
„Jacka,“ Billymu zacukalo v koutku oka. Když vyslovil Jackieho jméno vrchní ret se mu nakrčil. „Jacka…JACKA!“ zařval na mě, až jsem se přikrčila, jakoby mě praštil.
„Nemůžu….“ Chtěla jsem ho uklidnit, protože jsem až moc jasně cítila chladnou zbraň na mém břiše.
„To bys raději zemřela, než šla se mnou?“ Křičel na mě a já přikyvovala.
Ve zlomku vteřiny položil svou pistoli na kuchyňskou linku vedle sebe a chytil mě za zápěstí volné ruky. V té druhé jsem stále svírala ukořistěnou zbraň, mohl mi ji vyrazit z ruky, ale neudělal to. Možná doufal, že ho přeci jen zabiji. Nebo naopak nevěřil, že to udělám… tak jako já. Přirazil mi ruku ke zdi těsně nad hlavou. V okamžiku mi celou paží od dlaně až po rameno projela děsivá bolest. Bylo to tak nečekané, že jsem nestihla zabrzdit výkřik. Rozléhal se kuchyní až ven. V šílené agonii jsem vzhlédla a do tváře mě zasáhla sprška krve. Dostala se mi i do očí a míchala se se slzami. Má levá dlaň byla naskrz probodnutá a přišpendlená ke zdi Billyho nožem. Během dalšího okamžiku jsem si uvědomila, že nepřestávám křičet. Sevřela jsem čelisti a zhluboka se nadechla přes stisknuté zuby. Čelo a záda jsem měla zbrocené potem. Cítila jsem, jak mi několik pramínků krve stéká po celém předloktí. Billy klidně vzal svou pistoli a znovu mi ji přitiskl na břicho.
„Ty mě nezabiješ,“ zamumlal a otřel si z obličeje těch pár kapek krve, které mu tam přistály. Zmohla jsem se jenom na přikývnutí, abych mu dokázala, že jsem odhodlaná. Jen se uchechtl a zavrtěl hlavou.
„Ani když udělám tohle…“ Viděla jsem mu jeho úmysl na očích. Vjel mi prsty do vlasů a naše rty se spojily. Jeho byly tvrdé a hrubé, rukama si mě přitahoval blíž, zatímco jeho rty se s neznámou naléhavostí vpíjely do těch mých. Mé tělo se bouřilo. Snažila jsem se bránit, ale byl silnější a jeho rty dravější. Dýchala jsem hlasitě, přerývaně, zatímco on skoro vrčel jako divoké zvíře. Mé tělo zareagovalo rychleji než moje mysl. pravá ruka pustila pistoli na zem a než dopadla, dlaň se mi sama od sebe sevřela v pěst. Praštila jsem ho, s tichým tupým zvukem odtrhla jeho tvář od mé, tvrdě a vztekle. Síla úderu nebyla dost velká na to, aby ho odstrčila daleko, ale aspoň se jeho tvář trochu vzdálila. Z hrdla mi unikl povzdech plný odporu. Billy zíral na pěst, kterou jsem držela, na tváři se mu objevovalo překvapení. Překvapení, které v okamžiku nahradilo nové odhodlání. Zvedl moji pistoli ze země a vtiskl mi ji do volné ruky. Jeho silné prsty sevřely mé roztřesené okolo rukojeti a namířil si zbraň na břicho. Znovu mi pohlédl do očí. Bylo to odhodlání proti strachu a bolesti. Volnou rukou prudce sevřel moji tvář a jeho rty si znovu našly mé. Otevřela jsem oči. Ty jeho byly otevřené a upřeně mě sledovaly. Ozvala se rána a v jeho očích se zablesklo. Možná i v těch mých, ale to jsem vidět nemohla. Nic jsem necítila, kromě tepu v levé ruce nad hlavou, takže jsem spoušť musela stisknout já. Jeho rty se naposled pohnuly a pak se odtáhl. Ani jsem nedýchala, když se poodstoupil. Jeho košile byla černá, takže jsem neviděla krev. Možná, že to tak bylo lepší. Otočil se a odcházel. U dveří se opřel o stěnu a naposled se ohlédnul.
„Sbohem,“ zamumlal a odešel.
Stála jsem tam a nemohla dýchat. Šok mi zabraňoval v jakémkoli pohybu. Zády jsem se opírala o zeď, ke které mi přibodl ruku. Cítila jsem, jak mi v ní škube a tepe, skoro jako bych přímo v dlani svírala něčí tlukoucí srdce. Venku se ozval něčí křik. Přestože už uplynula dlouhá doba od chvíle, kdy jsem ho slyšela naposledy, vsadila bych krk na to, že ten hlas patřil Angelovi. Rozlétly se dveře a do nich vběhl Jack. Usmála jsem se na něj a natáhla se pro černou dýku, abych si ji vytrhla z dlaně a mohla ho jít obejmout.
