Second life V. - 3. část

„Pochopila jsi,“ zamumlal Jan.
„Opravdu?“
Přikývl.
Čekala jsem. Ale on se jen díval. „Co je?“
„Nic.“
„Potřebuji to okno,“ připomněla jsem mu.
„Jistě, to potřebuješ.“ Pořád se díval.
„Ukážeš mi ho?“ zeptala jsem se opatrně.
Zasmál se. „Je to tvoje okno. Tvůj prostředek cestování. Hledej.“
„Ale Fany jsi taky dal Laurensův šál!“ rozzlobila jsem se.
„Fany je obyčejný smrtelník.“
„A já jsem podle tebe jako co?“
„No, ty máš možnost využívat jednoho z prostředků nesmrtelných. Máš příležitost experimentovat s časem.“
„Pěkně děkuju za takovou možnost.“ Sarkasmus, samý sarkasmus.
„Brzy padne mlha,“ prohlásil a zase otevřel dveře obchodu.
Povzdechla jsem si a vyšla na ulici. Zase mne ovanul chlad. „Buď sbohem, Jane,“ řekla jsem formálně.
„Buď šťastná, Jano,“ zašklebil se.
Otočila jsem se a naposledy se prošla po mostě přes kanál. Nebe se zatáhlo, zešedlo. Vzduch houstl a naplňoval mi plíce vlhkou hmotou. Za chvíli jsem neviděla nic než smetanovou mlhu. Šla jsem volným krokem pořád rovně a doufala, že ucítím tu šílenou bolest a pak padnu do náruče jedinému člověku, kterého dokážu milovat. Nevím, jak dlouho jsem šla. A pak mne jeho silné paže sevřely v náručí a já vydechla a ocitla se v ráji. Vdechovala jsem jeho vůni a vnímala ruce hladící mé vlasy, obličej, záda. „To byla ta nejdelší vteřina mého života,“ šeptal. Rozbrečela jsem se. Jako malé děcko. A to bylo hloupé. Měla jsem se na něj dívat a tisknout si jeho obličej do paměti, aby tam byl uchovaný v přesnější podobě. Co když to bude jednou to jediné, co mi zbyde?
„Ššš,“ konejšil mě. Přitiskl si mě k boku a šli jsme k autu. Kde to jsme? Ach, jistě, nás výlet, zapomněla jsem… Otevřel mi dveře. Sedla jsem si a vložila obličej do dlaní. Byla jsem ráda, že je to za mnou.
V mžiku seděl vedle mě a bral mě za ruce. „Mluv,“ přikázal potichu.
Zakroutila jsem hlavou.
„Pomůže ti to,“ pohladil mě po tváři.
Polkla jsem. „Bylo to… Velice iracionální.“
Natáhl se pro mne. Položila jsem mu hlavu na hruď. Jeho tichá přítomnost mě uklidňovala. Byla to záruka klidu a bezpečí.
„Od začátku jsem chtěla zpátky! Ale nepustil mne! Musela jsem projít mlhou. Ale proč?“ mlela jsem, co mi padlo na jazyk.
„Jednou to muselo přijít,“ zamumlal.
Vzhlédla jsem.
„Naše budoucnost se zamotává stále víc a víc. Někdy získáme zdání klidu, ale jsme rychle vyvedeni z omylu. Osud stojí proti nám, nevyhneme se tomu.“ Jeho oči byly naléhavé.
„Osud se dá změnit! Každý krok, ať už doleva či doprava, dopředu nebo dozadu, ho může změnit!“
„Osud neošálíš, lásko!“ Smál se, ale nebyl to šťastný smích.
„A co je to vlastně osud? Je to bod vrcholu? Nebo chvíle, kdy náš život končí?“
„Řekl bych, že to druhé.“
„Pak je osud smrt. A tu opravdu neošálíš,“ zamumlala jsem. Odtáhla jsem se, aby mohl nastartovat. Dívala jsem se z okna. Krajina ubíhala v rozmazaných šmouhách a vrhala tak zdání, že je nezadržitelná jako sám život. Hloupé zdání. Vždyť jen naše auto se pohybovalo. Ne všechny ty stromy.
***
„Chtěla bych, aby to skončilo. Nejhorší je to čekání. Člověk o něčem ví, je to nevyhnutelní, bojí se… A mezidobí jsou nejhorší. Neříkala jsem to už?“
Nakláněl se nade mnou. „Promiň,“ zašeptal.
„Ty za to nemůžeš. Já řekla, že nebudu utíkat… Kdo ví před čím,“ ztišila jsem se až do ztracena.
„Já taky nevím. Nevím vůbec nic.“ Upřel na mne zmučený pohled.
„Nebuď smutný.“ Položila jsem mu dlaň na tvář a povzdychla si. Bylo mi krásně, i když jsme mluvili o smutných věcech. Hlavou jsem spočívala na měkkém polštáři.
