Setkání

Uf, konečně jsem tady. Letmo se podívám na hodinky, no jasně, jako vždy pozdě. Vypnu motor auta, vezmu si tašku a jdu směrem ke dveřím.
Zazvoním a čekám…
„Ahoj, promiň, že jdu zase pozdě, ale projednávali jsme ve škole ještě ten ples.“ Začnu se hned omlouvat Lauře.
„To je v pohodě, večeře stejně ještě není.“
Zatímco já se zouvám, už slyším dupot dětských nožiček po schodišti.
„Teto, teto.“ Vběhne mi Kubík do náruče, div nespadneme oba.
„Ahoj, uličníku. Tak, co je nového?“
„Představ si, že už chodím do školky. Je tam plno dětí. Přivezla si mi něco?“ začne mi koukat za záda.
„To víš, že pro tebe něco mám. Přece máme dohodu ne?“ mrku na něho.
„Ale musíš mi slíbit, že si to vezmeš až po večeři a že si před spaním pořádně vypucuješ zoubky,“ vytáhnu velké lízátko a k tomu plyšového méďu.
„Slibuju. A díky teto.“ Otočí se a utíká pryč.
Jsem ráda, že někoho můžu rozmazlovat, od toho přece tety jsou ne? Vlastně Laura není moje sestra, je to dlouholetá přítelkyně už od základní školy, takže se známe opravdu dlouhou dobu. Setkáváme se pravidelně, kdysi v partě přátel, teď se málo kdy sejdeme všichni dohromady. Většina má svou vlastní rodinu, jiní se rozutekli do světa.
„Víš, že mu nemusíš nic kupovat, už má od tebe plno hraček.“ Vrátí mě do reality Laura.
„Ale já to dělám ráda, a máme přece dohodu. Kde máš vlastně Šimona?“
S úsměvem sleduju její pohled a vše mi je jasné. Otočím se a ten stojí za mnou, opřený o rám dveří.
„Ahoj, taťuldo.“ Zamířím k němu a obejmu ho.
„No, nazdar. Jak to, že jdeš zase pozdě co?“ řekne jako by naštvaně. Jiní by se divili,
co je to za přivítání, ale já vím, o co mu jde. My se totiž rádi provokujeme a pošťuchujeme.
„To víš, práce. A co ty v práci? Vidím, že aspoň ty chodíš domů včas.“
„Ale, je to na houby. Snižují zase stavy, takže doufám, že se nám to vyhne.“ Povzbudivě se usměje na Lauru, která se mezitím sedla vedle něho na pohovku.
„Už ti taky přišel dopis?“ zeptá se mě náhle Laura.
„Přišel.“ Řeknu neutrálně, ale ani trošku se tak necítím. V hlavě mi od té doby běhá plno myšlenek.
„To je všechno, co k tomu řekneš? Snad půjdeš ne?“
„Ještě nevím. Víš, jak to je.“
Sraz po 15 letech. Tohle mě straší od doby, co jsem dostala ten dopis. Nevím, jestli je dobrý nápad se tam ukázat. Jsem jiná, naprosto jsem se změnila a někteří mě strašně zklamali, nejsem si jistá, zda je chci vidět.
Ale na druhou stranu…budou tam taky mí přátelé, které jsem celá léta neviděla. A bude tam přece Laura.
„Bude to v pohodě. A budu tam já.“ Řekne, jako by mi četla myšlenky.
„Tak dobře, půjdu.“ Proč mám pořád přemýšlet nad tím, zda půjdu nebo ne. Buď to bude největší fiasko, nebo to dopadne lépe, než si myslím.

„Takže, myslím, že už máme všechno ohledně plesu hotovo.“ Uzavřu debatu ve své kanceláři. Všichni se zvednou k odchodu, až zůstanu sama. Dodělám nejdůležitější papíry a chystám se k odchodu. Od školy to nemám zase až tak daleko, takže na ten sraz bych měla dorazit včas. Vezmu si to nejnutnější a nakouknu do vedlejší kanceláře.
„Jituš, dneska končím dříve, zítra všechno potřebné dodělám. Ale vy už běžte taky domů, je poměrně pozdě.“ Řeknu své sekretářce.
„Já už pomalu končím taky, paní ředitelko, nedělejte si starosti.“
„Tak dobře, nashledanou.“ Rozloučím se a současně se začínám psychicky připravovat.
Nasednu do auta a řítím se na místo srazu. Zaparkuju před restaurací, kde se dneska bude všechno odehrávat a nejistě vystoupím.
Vstupuju po schodech, které vedou do restaurace, a nemůžu si utřídit myšlenky. Nevím, zda jsem udělala dobře, když jsem se rozhodla, že půjdu. Od okamžiku, kdy jsem dostala dopis do ruky, jsem si tím nebyla jistá. Ale Lauře jsem to slíbila, tak to musím dodržet…myšlenky mi v hlavě lítají jedna přes druhou a já mám prostě zmatek a nevnímám svět kolem. O to bolestnější je pro mě rána do ramene, kterou mi ušetřil někdo, kdo vychází ven. Slyším spadnout klíče a zakletí…
„Promiňte“, sehnu se pro klíče a podám mu je do ruky, aniž bych si ho pořádně všimla.
„Nino“? Vysloví moje jméno tím nejnejistějším hlasem, který jsem kdy slyšela. Ale to už koukám na člověka, kterého bych opravdu nečekala, že na něho narazím. Ale vždyť máme sraz ze základní školy, napadne mě a já už se nedivím, že ho vidím.
Ano, je to jeden z těch lidí, kterým jsem si myslela, že se vyhnu. Je to jeden z těch, který mi i nerad ublížil. Ale je to hodně dávno a čas rány léčí.