Ta náhlá bolest byla matoucí. Zmátlo mě to. Nemohla jsem to pochopit, nic z toho, co se náhle událo, mi nedávalo smysl. Co se stalo špatně? Mé vědomí se rozdělilo na dvě části. Na první, kde jsem neprožívala taková muka, kde byla tma a klid, ale jež mi připadala nějakým zvláštním způsobem špatná. A druhá část, kde mě spalovala děsivá mučivá bolest, kde mě snad rozřezávali napůl a upalovali zaživa. Vědomí plné bolesti, kde křičel Jackův hlas. Nevěděla jsem, co si vybrat, kde zůstat. Jedno mi však hučelo v obou částech vědomí. Billy byl ten, kdo zmáčkl spoušť.

Jack:
Bylo to tak hloupé. Pitomé a ubohé. Skoro pod nosem. Ten Billy Darley se celou dobu schovával v malém domku za supermarketem. Znal jsem ho. Byl polorozpadlý a špinavý. Kdysi tam snad někdo bydel, ale potom se odstěhoval a domek upadl v zapomnění hned potom, co ho schovali za supermarket. Nikdo se tam nechtěl nastěhovat, protože se tam stahovali feťáci. Jednou tam našli nějakou mrtvou holku. Samozřejmě, že předávkovanou. Někteří lidi dělaj hrozný blbosti. Nikdy jsem drogy nebral a ani bych nechtěl. Ty cigarety mi stačí. Přidal jsem do běhu a zahnul za roh velkého obchodu. Kolem domku se povalovala hromada odpadků a krabic ze zásobování. Přestože všude ležely kupy sněhu, tady byla jen mazlavá a špinavá břečka.
„Jacku koukej!“ zakřičel Angel a ruka mu vystřelila k postavě mířící za roh. Zahlédl jsem z něj jen kožený plášť. Otočil jsem se na bráchu. „Já ho sejmu.“ Plácnul mě po zádech a rozběhl se. „Hej stůj. Chci si jen promluvit.“ křičel. Haha! Promluvit. Nohy se mi znovu rozběhly. Stiskl jsem kliku a než mi došlo, že tam může být banda po zuby ozbrojených týpků, už jsem stál uvnitř malé kuchyňky. U zdi, která byla ode mně nejdál stála vyhublá postavička. Černé vlasy jí splývaly kolem propadlého obličeje, jemuž najednou dominovaly velké oči. Byla to Amy. Poznal jsem ji, i když ji tolik změnili. Usmála se a pohnula se automaticky ke své levé ruce, jež byla přibodnutá ke zdi černým nožem. Vypadal přesně jako ten, který skončil v hrudníku Jimmyho. Při tom pohledu mi srdce vynechalo několik tepů. Za každou kapičku její krve mi ti hajzlové zaplatí.
„Oh!“ Vyrazila ze sebe a zalapala po dechu. Naprosto celá ochabla. Malátně se bokem opřela o stěnu a začala klouzat dolů. Rychle jsem k ni doběhl a podepřel ji.
„Amy?“ Rychle a přitom opatrně jsem jí vytrhl nůž z dlaně. Ruka jí ochable visela a z konečků prstů kapala krev. Neviděl jsem, kde ještě je zraněná. Na černém tričku se dala krev rozeznat špatně. Odhrnul jsem jí vlasy z bledého obličeje, ale nenašel žádné další zranění. Oči měla zavřené a vypadala jako v bezvědomí. „Co je ti? Jsi zraněná.“ Přendal jsem si ji v náruči tak, abych si ji mohl pořádně prohlédnout. Ruce jsem jí na chvíli omotal kolem pasu. V ten okamžik Amy otevřela oči a vykřikla. Byl to ten nejhrůzostrašnější projev bolesti, jaký jsem kdy v životě slyšel. Zakousl se mi do mozku a srdce a nechtěl se pustit. Ten děsivý zvuk rázem přestal a Amyny oči se převrátily dozadu. Její tělo zaklesnuté do mých paží se zachvělo a z úst se jí vydral proud krve.
