Katrin IV.

Probudím se celá zmatená.. Jakoby se mi včerejšek jen zdál, ale postupně si začínám uvědomovat, že to nebyl sen.. Znovu si v duchu přehrávám ten polibek. Nakonec mě ale z přemítání vytrhnou výčitky svědomí. Natáhnu se pro mobil. Spíš ze zvyku. A zase na něm není žádná zpráva, žádný nepřijatý hovor.. prostě nic.
To na mě zase kašle? Proběhne mi hlavou.. Jsem mu úplně fuk. Můžu se líbat třeba s deseti klukama, můžu se s nima klidně vyspat, a on se to nedozví, protože si mě vůbec nevšímá.. Ani kdybysme se viděli, tak by to nezjistil, protože mu nepřijde vůbec divný, že se se mnou něco děje. Že jsem třeba naštvaná, nebo smutná.. Je mu to jedno. Nezeptá se, co je se mnou.. Ne.. Hlavně že má svoje koníčky.. Jak se mi hlavou honí tyhle myšlenky, smutek se změní ve vztek.. Kretén! A začnu nadávat.. Vstanu a cestou do koupelny se vším třískám a do všeho kopu.. Prostě na mě dopadla depka a to oprávněně..
Skončím zase v posteli s hlavou zabořenou v polštáři, a začnu brečet. No, spíš přímo řvát.. Všechen vztek, smutek, trápení, všechno jde ven.. A pěkně se mi tím uleví..
Díky tomu mám v hlavě hezky čisto. A taky ve všem jasno. Takhle to dál nejde. Musíme si promluvit. Nutně..

„Ahoj, co jsi tak nutně potřebovala?“ Zeptá se Eric a zvědavě si mě prohlíží. Očividně je mu velice na obtíž být tu teď se mnou. Měl hrát s kámošema poker. Ale nedává to moc najevo.
„Ahoj.“ řeknu suše a kouknu se na něj. Taky na mě kouká. Po chvíli se ke mě nakloní a dá mi rychlou pusu.
Hmm.. řeknu si v duchu a dá mi velkou námahu zahánět vzpomínky na včerejší dokonalý polibek.
„Půjdem si někam sednout?“ navrhnu.
„Jasně, třeba do týhle kavárny“ ukáže na protější kavárničku, kde už jsme jednou spolu byli.

„Tak už mi konečně řekneš co se děje?“
„Ty sis všiml, že se něco děje?“ zeptám se ironicky.
„Chtěla jsi mě vidět?“
„Jo to chtěla.. ale ty nechceš vidět mě a to je celkem problém víš?“
Zatváří se celkem překvapeně.
„Ale lásko, to není pravda!“
Změřím si ho pohledem. Mám co dělat, abych zadržela slzy vzteku.
„Ne? Není? To myslíš vážně? Vidím tě maximálně jednou za týden a to ještě když tě k tomu dokopu, a nebo když máš volný pokoj.. Nenapíšeš mi skoro nikdy.. Jak myslíš že mi potom je? Nebaví mě bejt pro tebe jen nějaký zpestření. Dávala jsem ti spoustu šancí to změnit, nic se nestalo.. Takže se na mě nemůžeš zlobit, když se s tebou rozejdu.“ Tak. A je to venku.
Eric jen zmateně civí.
„Ty se chceš rozejít? Ale..“
„Ale co? Najdi si prosímtě nějakou hloupou roztomilou blondýnku, která bude tenhle tvůj přístup snášet. Už musím jít, tak se měj.“ Zvednu se a odcházím. Ericovi asi ještě úplně nedošlo co jsem mu řekla, ale to je mi jedno. Nemá smysl aby to ještě okecával. Já už jsem se rozhodla.

Jdu domů a přemýšlím o tom, co jsem právě udělala. Nemrzí mě to. Vím, že takhle je to jednodušší, nebudu se už trápit. Můžu žít. Třeba si i užívat, jako Alex se svou přítelkyní. Je příjemné být svobodná. Vlastně se tím nic nezměnilo, jen už nečekám žádnou zprávu a tak nejsem zklamaná když žádnou nenajdu..

Procházím zapadlou uličkou, která vede k našemu domu. Vzala jsem to trošku oklikou, abych si ještě mohla probrat myšlenky. Přeběhne mi mráz po zádech jaká je tu tma a nepřijemné ticho. Jen pár kroků přede mnou poblikává rozbitá pouliční lampa. Najednou se ochladí a začne se snášet slabá mlha.
To už začíná být strašidelné.. pomyslím si. A v tom o něco zakopnu. Je to měkké. Leknu se a otočím, abych se podívala, co to bylo. Zůstanu stát jako přimražená. Znova mi přeběhne mráz po zádech a úplně mi vyrazí dech pohled na čerstvě mrtvou kočku. Vidím její mrtvé prázdné oči, které na mě zírají. Znovu ucítím na těle závan chladu. Úplně vyděšená nevím co mám dělat, tak zrychlím krok a za chvíli už běžím. Jen abych byla co nejrychleji doma. Tohle bylo opravdu děsivé...

...