Utržené gerbery nežijí, stejně jako ty

Připadal jsem si omámený, když jsem jí poprvé spatřil. Její dlouhé, měděné vlasy se na slunci třpytily jako hvězdy na nebi a její pomněnkové oči se smály na všechny okolo sebe. Úsměv ze rtů jí nemizel, byl tam stále a dodával všem okolo ní radosti.
Krása nebyla ale všechno, čím byla obdarovaná. Z jejího obličeje, zejména z očí, se dala vyčíst její dětská nadšenost pro všechny nové zážitky, ale také vzpomínky. Zamiloval jsem se do ní na první pohled, nehledě na to, že jsem na lásku do té doby nevěřil. Přál jsem si jí poznat, přál jsem si líbat její plné rty, přál jsem si jí nosit v náruči. Přál jsem si s ní prožít svůj život.
Ale to mi, i když jsme se seznámili a já k ní lásku pociťoval stále intenzivněji, i když se z jejího obličeje dalo vyčíst, že mě vždy ráda vidí, i když jsme si měli o čem povídat, nebylo přáno. Ona totiž ke mně to samé necítila. Ona ke mně totiž necítila ani přátelství. Ona ke mně necítila nic. K nikomu.
Když se ohlédnu zpět, uvědomím si, jak jsem byl zaslepen. Z jejího chování jsem to všechno mohl vyčíst. Na tváři měla stále úsměv, který jí nemizel opravdu nikdy, pouze v případě, že se stalo něco vážného, ale to pak byla neutěšitelná, i když se jí neštěstí netýkalo. Mohlo se to stát klidně i člověku, kterého viděla poprvé v životě a ona nad tím tři dny truchlila. A pak náhle, jako když foukne letní vánek, byla opět usměvavá, plná optimismu a elánu do života. Do života, který jí nepatřil.

Červené kvítky ochabnou,
láska však nikoli.
Darované květiny zvadnou,
nenávist však nikoli.

Byla zrovna zima. Nejednou jsme sledovali studené vločky, které se nehlučně snášely k zemi a nechávaly se ovládat vánkem, který nám narážel do tváří. Štípal nás mráz.
Seděli jsme v kavárně a tiše si povídali. Já jsem si objednal horkou čokoládu. Své dlaně jsem přilnul ke stěně hrnku, ten den byl nejchladnější z tohoto celého ročního období. Ona si nechala přinést pouze sodovku, dokonce odmítla i pozvání na nějaký zákusek.
Nikdy jsem jí neviděl jíst, dokonce ani nepila.
Ten den jsem k ní natáhl dlaň a poprvé jsem jí chytl za ruku, kterou měla položenou na stolku. Lekl jsem se, jak byla ledová! Nic jsem ale neřekl, dál jsem se nechával unášet hebkostí její pokožky.
Z tohoto útulného místa jsme vyrazili na ulici. Pro mě je Paříž nejkrásnější v zimě, kdy je celá pod mrazivou pokrývkou sněhu. Pomalu jsme se procházeli v úzké uličce, na naše hlavy se snášely lehoučké vločky sněhu a já se odvážil jí nabídnout rámě. Chvíli na mě jen nechápavě hleděla, a když už jsem chtěl ruku zase sklonit, usmála se a svůj loket propletla s tím mým.
Pozoroval jsem její hravé jiskřičky, které jí skotačily v očích, vnímal jsem, jak mě její vlasy, do kterých vrážel jemný větřík, lechtají na krku. Nasával jsem její lehkou, kořeněnou vůni.
Došli jsme až na místo, které jsem už tolikrát navštívil! Na místo, na které se přijde podívat tolik turistů! Před námi se tyčila Eiffelova věž.
Posadili jsme se na nedalekou lavičku a já jí ovinul ruku okolo pasu. Volnou rukou jsem jí pohladil po tváři a potom jsem mezi prsty stiskl několik jejích pramínků měděné barvy. Zabořil jsem obličej do jejích vlasů a zavřel jsem oči. Přál jsem si, aby tato chvíle nikdy neskončila.

