Lásky jedný plavovlásky

„Ne, no víš … znáš mě … když já nevím, jak mu to mám říct,“ snažila se omluvit své chování. Zase kolem ní prošel, nesměle se na ni usmál a zmizel v davu.
„A co je na tom, proboha, těžkýho?!“ nadávala jí Lenka. „Vždyť vy dva po sobě koukáte takovou dobu. Miluje tě a může kolem něj být spousta holek, stejně chce tebe. Vím to, říkal mi to,“ naléhala dál.
„Ale to přece není tak lehký, jenom za ním přijít a vybafnout to na něj třeba ve frontě na chlast,“ odporovala dál a v hlavě se jí ozvěnou ozývala kamarádčina slova. Miluje ji. Žádnou jinou nechce.
„Bože, vy jste oba stejní,“ spráskla ruce Lenka a s poraženým výrazem odešla za Michalem. Klapalo jim to bezvadně. Oba se mohli kdykoli opít, aniž by to tomu druhému vadilo. Zařídila si to dobře. Sice ho musela dlouho uhánět, ale teď už jí jen zobal z ruky. Rozhlédla se kolem sebe, protože po odchodu Lenky osaměla. Přešla pár metrů k oknu a rozhlédla se ven na neobvykle plné náměstí. Před vchodem stály skupinky lidí, kteří venku nabírali do plic čerstvý vzduch nebo cigaretový kouř. Vzpomněla si na poslední akci konanou v soukromé boudě v nedaleké vesnici. Pozvali ji tam sice jiní, ale věděla, že to bylo hlavně kvůli němu. A nakonec … vlastně to mělo úsměv. Na tváři se jí rozlil melancholický, avšak trochu smutný úsměv. Leželi spolu tenkrát na ledě, objímali se a byli rádi za trochu soukromí. Aniž by si tenkrát uvědomila výjimečnost té chvíle, vylévala si mu srdce, stěžovala si na chování ostatních a v přestávkách mezi polibky se mu snažila vyložit své představy o nich dvou. Bohužel … o několik dní později věděl jen, že spolu leželi na ledě. Byl v tu chvíli natolik opilý, že si její slova nepamatoval. Další úsměv jí uklouzl, když vytáhla mobil a znovu si přečetla zprávu, kterou jí po tom večeru poslal. Byl tak roztomilý … Ale její zkušenost se opět potvrdila – málokdo je stejný za obrazovkou monitoru a na živo. To krásné, co jí napsal, nedokázal totiž zopakovat z očí do očí. Tedy aspoň ne ze střízlivých.
Po schodech k ní vystoupal Petr, jeho bratr. Usmála se na něj, když ho spatřila. Byl to fajn kluk, milý, přátelský. Skvěle si s ním rozuměla. A navíc mu byl neuvěřitelně podobný … až na barvu vlasů.
„Co tady tak smutně koukáš z okna, princezno?“ přistoupil k ní a škádlivě ji píchl do boku.
Překvapeně se na něj podívala. „Jak smutně? Se usmívám, ne? Tak co kecáš,“ zasmála se a naoko dotčeně mu píchnutí oplatila. Pokaždé, když se s Petrem takhle bavila, zalitovala, že se takhle nedokáže bavit i s ním.
„No, koukal jsem na tebe z venku a chvílemi jsi vypadala, že bys chtěla skočit,“ mrkl na ni provokativně, čímž si vysloužil jen další šťouchanec.
Bavili se dál minimálně další čtvrt hodiny, během které Petrovi dost vyschlo v krku. Chystal se zajít si pro nějaké pití a nabídl se, že koupí taky něco jí. V tu chvíli kolem nich prošel, a aniž by pozdravil, hodil po ní o něco méně přátelský pohled než před tím a odklusal po schodech dolů.
„Blbec,“ uklouzlo Petrovi a ona se neubránila smutnému pohledu, přičemž Petrovu poznámku nepochopila.
