Adventures of Amy Part 25.

V jednom okamžiku jsem stála v jasně ozářeném pokoji a sledovala své vlastní tělo, jak se křečovitě zmítá silou elektrického proudu, který se mi snažil znovu rozhýbat strnulé srdce. A v druhém jsem se propadala tmou plnou bolesti a ostrého křiku. Slyšela jsem i vlastní srdce, které občas udělalo slabé Bum-bum a poté znovu utichlo. Měla jsem z té tmy strach a instinktivně mě to táhlo za světlem, tam, kde nebyla bolest ani křik. Vládla tam harmonie a klid. Naplnilo mě to až do konečků prstů. Nebyla třeba žádná ostražitost. Byla to moje osobní výzva a tak jsem se soustředila na své srdce a donutila ho pracovat. To chabé a nepravidelné Bum-bum bum-bum ještě neznamenalo výhru, ale bylo najednou tak plné života.
Bolel mě každý nádech, který byl tak těžký. Až na zvedání hrudníku jsem své tělo nedokázala ovládat. Oční víčka jsem měla jako přilepená. Cítila jsem jak mě zvedli, a ať se snažili sebevíc jemně mě položit na nosítka. Tělem mi proběhla bolest jako výbuch. Zatnula jsem zuby a nekřičela, neboť mé sebeovládání pracovalo na maximum. Nechtěla jsem si ani na okamžik uvědomit co se se mnou děje, protože ty zážitky byly tak děsivé, že by mé sebeovládání povolilo jako led na jaře a já bych se rozkřičela a třeba už nikdy nepřestala. Cítila jsem svůj hořící obličej. Celé tělo bylo jako v ohni dokud mě nevynesli ven. Vzduch ochladl a na tváři mě lechtaly lehoučké doteky. Drobnými štěrbinkami mezi víčky mi do očí zářilo jasné bílé světlo. Na krátký okamžik jsem se musela znovu zaposlouchat do tlukotu svého srdce, abych se přesvědčila, že jsem to nevzdala a nevrátila se zpátky za Tomem a mámou. Trvalo jen okamžik, než jsem si uvědomila, že to nade mnou je obloha a mých tváří, krku a paží se dotýkají sněhové vločky. Jejich chlad působil tak blahodárně na mé rozpálené tělo. Tak příjemně chladily a byly jemné, jako doteky andělských křídel.
Jenže pak se nade mnou rozprostřel stín. Slyšela jsem jak zaskřípal kov o kov. Bolest citelně zesílila. Veškeré své síly jsem vkládala do zatnutých čelistí. Nechtěla jsem křičet a přitahovat na sebe pozornost, která už tak byla až moc velká. A pak mou kůží na předloktí projela tenká jehla. Cítila jsem ji velmi intenzivně, protože z ní vycházela úleva a hustá tma, která mě do sebe táhla a dávala mi najevo, že se nemusím bát a na chvíli si mohu odpočinout v jejích měkkých a hebkých hlubinách. Než jsem ji ale poslechla, odhodlala jsem se a na kratičký okamžik otevřela oči. Víc než jasně jsem viděla Jackovu uslzenou, ale usmívající se tvář. Za ním zářilo umělé neonové světlo a oslepovalo mě. Pak jsem se vydala do temnoty s jeho tváří pevně zamknutou v mysli. Kdo ví, kdy se vrátím a zase ho uvidím.

***

Připadalo mi to jako jen pár okamžiků, ale v podvědomí jsem cítila, že to tak krátká doba nebude. Uši mi naplnilo hučení a vzdálené pípání. Co bylo však nejpříjemnější byl vzduch. Už nebyl plný pachu plísně, vlhkých odpadků a cigaretové kouře, ale byl čerstvý a osvěžující, jako kdyby mě někdo vyvezl z toho doupěte rovnou do hor, daleko od civilizace, kde je vzduch rajský a neposkvrněný. Mou pozornost přitáhlo nesrozumitelné mumlání, které se každým okamžikem stávalo jasnější a jasnější. Přes tvář mi zlehka přejelo něco vlhkého a pokračovalo jemně na krk. Pak se odtáhlo a začalo na ruce, od konečků prstů až po rameno.