Bylo krásné, prosluněné letní odpoledne. Ptáčci štěbetali a zpívali, motýlci mávali křidélky, slunce na obloze se smálo, nikde ani mráček, květiny kvetly a ovoce zrálo. A my dva, nikým nerušeni, jsme seděli pod košatým dubem na lavičce. Držel jsem její ruku schovanou v té své, palcem jsem jí kreslil do dlaně kroužky a pozoroval jsem, jak se spokojeně usmívá. Dnes mi dochází, že nikdy spokojená ani šťastná nebyla. Ona necítila nic, žádné pocity.
Pamatuji se, že jsem ji přinesl květinu. Byla temně rudá jako je krev, která koluje v žilách, byla rudá jako jsou čerstvě natrhané jahody, ale růže to nebyla. Gerbera s bohatým okvětím se hodila k barvě jejích vlasů, a tak jsem kvítek oddělil od stonku a jemně jí ho zabořil do vlasů.
„Máš ráda gerbery?“ Zašeptal jsem, abych nerušil to naše tiché místečko v zahradě jejího otce, kde jsme častokrát sedívali a pozorovali, jak si nedaleká fontánka hraje s vodou.
Ano, její otec byl bohatý a já naopak chudý. Několikrát, když jsem odcházel, jsem viděl, jak mě pozoruje svým povýšeným pohledem. Říkal jsem si, jak je možné, že tak arogantní muž může mít tak milou dceru. Dnes chápu, že to nebyla nafoukanost ani pýcha, ale že to byly obavy, aby někdo neodhalil její tajemství.
„Mám ráda červenou barvu a tato květina je červená. Ano, mám ráda gerbery.“ Ale ne každá tato květinka je rudá. Jsou i jiné barvy; žlutá, bílá, růžová. Tenkrát jsem si nic nemyslil, nijak jsem se nad jejími slovy nepozastavoval, protože láska mi zaslepila všechno. I zrak. Dnes vím, že jinak odpovědět nemohla. Měla to tak nařízené.

Jednoho dne však přišlo něco, co jsem nikdy nečekal. Dokonce jsem si to ani neuměl představit. Nenapadlo by mě to. Nikoho by to nenapadlo.
Blížil se konec zimy, pršelo. Po nebi se táhla tmavá mračna a sluníčko bylo v nedohlednu. Pod posledními pokrývkami sněhu vykukovaly na svět kvítky prvních jarních květin a já byl stále zahalen v tom mlžném oparu zamilovanosti, který neměl nikdy skončit.
Byl večer a já jsem zrovna procházel salónkem v jejím domě. Šel jsem domů.
U dveří mě však zastavil její otec. Bylo to poprvé, co jsem s ním měl mluvit. Nabídl mi sklenku dobrého vína a slušností bylo neodmítnout.
Posadili jsme se v jeho kanceláři, on povídal jeden veselý příběh za druhým a já jsem tušil, že je to pouze klid před bouří. Jeho dceru jsem navštěvoval už přes rok a ještě nikdy jsem s ním nemluvil. Proč dnes tak najednou? Z ničeho nic? To určitě ne.
Navíc, v jeho očích jsem viděl smutek a naléhavost. Bál jsem se, co přijde.
A najednou bylo ticho.
Hluboce si povzdechl a pohlédl mi do očí. Jistě si už všiml mého neklidu. Nevesele se usmál a odložil sklenku, ve které už zůstávalo jen pár kapek červeného vína.
„Hochu, je tu jedna věc, kterou musíš vědět.“ Začal potichu a já jsem se nervózně zavrtěl hlouběji do pohodlného křesla.
„Mou dceru nemůžeš milovat.“ Zasmál jsem se, ale jeho pohled mě umlčel. Znejistěl jsem ještě více. Co tím myslí?
„Proč ne? Je to ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkal!“ Namítl jsem a zuby jsem skousl dolní ret. Strach z následujícího mi ovládal tělo.
„Ale ona není člověk.“

A od té doby jsem jí už neviděl. Neměl jsem důvod tam chodit. Ano, stále jsem ji miloval, ale ona mou lásku nemohla opětovat. Nic necítila.
Když se zamyslím, je to vůbec možné? Mohu se snad zamilovat do stroje? Nemá žádné názory, myšlenky. Nemyslí, nedýchá. Nežije.
Ale já jsem jí i nenáviděl. Za to, že není lidskou duší. Za to, že je robot.
Nežije.