Divoká kočka 15

„Že bych nějaký chtěla? Myslíš, že jsem nestála o to, aby sis na mě vzpomněla? Jsem tvoje máma a mám tě ráda. Jenomže mezi tebou a tvým otcem pro mě nikdy nebylo místo. A časem jsem zjistila, že nemá cenu bojovat. Už kvůli tomu jsi nějakou otevřenou lásku ode mě čekat nemohla. Nakonec ale všechny dopisy, které jsi dostala, byly ode mě. Táta mi je občas diktoval, někdy jenom zkontroloval obsah. On sám ale žádný nikdy nenapsal, protože ho to jednoduše nebaví. Vždycky říkal, že víš, že tě má rád, a proto ti to nemusí psát.“ Zase ten smutný úsměv.
Štěpána na to neřekla nic. Vyrazilo jí to dech. Že by všechno mohlo být úplně jinak ji ani ve snu nenapadlo. Měla svou matku za bezcitnou intrikářku, ale zřejmě se v ní naprosto mýlila.
„Promiň, tohle jsem prostě netušila.“ Rozhodla se pro omluvu. Co také lepšího. V tu chvíli si ale uvědomila, že matka velmi taktně odvedla řeč od původního tématu. Udělala to zase. Prostě s ní jednoduše manipulovala.
Nastala opět malá odmlka, kdy Štěpána přemýšlela, jak se matce dostat na kobylku tak, aby to nevypadalo, že ji prokoukla. Nejlépe asi bude to zkusit zase přímo.
„Dobře.“ Povzdechla si Štěpána a rozhodla se přistoupit na matčinu hru. Ještě jednu otázku si ale nedokázala odpustit. „Četla jsi ty dopisy než jsi je spálila?“ zeptala se co nejlhostejněji, ale pořádně napínala uši, aby jí neunikla ani hláska.
„Ne.“ Odpověděla rázně matka, ale nešlo přeslechnout, že odpověděla až příliš rychle. „Jak přišly, tak skončily v krbu.“ Dodala s nově nabytou sebedůvěrou. *Tohle mi nikdy nemůže dokázat.* Pomyslela si.
„Budiž.“ Řekla Štěpána. „Ale neměla jsi na to ani v nejmenším právo.“
*Nejlépe je zloděje přistihnout přímo při činu.* Štěpána přivřela oči do úzký škvírek a už přesně věděla, jak se pomstí. *Kdepak, matinko. Tohle ti jenom tak neprojde. Ještě budeš trpět.* Přisahala si.
Chodbou prošla doktorka a matka se vymrštila jako kdyby byla na péro a cupitala za ní.
„Paní doktorko. Jak je na tom můj manžel? Tomáš Vítek. Právě po operaci.“ Dožadovala se okamžitě informací.
Štěpána se ihned přidala, aby věděla, jak na tom otec je. Lépe než její matka dokázala posoudit, jak je jeho nemoc vážná. Chorobopis prozatím studovala jen zběžně. Měla i několik dotazů ohledně dosavadní otcovy léčby, kdy se matka absolutně nechytala.
Lékařka jí všechny informace ochotně sdělila a ještě přidala malou dobrou zprávičku, že byl již z pooperačního pokoje otec převezen na JIP, protože dnešní noc pro něho bude kritická.
Bohužel celková diagnoza vůbec nevypadala dobře. Jakkoli Štěpáně lichotilo, že se poměrně přesně strefila, přesto by se bývala raději mýlila, než aby se teď musela smiřovat s tím, že jejímu tátovi selhávají játra. Pro tentokrát se to dalo spravit poměrně jednoduchým chirurgickým zákrokem, ale ačkoli již byl na seznamu čekatelů na transplantaci, velkou naději mu doktorka nedávala. Čekatelů je příliš a čekání se může protáhnout klidně na dobu, kterou také nemusí přežít.
Matka se z toho zhroutila a hystericky se rozbrečela. Nebyla k utišení.
„Vezměte ji domů. Musí se prospat. Tady stejně už nic nezmůžete. Dnes vás k němu ještě pustit nemůžeme.“ Řekla doktorka a i když Štěpě bylo mizerně a neměla vůbec na nic sílu, bylo jí jasné, že teď se musí o matku postarat. Nemá na výběr.
„Nikam nejdu.“ Vzepřela se matka mezi vzlyky a znovu se srdceryvně rozplakala.
„Nebudu se s tebou o tom bavit.“ Řekla příkře Štěpána. Musela pro ni teď být autoritou.
„Paní doktorko. Asi budu potřebovat nějaký prášek na uklidnění. Takhle to sami nezvládneme.“ Požádala doktorku.
„Samozřejmě. A pro vás jak tak vidím taky jeden.“
Odebrala se do sesterny, kde se v malých skříňkách skrývaly nejrůznější léky. Kousek platíčka zlomila a zaznamenala úbytek do evidence.
„Tady to máte. Zapít sklenkou vody. Teď už nic nejezte.“ Dodala starostlivě.
„Nebojte, já vím.“ Řekla Štěpa a zvedala svou matku z pohovky. Sporadicky se bránila, ale potom už se poddala a šla. Byla nesmírně mátožná. Několikrát se jí podlomily nohy, takže Štěpáně skončila v náručí.
*Bože prosím. Je pro mě tím jediným člověkem, kterého na světě mám, kterého nekriticky miluju. Udělám cokoli jen mi ho neber.* Zaprosila a doufala, že Bůh vyslyší i modlitby nevěřícího člověka. Byl pro ni tou poslední nadějí.
Petr s limuzínou na ně čekal na parkovišti, takže u rezidence Vítkovců byli vlastně za okamžik. Štěpána pomáhala matce, která jí doslova protékala mezi prsty. Petr jí pomáhal z druhé strany.
Dovedli ji do jejího pokoje. Markéta zrovna procházela chodbou, takže ji Štěpána hned poslala pro trochu vody. Petra poslala pryč a pomohla matce se vysvléct. Ta už se nebránila. Negativní emoce jsou skutečně nesmírně vyčerpávající a ona netoužila po ničem jiném než po spánku.
„Jolana zrovna dovařila čaj, takže jsem ho přinesla. Není úplně horký, spíše teplý. Aspoň přebije hořkost toho prášku.“ Řekla Markéta, když přinesla podnos s karafou naoranžovělé tekutiny a dva hrnečky. Postavila obojí na noční stolek a postavila se ke dveřím, kde nerozhodně postávala.
Ty dvě nemluvily. Štěpána vnutila matce prášek, který dost možná už ani nepotřebovala a přikryla ji.
„Krásné sny, mami. Snad se ti uleví.“ Zašeptala Štěpa do nastalého ticha, kdy už ji matka zřejmě ani nevnímala. Byla utahaná k smrti.
Po špičkách obě vyšly na chodbu a Markéta tiše zavřela dveře.
„Kruci, zapomněla jsem tam ten čaj.“ Zašeptala polekaně Markéta.
„Nedělej si s tím starosti. Ještě mám nějakou práci. Stejně bych teď nešla spát.“ Otočila se k odchodu a nechala Markétu v chodbě.
„Jo ještě.“ Otočila se urychleně zpátky, ale Markéta už tam nebyla. „Je jako duch.“ Konstatovala. Bylo to jenom pár vteřin. Donutilo ji to k úsměvu.