Divoká kočka 14

Vybíhala schody po dvou, jenom aby byla ve čtvrtém patře i dřív než kdyby jela výtahem. Poháněl ji vztek. Celkem pochopitelný, dalo by se říci.
Vrazila na příjem jako velká voda.
„Tomáš Vítek?“ zeptala se skoro bez dechu, který se snažila popadnout.
Sestra zabrousila v počitači.
„Právě ho dovezli ze sálu. Bude na pooperačním. Tam za ním nemůžete. Ale počkejte si v čekárně.“ A máchla rukou kamsi po chodbě dál. Víc si jí nevšímala.
Štěpána se vydala dlouhou chodbou. Cítila se neuvěřitelně stísněně. A to i přesto, že tu kdysi sama sloužila. Jako kdyby to tu teď pro ni bylo úplně cizí. I když věděla přesně, kudy má jít a co hledá, tak jí příšlo, že se to všechno stalo snad v jiném životě.
Ale tak proč je tolik věcí stejných jako předtím? Proč se historie opakuje jen z pohledu druhé strany?
Sevřelo se jí srdce úzkostí. *Táta mi nesmí umřít. To už bych na světě nikoho neměla.* Pomyslela si zoufale. *On je moje poslední světýlko v životě.*
Prostor čekárny byla obrovská místnost vyplněná několika sedacími soupravami. V jedné z nich se choulila i její matka. V obličeji byla strhaná. Štěpána věděla, že jejího otce nadevšechno zbožňuje a že je pološílená strachem o jeho život. Seděla ve velkém křesle, ve kterém najednou vypadala podstatně menší, než ve skutečnosti opravdu byla. Dívala se do ztracena a Štěpánin příchod vůbec nezaznamenala.
Kdyby se nestalo tolik špatného, tak by ji snad i litovala. Ale to si v tuto chvíli zcela odmítla připustit. *Nezapomeň, že tohle je ta ženská, co ti ničí život.* Dodávala si kuráže.
„Jak je tátovi?“ zeptala se matky a ta na křesle trochu nadskočila. Prudce zamrkala očima, jakoby se právě probrala.
„Operace snad dopadla dobře. Teď je na pooperačnim a potom ho odvezou na JIPku. Tam už nám snad potom povolí krátkou návštěvu, prý v řádném sterilním obleku. Ha ha.“ Řekla mdle a konec věty zněl z jejích úst až jízlivě. Šla z ní smrtelná únava.
*Nechám to na jindy.* Rozhodla se soucitně.
„Mami di domů se vyspat. Zůstanu tady a dám ti zprávu.“ Šeptla konejšivě a pohladila ji po ruce. Měla obavu mluvit v nemocnici nahlas. Matka nepatrně cukla rukou.
Štěpána proto jen stiskla zuby a sedla si naproti ní do křesla. Povzdechla si. Nemohla se jí divit.
„Zůstanu tady.“
„Jak myslíš.“
Nastalo dlouhé tíživé ticho. Štěpána sáhla po nějakém časopisu a její matka zaujala pozici sedící lvice s pohledem upřeným na dveře s nápisem POOPERAČNÍ SÁL a NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN. Chvílemi se zdálo, že snad ani nemrká.
Když se nad tím tak zamyslela, tak vlastně dospěla k názoru, že pokud ta žena, která seděla naproti ní, někoho milovala, pak to byl její otec. Tomu byla naprosto odevzdaná. Nejspíš muselo být k uzoufání, že dokud se nenarodila, tak jí věnoval veškerou svou lásku, ale pak rozdělil svoje srdce napůl a Štěpě dal ten větší kousek. Muselo ji to hrozně bolet. *Nejspíš proto mě tak nenávidí.* Pomyslela si.
„Mami?“ zeptala se a její hlas protrhnul ticho jako ten nejostřejší meč.
„Hm.“ Zahučela, že přijímá, ale pozici nezměnila a dál hypnotizovala ty dveře. Vlastně se ani nehnula.
„Co jsi udělala s dopisama pro Marii, které jsem posílala ze Zélandu?“
Matka na ni vrhla vyčerpaný rozostřený pohled. Neměla v tu chvíli sílu na nějakou vhodnou konverzaci. Zároveň jí došlo, že by byla v jasné defenzivě, protože Štěpána už určitě zjistila, že Marie nedostala byť jen jediný dopis.
Jenomže to její horší já se stejně ozvalo.
„Roztrhala jsem je a spálila.“
Štěpánu to poměrně překvapilo. *Proč lže? To se mi snaží mermomocí ublížit nebo co?* Zamyšleně matku pozorovala.
„A co dopisy tátovi?“ zeptala se ještě a čekala, co jí odpoví. Mezi svazkem dopisů z trezoru nebyl pro otce ani jediný.
„Všechny četl. Nevím, jestli si je někam schoval a nebo jestli je vyhodil.“ Řekla odevzdaně.
Zase to ticho. Zavládlo něco jako studená válka. Ani jedna ze stran neměla chuť vytahovat zbraně a přesto ve vzduchu bylo cítit absolutní nepřátelství.
„Co jsem udělala s dopisy určenými mně se nezeptáš?“ otázala se matka s neurčitým cynickým úšklebkem, pod kterým si člověk mohl představit cokoli. Ona pod tím ale schovávala zklamání.
Štěpána jí totiž nenapsala žádný dopis. Za celé ty dva roky, co byla pryč. A nezáleží už na tom, že na konci každého dopisu pro tátu ji nechala pozdravovat. Žádný nepatřil doopravdy jí.
„Cože?“ zvedla hlavu Štěpána a nechápavě se na matku zahleděla vědoma si skutečnosti.
S naprostou důsledností jí to zopakovala.
„Dopisy určené tobě?“ cítila se zahnaná do kouta.
Matka se jen jízlivě usmála.
„Žádné nebyly. Byť jen jediný. Psala jsi služkám z našeho domu, svému otci, hádám, že kdybychom měli psy, tak jim píšeš taky. Ale mou přítomnost jsi důkladně ignorovala. Každé ráno jsem třídila poštu. Býval tam jeden a nebo dva dopisy. Nikdy žádný z nich nebyl pro mě.“
Štěpána se zarazila. Najednou na to neměla co říct. Byla to jednoduše pravda.
„Nevěděla jsem, že bys taky nějaký chtěla.“ Zkusila zamaskovat rozpaky. „Proč jsi mi nenapsala ty?“ zeptala se najednou, ale dávala si pečlivě záležet na tom, aby to neznělo znechuceně a nebo hádavě. Teď prostě stála o to zjistit pravdu a né se prát.