Divoká kočka 13

„Snad nevěříš, že ještě nějaké najdeš. Jestli jí to jenom trochu myslelo, hodila je hnedka do kamen.“ Řekla pochybovačně a nepřestávala Štěpánu sledovat.
„Tak to moji máti špatně znáš. Dopisy jsou pro ni posvátný. Nikdy by žádný nevyhodila. To už by muselo být.“ Pokračovala horečně velkou skříní s pověšenými šaty a kabáty. Naprostou jistotu samozřejmě neměla. Třeba je skutečně vyhodila a to by pak všechno bylo totálně ztraceno.
„Trezor.“ Napadlo ji najednou, když se dlouze zahleděla do stěny. Chvíli jí trvalo, než zaznamenala obraz, který na té stěně visel a ještě déle, než jí došlo, co je za ním.
Obraz odstranila a před ní se objevil zabudovaný soukromý trezor. No trezor. Spíš jeho mladší bráška. Trezorek. Celkově byl velikosti asi jako krabice od bot.
Usmála se, když na něj pohlédla. Byl jejích rodičů, ale matka zaručeně netušila, že zná přístupový kód. Jak by také mohla? Tenkrát u toho nebyla.
Hlavou jí prolétla rychlá vzpomínka na ten okamžik.

Přišla k otci do pracovny zrovna ve chvíli, kdy už zavíral velkou tlustou knihu. Byla hodně malá, takže nerozuměla, k čemu to je.
„Půjdeš si se mnou hrát?“ zeptala se.
Táta zdvihl hlavu od knihy a zaměřil svůj pohled na malého vetřelce, stojícího kousek od vstupních dveří. Usmál se na ni. Byla pro něho tím nejroztomilejším andílkem.
„To víš že ano. Ještě tuhle knížku uklidím do trezoru. Je to moc důležitá kniha, víš. Nesmí se ztratit.“ Řekl a Štěpa ani v nejmenším nepochybovala o pravdivosti jeho slov.
Došli do ložnice rodičů a její otec odstranil obraz ze stěny.
„No pááááááááááááááááni.“ Zahvízdla Štěpa, protože tam by ji nenapadlo hledat.
Táta se na ni jenom usmál a klapal čísla na malé číselné klávesnici. Zapamatovala si tu kombinaci hnedka. Bylo to jednoduché, protože se jednalo o její vlastní datum narození.
„To je hezké číslo.“ Podotkla s úsměvem.
Otec se na ni prudce otočil. A přiklekl k ní. Vzal ji za paže a vážně na ni pohlédl.
„To nesmíš nikdy nikomu prozradit. Rozumíš?“
Štěpa naprázdno polkla. Věděla, že musí přísahat a také to dodržet. Za nesplněné sliby býval přísný trest.
„Slibuju.“ Řekla dětsky nevinným hláskem. A doopravdy to nikdy neřekla.

Teď se ale začala modlit, jestli otec tu kombinaci nějak nezměnil. Hlavně proto, že už ho léta nepoužil.
Naklapala své datum narození. V tu chvíli si říkala, že by byl zajímavý paradox, kdyby tam ty dopisy doopravdy dala. Musela skřípět zuby, když zjistila, že kódem není její, ale právě Štěpánino datum narození. Další důkaz toho, jak na ni otec trpěl.
Měla kliku. V trezoru to cvaklo a dal se otevřít. Dychtivě vzala za kolečko a otevřela ho.
Bylo tam nepřeberné množství papírů bez ladu a skladu. Ale v horní poličce úplně v rohu uviděla to, co hledala. Spoustu malých obálek převázaných špagátem.
Vzala je do ruky a né beze zloby zjistila, že se skutečně jedná o její dopisy. Všechny byly otevřené. Do posledního.
„Ta svinská mrcha.“ Pronesla na adresu své drahé matky. V tu chvíli ji skutečně nepokrytě nenáviděla.
Otočila se k Marii, která byla zticha jako pěna. Hypnotizovala objemný balíček dopisů ve Štěpánině ruce. Nemohla tomu uvěřit. Takže jí vážně psala?
Všechny jí je vložila do rukou.
„Jsou už otevřené. Matka je četla. Budeš tedy až ta druhá. Ale věř mi, že ta slova patřila vždycky jenom tobě. Prosím přečti si je všechny. Možná že mi neodpustíš ani potom, ale pořád doufám tomu, že mě aspoň pochopíš.“
Zavřela trezor, pověsila obraz a otočila se zpátky k Marii. Ta stála pořád stejně v naprostém šoku neschopná slova.
„Ty jsi mi napsala tohle celé šílenství?“ a ukázala na balíček, který obsahoval nejméně 40 dopisů.
„Jsou to i hlouposti všedního dne. Jak jsme sháněli krávy, rodili tele, sbírali kiwi a tak. Místo abych si psala deník, psala jsem tobě.“
Nastalo trapné tíživé ticho.
„Promiň, ale musim za tátou do nemocnice. Potřebuju vědět, že bude vpořádku.“ Řekla zvláštním rezervovaným tónem. A opustila místnost.
Marie tam zůstala stát s těmi všemi dopisy. Nevěděla, co si s nimi počít.
Sešla chodbou dolů do svého pokoje a posadila se na postel. Váhavě vzala první z dopisů a otevřela ho.
„Nejdražší Marí,“ začínal ten dopis. Byl plný neskutečné něhy a kajícnosti. Cítila z něj bolest a nekonečný zármutek nad tím, co se stalo.
„Vroucně Tvá, Štěpka.“
Přes slzy šlo čtení pomalu a zdlouhavě. Každou větu četla několikrát. Na dopisy padaly jemné slané kapky a rozpíjely písmo i papír. Vždycky si tak utřela obličej, ale pokračovala ve čtení.
Možná že konečně pochopila, co všechno pro ni znamená. Celý její život. Jakkoli daleko od ní se v tu chvíli nacházela, přesto milovala jen ji.
Četla vyznání a četla ujištění o svých citech. Četla omluvy a četla žal. Četla stesk a četla touhu. Až se dostala na dno Štěpániny duše. Teď se konečně měla od čeho odrazit. A už ví co musí udělat. Bojovat. Po boku Štěpány za svou lásku.