Dvě dlouhé vteřiny jsem zůstal stát zmrazený, nechápajíc, co se stalo. A pak jsem očima narazil na místo, kde se tričko mokře lesklo. V těle jí zela rána a silně krvácela. Šokem jsem téměř zapomněl dýchat, když sebou Amyno tělo začalo škubat v bolestivých křečích. Byl to děsivý pohled, který mi rval srdce na malé kousky. Byl jsem tak bezmocný, když jsem ji opatrně pokládal na zem na svou rozprostřenou bundu. Z úst ji stále vytékala krev a já nevěděl jak to všechno zastavit. Roztrhl jsem překážející tričko. Z místa, kde byla kůže porušená se hrnula jasně červená krev. Byla najednou úplně všude. Měl jsem od ní ruce a Amy tvář, krk a vlastně celé její tělo bylo umazané tou vzácnou tekutinou. Zmuchlal jsem kousky trička a snažil se ránu ucpat. Děsil mě každý pohled, na její slabé cukající se tělo, ale něco mě nutilo přemýšlet rozumně. Musel jsem ji zachránit. Někde mezi tím Amy nabrala vědomí. Její bolestný křik mi bolestně zasáhl ušní bubínky. Pevně jsem ji chytil za ruku, kterou bezmocně tápala po podlaze. Utichla a zalapala po dechu.
„Jacku!“ Podepřel jsem ji hlavu aby se nedusila krví.
„Budeš v pořádku. Jsem tu s tebou.“ Tišil jsem ji, co jsem mohl. Musí být v pořádku. Znovu ji ztratit nemůžu. Omámeně otevřela oči a upřela je někam za mě.
„Bolí to.“ Zasténala.
„Já vím. Neboj se bude to dobré. Za chvíli přijde Angel a zavolá pomoc.“
„Jacku!“ Její hlas byl tak jiný, než obvykle. Viděl jsem, jak se její pohled opět ztrácí do prázdna a duhovky se protáčejí někam dozadu.
„Ne! Zůstaň tady semnou. Amy!“ Poplácával jsem ji po tváři, ale bez účinku.
Náhle jsem za sebou zaslechl krok a tiché zacvakání. Dřív, než jsem odtrhl pohled od Amyny blednoucí tváře se mi do hlavy opřel chladný kov.
„Mercer nejmladší. No podívejme.“ Zamlaskal odpudivý hlas. „Kdepak máš svoje bratry?“ Nezapomněl dát slovu bratry ironický nádech. Ten člověk, který mi zezadu mířil zbraní na hlavu mi byl naprosto ukradený. Položil jsem dlaň Amy na hrudník a zděsil se.
„Ne! Ne lásko to nesmíš!“ Cítil jsem jak se její srdce buší jen velmi nepravidelně.
„Klid. Půjdeš hned za ní. A taky za matinkou a brzy budete mít společnost.“ Uchechtl se. Ale v jeho hlase byl osten rozčílení, když jsem ho stále nebral na vědomí. Větší starosti mi dělala Amy, jejíž tvář začala nabírat modrý nádech.
„Blbě kecáš!“ Ozval se tak známý hlas. Ať jsem si říkal, že už ho nechci slyšet, tak teď jsem byl šťastný. Ozvala se rána a duté zadunění. Ohlédl jsem se a uviděl tlusťocha, který se teď válel na zemi. Silné brýle měl na tlustém obličeji nakřivo. Byl jen omráčený, ale celkově venku ze hry. Před domem se totiž ozvala policejní siréna.
„Bobby zavolej sanitku!“ Zakřičel jsem zoufale. Brácha přikývl a vytáhl svůj mobil. Upnul jsem pohled zpátky na Amy a zaposlouchal se do tlukotu jejího srdce. „No tak. Vydrž to!“ Slyšel jsem, jak srdce ochable bojuje. Rychle jsem ji rozevřel rty a vyčistil ústa od krve. Bobby ode mě převzal cár trička, kterým jsem brzdil krvácení na břiše, takže jsem měl obě ruce volné. Přitiskl jsem své rty na její a zhluboka vdechl. Cítil jsem pod dlaní, jak se ji zvedl hrudník. Zahlédl jsem ve dveřích pohyb. Bobby cukl rukou ke zbrani za opaskem, ale pak se uklidnil. Byla to Greenova dcera Kate a Gerard.
„To ne…Je mrtvá?“ Zasténal Gee.