„Dáš si teda džus, nějaký bublovatý nealko nebo vodu?“ zeptal se znova. Poslala ho tedy pro vodu. Přesto všechno, co jí Lenka říkala, ji nedokázal za celý večer ani pozdravit. Pohlédla z okna, ale nikde jej neviděla. Nejspíš tedy ven nemířil. Z blízké místnosti vykoukl Petr a volal ji k sobě. Šla za ním a už s pitím v ruce zamířila na balkón nad sálem. Přistoupili společně k okraji a koukali se dolů na tančící a bavící se lidi. Mezi nimi zahlédla i blonďatou hlavu, která jí byla až moc známá. Tahle hlava už jí několikrát ležela v klíně a nespočetněkrát na ni shora shlížela. Tancoval dole na parketě s Lenkou a očividně se dobře bavili. Poslední dobou vůbec byli moc dobří přátelé. Ještě na podzim chodil všude s ní, bavil se s ní. A teď byl nerozlučná dvojka s Lenkou. Domlouvali si společné akce, nemohli bez sebe v podstatě udělat krok. Nerozluční přátelé, pomyslela si. Tuhle myšlenku však před Petrem neřekla nahlas. Michal seděl pár stolů od nich a také shlížel na parket, před sebou otevřené pivo.
„No nic, asi budu muset jít. Potkáme se na internetu, jo? Tak se měj,“ rozloučil se zničehonic Petr, když mu jakýsi známý vyřídil čísi vzkaz.
„Počkej, kam …?“ nestačila se ani otočit a už byl pryč. Odcházel po schodech pryč i s ním.
Jo, proč ne, říkala si v duchu a sledovala jejich odchod. Však mě nemusíš zdravit. Lenka už se opět svíjela na Michalovi a okolní svět ji nezajímal.

Pomalu stoupala po kamenných schodech ve zkratce mezi starými domy. Nad hlavou jí svítilo pár hvězd na studeném tmavém nočním nebi. Žádní ptáci nezpívali, žádné žáby nekuňkaly. Svaté ticho. Nohy se jí mírně pletly a schody uhýbaly ze svých daných míst. Když odtam odešel, zamířila okamžitě k okýnku a objednala si vodku. Škrabte mi všichni na záda, říkala si pro sebe a teď měla pocit, že možná ne jen pro sebe. Takovouto návštěvu okýnka provedla za večer ještě několikrát, takže teď si nesla domů pěknou opici. Schody k jejímu velkému překvapení skončili a ona se ocitla na méně udržované silnici, která vedla mezi zelení až k poslední ulici města. A tam měla namířeno. Domů.
Snad opojena tím množstvím vodky, možná opilá smutkem a zároveň vztekem, ocitla se v představách na podobném místě, ale o pár kilometrů jinde. Byla jí tehdy strašná zima a i teď se ještě zatřásla. Neměla bundu. Jen něco slabšího na sebe. On na tom ale nebyl o nic lépe. O to víc je hřála blízkost toho druhého. Říkal, jak ji má rád. Že nemůže v noci spát, že na ni myslí a trápí se. Že neví, jak to říct. Jak se vyjádřit. Nemluvila. Jen se k němu pevně tiskla, vnímala jeho nádhernou vůni, kterou znovu ucítila. Cítila jeho teplo, blízkost. Přiložila hlavu k jeho hrudi a slyšela tlukot srdce. Nedokázala nic říct. Nedokázala nikdy nic říct. Vlastně ho obdivuje. Už několikrát jí řekl, že ji má rád a chtěl by být s ní. Nikdy ale nebyla schopna slova. Nikdy mu přesně neodpověděla. Pořád měla nějaké výhrady. A když už se rozloučili polibkem, při dalším setkání bylo vše zapomenuto. Zastavila se, zapotácela se a popotáhla. Zadívala se upřeně na zablácenou silnici pod sebou a hřbetem ruky si utřela právě uroněnou slzu. Měla sto chutí brečet, křičet a nejvíc ze všeho bouchnout. Pořádně do něčeho bouchnout, uvolnit veškerou energii v ní nashromážděnou, ten vztek. Všechno, co v sobě poslední dobou dennodenně dusí. Nemá se komu svěřit, nemá si komu postěžovat. Nikdo se v jejích problémech a strastech nevyzná natolik, aby jí poradil. Nebo přesvědčil. Jediný, kdo by toho byl schopen je Lenka. Jenže za tou nepůjde. Tyhle problémy už s ní Lenka odmítla řešit. Rozhodně po tom, co se o to snažila přes čtvrt roku. Navíc už jí několikrát řekla, že s tím samým problémem za ní chodí i on a ona lítá mezi nimi. Rozhodla se proto, že ji tím obtěžovat nebude. Ne, ne teď, když si jeho přítomnosti Lenka váží dvakrát víc, co její.