„…A pak Bobby začal opravovat televizi. Jakoby něco takového už dělal, jenže dostal ránu. Jen tak, tak jsme ho udrželi, aby ji nerozbil ještě víc. No a neuhádla bys, kdo ji nakonec opravil. Sofi. Chápeš jak se pak Bobby cítil? A tak šel raději ven řezat dřeva na rámy do oken. To mu jde nejlíp.“ Zasmál se uvolněným smíchem. Který se na chvíli vzdálil. Musel mi odkrýt peřinu na nohách, protože jsem cítila najednou chladnější vzduch na lýtkách. A pak se mi nártu znovu dotklo to něco vlhkého a pokračovalo až ke kolenům a ještě kousek nad ně. To samé pak u druhé nohy. „Kluci zase vystupujou i s Frankem a všechno se vrací do normálu, až na mě. Nějak se nemůžu vrátit, dokud ležíš tady jako tělo bez duše. Kdo má pořád poslouchat ty doktorské kecy “Přístroje zachytily silnější aktivitu už by se měla probrat bla bla..“ a ty pořád spíš.“ Povzdechl si. Znovu mi přikryl nohy. Tím se zvířil prach a malé smítko mě zalechtalo na čele. Pokusila jsem fouknout směrem nahorů a zbavit se ho, ale můj dech narazil na překážku. Obočí mi slabě zacukalo, jak jsem se snažila se zamračit. „Nejvíc mě štve, že nikdo nemůže najít toho Billyho Darleyho. Jakoby se po něm zem slehla. Je to k zešílení. Nemůžu v noci spát, jak se o tebe bojím. Srdce se mi nedobrovolně rozbušilo silněji, při zvuku toho jména. Oni ho nechytili… Mé srdeční aktivity si všiml i Jackie.
„Lásko? Slyšíš mě?“ Cítila jsem jak se opřel o polštář těsně vedle mé hlavy. Věděla jsem, že jeho tvář je blízko, až mi jeho dech ovanul tvář. Nechávala jsem oči zavřené. Pomalu jsem zvedl ruku Šlo to hůř, než bych čekala. Dala jsem do té rány co nejvíc síly. Ale bylo to jen lehké drcnutí do Jackieho tváře.
„Jacku…Mercere. Kde..jsi byl…tak dlouho?!?“ Zachrčela jsem. Mluvení bylo tak těžké. Ruka mi ochable padla na hrudník. Cítila jsem v ní nepříjemné tahání. Otevřela jsem pomalu oči. Jackieho tvář byla tak unavená, ale usměvavá. Díval se na mě, jako na největší zázrak a to mě dost znervózňovalo. Znovu jsem ovládla svou ruku a dotkla se masky na tváři. Hadičky, které se mi pletly kolem ruky a končily v žílách protestovaly..a to bolelo. Nedbala jsem na to, stáhla si masku na krk a nadechla se nemocničního vzduchu. Nebyl sice tak příjemný jako ten v masce, alespoň mě tak neomamoval. Jack mě chtěl zadržet, ale lehkým pohybem obočí směrem dolů jsem ho zarazila.
„Jak je ti?“ Zeptal se tichoučce. „Nepotřebuješ něco?“ Hloupé otázky. Přikývla jsem.
„Potřebuju.“ Vydechla jsem ztěžka. Ztěžklá tvář mi znesnadňovala mluvení. „Potřebuju…abys mě políbil.“ Usmál se a v očích se mu zaleskly slzy.
„S radostí. To mi věř.“ Vzal mou tvař opatrně do dlaní a pak se svými rty lehce dotkl těch mých. Připadalo mi to tak neuvěřitelné a nadpozemské, když se jeho rty otíraly lehoučce o ty mé. Když se zlehka dotýkaly kůže na čele a na krku. Srdce mi začalo vyšilovat. Monitor někde nad mou hlavou začal zběsile pípat. Jack se šokovaně odtáhl. Nejdřív hleděl na mě a pak na monitor, kde čárka srdečního rytmu lítala jako zběsilá a pak zase na mě.
„Promiň.“ Zasýpala jsem stále omámená. „Budu si na to muset zase zvyknout.“ Koutky úst mi příjemně zacukaly a zvedly se, i když mě u toho bolela celé tvář. Jack ještě chvíli vyděšeně zíral a pak se taky usmál.
„Už mě neděs prosím.“
„Pokusím se.“
Do dveří vešla silnější sestra ve světlomodré uniformě a změřila si nás pohledem.