„Není mrtvá Gerarde!“ Zařval jsem na něj a znovu do Amy silně vdechl vzduch. „Kde je sakra ta sanitka.“ Křičel jsem zoufale na všechny okolo. Chystal jsem se k dalšímu vdechu, když se Amyno srdce s posledním zabušením zadrhlo a nastalo ticho. Ticho trvalo jen tři vteřiny, než se odněkud vynořily Angelovy silné ruce a začaly ji v pravidelném rytmu stlačovat hrudník. Když na chvíli přestal, zhluboka jsem do ni vdechl a v očích cítil vlhkost, která mě oslepovala. Ona prostě nemůže umřít. To nejde.
„Ona není mrtvá!“ Zařval jsem na ty hlupáky. Nemají důvod brečet. Amy bude žít. Angel byl u mariňáků. Umí první pomoc, dělá to dobře. Zachráníme ji. Cítil jsem, jak mi srdce bije jako zběsilé. Proč nemůže i to její.
„Amy prosím tě!“ Zavzlykal jsem zoufale. A znovu jsem přitiskl rty na její. Ale nedokázal jsem do ni vpravit vzduch. Hloupě jsem vzlykal a líbal její nehybné rty chutnající po krvi. „Zůstaň! Miluji tě! Slyšíš?!“ Angel přestal s masáží nehybného srdce a položil mi ruku na záda.
„Jacku..promiň..“
„Nechte mě!“ Zaskučel jsem zlomeně a objal její nehybné tělo. Bylo to tak jiné, když se nehýbala. Svíral jsem ji v náručí a představoval si, že se její hrudník rozpíná a srdce bije jako zvon. Tak jako když jsem ji objímal naposledy. Když jsme spolu leželi v posteli. Držel jsem ji zrovna tak jako teď. Na tváři ji hrál lehký ruměnec a kůži měla horkou. Prstem mi na hruď psala naše jména. Já ji přejížděl prsty po páteři, až ji z toho naskakovala husí kůže. Blaženě se usmívala. Byl to naprostý opak Amy, kterou jsem teď držel v náručí. Tahle byla studená, srdce ji nebilo a ve tváři měla odevzdaný výraz.
A pak se do dveří vřítili dva záchranáři. Žena a muž v červených uniformách. On byl vysoký ramenatý jako sportovec a ona drobná s rudými vlasy, skoro jako její uniforma.
„Udělejte nám místo.“ Oba věděli co dělají. Ale to mi bylo jedno. Nemohl jsem se od Amy odtrhnout.
„Jime odveď ho.“ Rozkázala doktorka. Místo toho mi ale Bobby a Angel pomohli vstát a odvedli stranou.
„Napíchneme ji kanylu a dej ji nějaké morfium…“ Diktovala léky, kterým jsem nerozuměl. Během okamžiku se přiřítil třetí člověk a donesl věc, která vypadala jako monitor a k němu připevněné dvě elektrody. Bobby mě pevně držel kolem ramen, zatímco jsem se díval na to, co zbylo z dívky, kterou jsem miloval. Tahle mrtvola umazaná krví, vyhublá špinavá…nedokázal jsem ji zachránit. Saniťák se dal znovu do oživování, kterým jsme se pokoušeli s Angelem dostat ji zpět, zatímco doktorka chystala přístroj. Po tvářích mi tekly slzy a celý jsem se třásl.
„Můžeme zač…“ Doktorka nedokončila větu, když se z Amyna těla ozvalo odporné zapraskání. Tak hlasité, že všichni v místnosti ztuhli. Zaskučel jsem a odvrátil se.
„Její žebra. Kulka ho musela naštípnout…“ Dál jsem neposlouchal. Skrčil jsem se v rohu a nechtěl poslouchat zvuky, jak do mé milované pouštěli elektrický proud.

Amy:
Všechno kolem je tak nevyzpytatelné. V jednom okamžiku máte vše, po čem toužíte. Jen váš vesmír, ve kterém jsou lidé, kteří vás mají rádi, nebo milují. A pak v jednom okamžiku nemáte nic. Ani vlastní dech, nebo tlukot srdce. Otevřela jsem oči a pomalu se posadila. Pořád jsem byla v té malé zatuchlé kuchyňce, který byla plná mých nejbližších. Měla jsem takovou radost, že jsou tady semnou, v mém nejtěžším okamžiku. Jack byl tak blízko ale na jeho tvářích se leskly slzy.
„Už je mi dobře lásko.“ Usmála jsem se a chtěla ho obejmout, ale něco bylo jinak. Necítila jsem žádnou bolest. Ohlédla jsem se a spatřila samu sebe. Ležela jsem v kaluži krve, celá špinavá a vyhublá a…nehýbala jsem se.
„Já jsem mrtvá?“ Zeptala jsem si hloupě, jakoby mi snad někdo mohl odpovědět.