Když došla domů, už o sobě v podstatě nevěděla. Automaticky se svlékla, uložila do postele a okamžitě usnula.

„Já mám strašnej průšvih,“ přilítla za ní Lenka s hrůzným výrazem ve tváři. Tvářila se zničeně a provinile zároveň.
„Co se …?“ chtěla se zeptat, ale Lenčino trápení bylo nejspíš moc velké na to, aby zbytečně čekalo.
„Já … udělala strašnej průšvih,“ chytala se Lenka znovu za hlavu. „Já … skousla jsem se v sobotu na zábavě s někým jiným.“
„Jak s někým jiným? Jako ne s Michalem?“ zeptala se překvapeně. Lenka jen pípla a kývla hlavou. Páni, podivila se v duchu. Co ta holka proboha ještě chce? přepadl ji najednou vůči kamarádce vztek.
„A ví o tom? A s kým vůbec?“ ptala se dál a ruce jí nervózně cukaly. Má ji přátelsky obejmout? Nikdy tohle přece nedělaly. Není takový typ. Ona rozhodně ne.
„Michal?! Ne, já myslím, že ne. Doufám,“ zaúpěla. „A s kým … to v podstatě nevím. Já toho kluka skoro neznám.“ No, ale to jí nejspíš až tak nevadilo. Znala ji. Lenka nepotřebovala pobízet dvakrát. Už to mockrát dokázala, když se vrhla v podstatě na cizí kluky. Ale doufala, že už to skončilo, když má Michala. Byla přece tak „bláznivě“ zamilovaná. Šťastná. Neudělá bez něj skoro krok. A přece …
Snažila se ji nějak uklidnit, i když to téměř nemělo smysl. Vždyť ona si dokázala přes víkend poradit sama, uklidnit se. Jí se snad přišla jen … pochlubit. A s čím? Že se zase spustila? Má toho snad litovat, že ona taková není? Že se o tohle ochuzuje? Posledního půl roku se vrhla jen do jediného náručí. A to ji už ani nezdraví … No, jemu se určitě nepochlubila. „Nepostěžovala“ si. Určitě ne, vždyť Michal je jeho kamarád.
Ale nějaké téma k hovoru si určitě najdou. Vždyť je s ním skoro pořád. Baví se o blbostech, plánují si léto, … Někdy si říkala, proč je proboha vůbec kdy chtěla dát Lenka dohromady? Vždyť teď by jim tam akorát zavazela. S Lenkou si dokonale vystačili sami. Stála na druhém konci chodby, a přestože se na ně nedívala, nedal se přeslechnout jejich hlasitý veselý smích.

„A co ty a Petr?“ přišla k ní Lenka a zeptala se jakoby nic. Málem jí zaskočilo. A Petr? Vždyť … je to jeho bratr. Vždyť ještě nedávno jí vtloukala do hlavy, že ji má rád, a teď se ptá, co je mezi ní a jeho bratrem?? Vytřeštila na ni oči.
„Co jako já a Petr? Normálně, jsme kamarádi,“ snažila se její otázce zasmát, ale z úst se jí vydralo něco, co smích připomínalo jen vzdáleně.
„Jo, tak fajn,“ řekla způsobem, jako by říkala: Dobře, slečno, váš občanský průkaz je v pořádku. Proč jsou si v poslední době tak vzdálené? Už dávno ztratily všechna témata k hovoru. Společné zájmy. No a proč vlastně? Veškeré jejich společné přátele teď měla Lenka jen pro sebe. Co by tedy měly mít ještě společného?