„No konečně.“ Usmála se vřele. Jack ji opětoval šťastný úsměv a zase se očima vrátil ke mně. „Dám vědět doktorce a ta se na vás přijde podívat. Potřebujete něco od bolesti?“ Zkontrolovala všechny monitory a hadičky a poté mi sáhla na čelo. „Máte ještě trochu zvýšenou teplotu, ale to je celkem normální.“ Otočila se a dala se na odchod. U dveří se ještě otočila. „Hlavně odpočívejte.“ Vrhla na Jackieho významný pohled a odešla.
Jack se posadil do křesla a bradu si opřel o můj polštář.
„Odpustíš mi to?“ Zašeptal mi lehce do ucha.
„Nemám co. Zachránil jsi mě. Pojď ke mně.“ Postel byla dost široká, takže si mohl lehnout vedle mě. Celkově tenhle pokoj byl luxusní. Už jen to, že jsem ho měla celý sama pro sebe. Přímo přede mnou na zdi byla velká plazmová televize. Když jsem otočila hlavu na jednu stranu, tak jsem viděla červený rozkládací gauč a na druhé straně bylo velké okno do parku. I ta postel mi připadala extra měkoučká. Možná to bylo tím, že jsem předchozí měsíc spala na kovové posteli s tenkou matrací a kousavou dekou.
„To Gerard.“ Zamumlal Jack, když zachytil můj pátravý pohled. Opatrně si lehnul na přikrývku vedle mě aby náhodou neporušil nějakou hadičku.
„To nemusel.“ Vzdychla jsem skoro rozhořčeně. Tenhle pokoj musel stát moc peněz. Jack mi z čela odhrnul pramen vlasů a hladil mě po čele. Bylo tak nepopsatelné cítit vedle sebe jeho teplo a slyšet jeho hlas. To co jsem si celou dobu mého únosu jen představovala bylo najednou tady. Pohla jsem s levou rukou, kterou jsem zatím nepoužila a sykla leknutím. V dlani mi nepříjemně cukalo a tepalo.
„Copak je?“ Jack starostlivě zkoumal mou tvář.
„Nic.“ Usmála jsem se. Chytila jsem svou levou rukou tu jeho a propletla s ním prsty. Šlo t těžko, ale povedlo se. Zavřela jsem oči a na tváři se mi rozlil spokojený výraz. Jack mě nepřestával hladit, až jsem klidně usnula. Jako poslední jsem cítila jak se jeho rty znovu opatrně dotkly těch mých.

***

Probrala jsem se s bolestným zalapáním po dechu. Slunce už stálo dost vysoko na obloze, ale Jack ještě spal. Léky proti bolesti nejspíš přestaly účinkovat. Do očí mi vhrkly slzy, když se mi po celém těle rozléhala bolest, jakoby mě zaživa trhalo obrovité zvíře. Zhluboka jsem se nadechla a zatnula zuby. Jack mi ze spánku stiskl ruku silněji, než jsem byla schopná snést. Prudce jsem vydechla se slabým zasténáním. Otevřel oči a zamrkal.
„Děje se něco?“ Vyhrkl dřív, než stačil vyhodnotit moji situaci. Jednou rukou jsem křečovitě svírala přikrývku a tu druhou se snažila dostat z Jackova sevření. Prudce mě pustil, když si to uvědomil a už zvonil na sestru.
„Klid srdíčko, to bude dobré.“ Držel mou tvář v dlaních a díval se mi do očí. Fňukala jsem jako malé dítě a myšlenkami popoháněla sestru. Vzduch v místnosti se zase změnil v ten odporný páchnoucí odér špinavého doupěte. S chrčením jsem se dotkla masky, kterou jsem měla stále na gumičce připevněnou kolem krku. Jack okamžitě pochopil a přitiskl mi ji na obličej. Proč ta bolest nemizí. Zoufala jsem si otupěle a kousala se do rtů, abych se soustředila na něco jiného. Po pár vteřinách přišla sestra. Nebyla ale sama. Za ní kráčel Green a nějaká snědá dívka v uniformě. Jack se po nich s obavami ohlédl. Ucítila jsem trn závisti, při pohledu na její zdravou, skoro čokoládovou kůži, hebké vlasy plné lesku. Až moc dobře jsem viděla na své ruce. Kůži jsem měla téměř průhlednou a tenčí než papír. Vlasy byly bez lesku a života. Byla jsem jako rozbitá a opotřebovaná. Další vlna bolesti mi vyčistila mozek od jakýchkoli úvah nad mým tělem. Znovu jsem zasténala a Jackova pozornost se vrátila ke mě.