„Teď ano.“ Ženský příjemný hlas plný citu mě donutil trhnout sebou.
„Mami?“ Promluvila jsem na tu krásnou osobu v džínách a světlém svetru. „Ty jsi anděl?“ Z mého hlasu zněl pokorný úžas.
„Reaguje úplně stejně jak já.“ Ozval se vedle mě tentokrát mužský melodický hlas.
„Tome?“ Úžasem jsem se otočila. Měl na sobě černou košili a padnoucí džíny. Vlasy jako obvykle rozcuchané, ale tentokrát s nedbalou elegancí.
„Nejsme andělé. Jsme duše.“ Mrknul na mě. „Změnila ses. Jsi starší.“ Prohlížel si mě se zájmem v očích. Máma se usmívala a přikyvovala. Jak mi to mohlo slušet? Poslední okamžiky které si pamatuju jsem na sobě měla špinavé vytahané tričko s logem Pink Floyd a prodřené dříny. Vlasy jsem měla špinavé a zacuchané a celkově jsem moc vyhubla a zbledla.
Tom vypadal, jako by mi četl myšlenky. S úsměvem na mě kývl. Měla jsem na sobě bílou košili a černé džíny. Ruce jsem měla hladké, bez jakýchkoli ran a odřenin od pout. Žádné stopy po prožitém utrpení.
„Páni.“ Vyšlo ze mě. Tom se rozesmál a máma taky.
„Amy prosím tě!“ Zazněl zoufalý výkřik. Podívala jsem se na Jacka, který se stále nakláněl nad mým nehybným tělem. Cítila jsem bolest, ve svém nehybném srdci. Jak jsem ho mohla tak lehce opustit. Jít za vidinou klidu a chvílí bez bolesti.
„Co semnou bude?“ Otočila jsem se na Mámu a Toma. Oba jen pokrčili rameny.
„On se mi líbí.“ Kývl Tom hlavou k Jackiemu. „Miluje tě.“ Usmál se.
„Ty jsi mě opustil.“ Přešel ke mně a objal mě. Jeho kůže byla chladná, stejně jako ta moje.
„Musel jsem. Byl můj čas, ale tvůj ještě není.“ Znovu mu po tváři přejel vypočítavý úsměv. Za ním se mihnula další osoba. Byla to dívka zhruba stejně stará jako já. Světlé vlasy ji lemovaly sympatický obličej. Možná mi byla trochu podobná.
„Iris?“ Zašeptala jsem nevěřícně. Usmála se.
„Nezlob se na Billyho. On takový není. Nechtěl ti ublížit, ale někdy se nedokáže ovládnout.“ Usmála se smutně. „Odpustíš mu, že ano?“
„Nevím, jestli budu mít příležitost.“ Odpověděla jsem ji sarkasticky a udělala pukrle svým nepoškozeným, slabě průsvitným tělem.
„Dokážeš to.“ Mrkla na mě.
Podívala jsem se na svou dlaň. Zachvěla se a zmizela. Chvíli byla tma a pak se přede mnou znovu vynořil Tom a máma.
„Bojuj.“ Mrknul na mě Tom. Ale jak? Znovu jsem zmizela. Ta tma byla moc plná bolesti. Bála jsem se ji. Znovu jsem couvla a objevila se před Tomem.
„Dýchej hlupáčku.“ Křikl na mě. Tma, která mě znovu pohltila mi ale stlačovala plíce a drtila vnitřnosti. Byla jsem z ní moc vyděšená.
„Nejde to!“ Křikla jsem marně na Toma, který nemizel.
„Snaž se. Třeba pro Jacka.“ Zakřičel za mnou a zmizel.
Nikdy jsem moc nepřemýšlela o tom, jak umřu. Ale tahle smrt by mě nikdy nenapadla. Možná být sražená autem, nebo něco podobného…klasického, ale být zastřelená. To bylo něco, co mě nikdy nenapadlo.
Smrt je jednoduchá. Klidná, lákavá a bez bolesti. Každá bolest a neduh těla odezní, je jen pomíjivá.
Ale život je těžší.

Jack:
„MÁME JI!“ Vykřikl doktor. Nadšení v jeho hlase bylo tak citelné, že ve chvíli naplnilo celou místnost nadějí. Naložily Amy na nosítka a odvezli. Seděl jsem na zemi a nechápal uplynulé dvě minuty. Bobby mi mačkal rameno a mluvil na mě. Neslyšel jsem co říkal. V hlavě jsem pořád slyšel ten výkřik. Máme ji! Něco v co už jsem nedoufal.