Další akce. Další zaplněný sál. Další lidé na náměstí. Další týden. Další hudba. Další pokus? Tentokrát se zařekla, že pít nebude. Neměla ráda pohled na opilé dívky. Vypadaly odpudivěji než opilý kluci všude kolem. A právě tak dopadla posledně. Dnes ale ne. Koupila si u Žíznivýho okýnka vodu a šla najít Veroniku, kamarádku, se kterou přišla. Našla ji. Ale byla v náručí svého přítele a v těsném objetí okupovali parapet nepoužívaného okna. Usadila se tedy na parapet o několik oken dál a s rozhodnutím, že jim nebude dělat křena, poslouchala špatně hranou známou písničku a popíjela vodu. Jo, Veronika si to taky zařídila. Proč jen ona s tím má takové problémy? Vždycky mu říkala, že by stála spíš o nějaký volný vztah, aniž by pořádně tušila, co tím myslí a sleduje. Snad, že se nemusí pořád jen vodit za ruce. Přišlo jí to moc majetnické. Že na sobě nebudou závislí, že se dokáží na akcích bavit i samostatně, že se nebudou neustále kontrolovat. Ale on ji nepochopil. Možná … i kdyby pochopil, i podle ní to bylo celé těžké. Možná až zbytečně moc. Po všech chtěla vždycky moc a sama se nechtěla ničeho vzdát. Měla ráda způsob, jak s ní kamarádi mluví. A když byla zadaná, měla pocit, že už to tak není. Že se na ni dívají jako na ocejchovanou. Možná … říkala si, možná bych to dokázala překonat. Možná bych se dokázala něčeho vzdát. Možná máme být skutečně spolu … Využila chvíle, kdy se od sebe ti dva na parapetu na chvíli odlepili, a informovala je, že se jde jenom ven projít.
U východu se potkala s Lenkou. Táhla si za ruku Michala a oba vypadali, že mají dost. Vzpomněla si, jak na takovéhle akce chodila právě s Lenkou a že v těchto hodinách vypadala úplně stejně. Bože … Další známý, kterého potkala před budovou, byl Radek. Velký bratr, dalo by se říct. Z celé této party jejích kamarádů byl nejstarší. A většinou za to pikal tím, že řídil.
„Ahoj, vy jste dojeli taky?“ zeptala se ho překvapeně a mile se usmála, neboť ho ráda viděla. Po takové době. Až na pár výjimek se teď už vídali jen s Lenkou.
„No čau, no samo, že jsme museli přijet!“ rozzářil se i Radkův obličej a objal ji. Mile ji to překvapilo. „Podívat se zas jednou do města.“ No jo, to je město, pomyslela si. Ani ne pět tisíc obyvatel.
„A co? Řídíš?“ vyzvídala dál, i když to nebylo skoro nutné, protože byl jako jeden z mála střízlivý. Jen kývl.

Posadila se na lavičku na autobusové zastávce. Doufala, že když půjde ven na vzduch, bude mít víc klidu než uvnitř, kde bylo plno kouře a navíc hlasitá hudba. Ale ani tady se toho nedočkala. Seděla jen tak, shrbená a koukala před sebe na staré stromy, které se tyčily uprostřed náměstí. Poslední dobou byly takovéhle akce pro ni dost žalostné. Buď se nebavila vůbec a nebo se zpila pod obraz. Vždy však spíš ze smutku a vzteku. Znovu a znovu se jí do hlavy drala otázka, jestli je toho schopná. Jestli s ním dokáže být? Jestli tím vším jen nepokazí přátelství. Ale jaké pak ježiši přátelství? Ti dva už nejsou přátelé skoro rok. Od té doby, co se poprvé políbili. Od té doby už jen neví.
„Co ty tu takhle sama?“ ozval se zvesela hlas kousek od ní. Zvedla oči a spatřila jej. Pomalým, širokým krokem mířil k ní.
„Sedím. Koukám a přemýšlím,“ odpověděla a posunula se na lavičce kousek dál, aby měl dostatek místa.
„Poslední dobou pořád přemýšlíš,“ poznamenal už méně vesele a ztěžka dopadl vedle ní. Jen souhlasně zabručela.