„Chtěl bych s tebou zase řešit banální záležitosti. Nedostatek peněz a snubní prstýnky.“
„Peníze nemáme pořád. Jedině, že by se nám na hlavu z některého z těch oken sesypala hromada zlaťáků.“
Ani se neusmál. Poslední dobu se moc nesmál. Ještě víc jsem se utvrdila v tom, že čekání je pěkně na nic. Jenže to jsem ještě nevěděla, že čekání není tak hrozné. Že to, co přijde je mnohem horší.
„Dej mi pusu,“ zamumlala jsem tiše.
Přejel mi špičkou nosu po lícní kosti. „Jsou to jen slova, ale ani nevíš, co pro mě znamenáš,“ zašeptal. „Nikdy na tebe nezapomenu. Ani kdybych žil století. Ani kdybych žil tisíciletí. Ani kdybych se zbláznil.“
„Co to…“ Ale odpověď zůstala viset v tichu. Přitiskl své rty na mé a líbal mne tak, že jsem zapomněla úplně na všechno.
***
Že je svět na hlavu, to už jsem věděla dávno. Ale že začne být takhle na hlavu, to jsem opravdu nečekala. Nikdo mi to nechtěl věřit, ale děly se vskutku divné věci. Všichni tomu říkali ‚náhody‘. Ale ani já ani Tomáš jsme s tím nesouhlasili. Když se na celém světě ve stejnou dobu rozpoutá tolik katastrof, nejde přeci o náhody! Zprávy byly přeplněné úmrtími, nehodami, přírodními katastrofami a ekonomickým poklesem. Říkáte, že to tak bylo vždycky? Ne ne a ne! Nedělo se to zároveň! Nezačalo to jednoho slunečného srpnového večera! Toho večera jsem si pustila rádio a nestačila se divit. Věděla jsem, že je to tady a že to bude hodně zlé. A Míša nikde.
„Ona za všechno může! Musíme s tím něco udělat!“ sykla jsem na svého milovaného, když jsem objížděli další nehodu. Autu selhaly brzdy a řidič to napálil rovnou do starého dubu. Nic moc podívaná.
„Jistě… Jak si to představuješ?“ ušklíbl se Tom.
Povzdychla jsem si. „Nevím. Nezvedá mi telefony. Není doma. Nikdo tam není. Její rodina ji nehledá. Nerozumím tomu. Je to vůbec možné takhle se propadnout do země?“
„Řekni, je možné procházet se vlastními výplody fantazie?“ usmál se hořce.
„Máš pravdu. Všechno je možné. Ať tomu věříme či nikoliv.“
„Každopádně už nebudeme dlouho čekat. To je jasné.“
„Opravdu?“ divila jsem se.
„Podívej se na nebe. Andělé se zlobí.“
Poslechla jsem ho. Vzhlédla jsem k zakaboněnému nebi. Ještě před chvílí bylo jako vymetené. Zakroutila jsem hlavou. „Neznamená…“
„Ale ano, znamená. Věř mi.“
Opěk jsem kroutila hlavou.
„Volají mě k sobě,“ zamumlal. „To přeci nemůžou.“ Slyšela jsem bolest v jeho hlubokém hlase a nevěděla jsem proč. Nechtěla jsem to vědět.
„Ti andělé už mi lezou na nervy. Nejspíš jsou to dost zákeřní hoši,“ ušklíbla jsem se. Zatím tomu nasvědčovalo vše, co jsem o nich slyšela. Tam nahoře zůstávali jen ti, kteří nedokázali milovat. Ostatní se vracejí na zem. Jako Kuba.
„To mi povídej,“ mumlal nespokojeně.
„Víš, co mi napověděla jejich existence?“
„Nevím,“ pohodil hlavou a naklonil se, aby pořádně viděl na cestu. Rozpršelo se tak, že nebylo vidět na krok.
„Znamená to, že Bible lže. A my nepřijdeme do nebe. Jedině, pokud nemáme srdce.“
„Hloupost.“
„Dobře, není to přesná definice, ale když to tak vezmeš, všichni tam nahoře ztratili své blízké a nic to s nimi neudělalo.“
Zase na mě vrhl ten zmučený pohled, co mi rval srdce z těla. „Jak by ses zachovala ty?“
„Já?“ Nejsem anděl!
„Co bys udělala? Spadla bys zpátky? Kubu jsi za to odsoudila!“
„Ale Kuba Míšu stíhá už pár století,“ připomněla jsem mu.
„A má snad na výběr?“
„No… Neměl by se jí plést do života. Ovládá ji!“ snažila jsem se stát si na svém.
„Miluje ji. Tak jako já tebe. Tak jako ty mě.“ Oh, byl nemilosrdný!
„Kdyby ji miloval, nechal by ji jít vlastní cestou,“ řekla jsem, ale bylo štěstí, že jsem se mu nedívala do očí. Sledovala jsem silnici. Tohle bylo sporné téma. A Tomáš už nic neříkal. Jako kdyby mu tahle odpověď stačila. Měla jsem v tu chvíli pocit, že jsem přišla o žaludek. Byl pryč. Navždycky. A pak se rozpoutalo peklo.