„Zdravím Jacku. My asi počkáme venku.“ Kývnul na mě a oba se otočili.
„Co chcete Greene.“ Zavrčel Jack dotčeně a nespouštěl ze mě pohled. Sestra zatím zkontrolovala všechny hadičky a monitory. Měla jsem chuť na ní křičet ať už mě konečně zbaví té bolesti. Zjevně si nevšímala mého úpění. Konečně svoji pozornost upnula ke kovovému stojanu, na kterém viseli tři pytlíčky. Z jednoho mi do žil odtékala průzračná tekutina, z druhého rudá a třetí byl prázdný.
„Jacku co víš o Jimmy Darleym?“ Ozval se hlas té dívky. Pohlédla jsem na něj a s hrůzou zjistila že bledne. Moc dobře jsem věděla co to znamená. Jimmy byl mrtvý. Vybavovala jsem si ten telefonický rozhovor. Myslela jsem že je za to zodpovědný Bobby, ale zjevně jsem se mýlila. Jack se kousl do rtu a zavřel oči.
„Ne!“ Zaskučela jsem.
„Neboj se.“ Pohladil mě po vlasech a setřel slzu, která mi vyklouzla koutkem oka.
„Půjdeme?“ Green si odkašlal a nasadil Jackovi pouta. Nebyla jsem schopna se na to dívat. Celým tělem mi lomcovaly bolesti a vlny strachu. Bála jsem se zůstat tady sama bez Jacka.
„Brzy se vrátím!“ Zavolal na mě, když ho ti dva vyvedli z místnosti. Sestra nakoukla do mé karty a podrbala se na bradě.
„Budu vám muset zajít pro nové léky. Za chvíli budu zpět.“ Usmála se soucitně a odešla.
Ležela jsem a neměla odvahu se pohnout. Našla jsem na pár okamžiků polohu, ve které se mé tělo netrhalo na kusy. Opatrně jsem dýchala. Za chvíli bude ta bolest pryč a bude jednoduší uvěřit tomu, že se Jack vrátí. Sestra si naštěstí pospíšila, a za chvíli jsem se vznášela na příjemném obláčku úlevy a spánku.

****
„Neee u Ironmana začíná intro kolečko kolečko čtvereček křížek trojúhelník…nechápeš too?“ Zařval Frank a měl co dělat, aby Gerarda nemlátil ovladačem play station po hlavě. Když teď byl Jack ve vězení, byli u mě kluci co nejčastěji. Většinu času jsme zabili hraním guitar hero nebo koukání na horory.
„No ale já jsem si to spletl se smoke on the water, kde to začíná čtverec, kolečko, trojúhelník, trojúhelník, kolečko, křížek.“ Bránil se Gee a rezignovaně mi hodil ovladač do klína. „Já už s ním nehraju.“ Zamručel a zpražil Franka pohledem.
Kousla jsem se do rtu a chytila ovladač do ruky. Kluci si myslelai, že za mé děsivé výkony můžou pomalé reakce, ale ve skutečnosti to bylo tím, že se mi prsty na levé ruce špatně ohýbaly. Mačkala jsem tlačítka co jsem mohla, ale Frank byl prostě nepřekonatelný. I se zdravou rukou bych ho neměla šanci porazit. Mačkal knoflíky jako divý a soustředěním vyplazoval jazyk.
„Hehe škoda že nemůžeš do kuchyně. Mohla bys Jackovi upéct dort a nenápadněj do něj strčit pilník.“ Zasmál se Ray a znovu se začetl do časopisu o kytarách.
„Ale Ray to je otřepaný.“ Zasmála jsem se, ale v duchu jsem si zhluboka povzdychla. Kdybych mohla do kuchyně…kež bych mohla kamkoliv. S kýmkoliv. Každý čin má svůj následek. Ale tohle pravidlo se mi začalo protivit.
„No nic zlato. My musíme jít. Návštěvní hodiny končí.“ Usmál se Gee smutně a dotkl se mého ramene. Kluci se celkově vyhýbali jakéhokoli fyzického kontaktu semnou, protože se báli, aby mi neublížili.
„Měj se“ Zamávali mi a odešli. Byla jsm ráda že jsou pryč, protože jsem byla unavená a chtělo se mi spát. Netrvalo dlouho, a už jsem spala.