„A je to k něčemu?“ pokračoval. Podivila se, že ihned začal mluvit k tématu. Většinou jim trvalo hodinu, než se jeden z nich odvážil nakousnout věčné téma. A pak už většinou vystřízlivěli.
„Možná. Možná ne,“ odpověděla a hned si nadávala. Už je to tu zase. Nedokáže se přesně vyjádřit, už zase uhýbá. Ale vždyť měla pravdu. Pořád sama neví. Půlrok pryč a ona pořád neví. Částečně taky nevěřila tomu, že by o ni po takové době stál. Je to vůbec možné?
„Takže …?“
Obrátila se na něj a zadívala se do jeho červených lesklých oček. Pokaždé byl tak roztomilý, když byl opilý. Vůbec poprvé pozvedla ruku k jeho tváři a pohladila jej po ní. Pak se k němu naklonila a políbila jej lehce na tvář.
„Půjdem na to pomalu. Nechci, aby se něco … Víš přece …,“ připomněla mu slova, která mu už několikrát říkala. Jsou a byli kamarádi a nechce, aby se to celé pokazilo proto, že se zkusí dát dohromady. Říkala si, jestli to, že už o tom takhle přemýšlí, není znamení, že by se do toho neměli pouštět.
Pomalu přivřel víčka a pak tiše kývl. Mírně se na lavičce zakymácel.
„Nepůjdeme raději dovnitř?“ nabídla mu a pomohla mu vstát. Opřel se jí o rameno téměř celou vahou a pak za její pomoci kráčel směrem ke vchodu. Zachytila Radkův spokojený úsměv, když je viděl spolu. Protáhla jej kolem kontroly a opřela ve vestibulu o zeď s tím, že si ještě na moment odskočí.
Zatímco ho nechala stát na chodbě samotného, zavřela se na špinavých záchodcích. Zavřela záchod a posadila se na něj. Teď už mohly být jen dvě možnosti. Buď to teď celé spustila a od pondělí se uvidí, jak jim to spolu půjde. Budou prostě spolu. Tak jak to celou dobu chtěl. Tak jak to celou dobu mělo být. Vybavili se jí vzpomínky na kůlnu, kde se spolu v září zavřeli a strávili tam spolu krásnou opilou chvilku. Na prosincovou akci, kde mu pomohla utéct a nakonec skončili v objetí pod pěším mostem. A na jejich první polibek. Všechno to začal on a pár skleniček alkoholu. A přitom všem se jí vybavovala jeho krásná vůně. Anebo … nebo si z dnešního večera nebude nic pamatovat a celé to začne nanovo. Zhluboka se nadechla, a když vylézala z kabinky, uvědomila si, že stojí více o tu první možnost. S novou energií a rozhodností vylezla ven na chodbu, ale on už tam nebyl. Nakoukla na pánské záchodky a při zjištění, že tam není, se jí na tváři ukázal šibalský úsměv. Takový už dlouho neměla. Vyrazila skrz sál, kde se po něm všude rozhlížela. Když ani tam nebyl, mohl už být jen u Žíznivého okýnka. Vyšla po schodech nahoru, kde stále ještě byla Veronika s přítelem. V rohu u špinavého stolu ležel Michal, který měl viditelně dost. Vzpomněla si, jak Lenka vyprávěla, v jakém stavu už jej vedla domů. Pousmála se nad jeho nenapravitelností a vešla na další chodbu vedoucí k pití.
A v tu ránu se zastavila na místě. Brada jí ani nebyla schopná poklesnout. Slzy nevytryskly proudem, zůstaly zaraženě stát stejně jako ona. Zírala jen na neuvěřitelný obraz před sebou a nebyla schopna slova. Našla ho. A našla také Lenku. Svoji skvělou kamarádku, která se po něm právě plazila a svíjela a oběma bylo očividně jedno, že je kolem spousta lidí. Ještě chvíle a nezbylo by na nich žádné oblečení. Po několika vteřinách se z toho šoku probrala. Všimla si už jen Petra, který právě vycházela schody na protější straně a tvářil se stejně překvapeně. Otočila se na místě a zamířila ke svému parapetu. Vzala do ruky vodu, kterou tu před tím zanechala, a pořádně se napila.