Nechci jaro, chci zpátky tebe

Konečně přišlo jaro... Je to jako každým rokem, všichni jsou nadšení z prvních slunečních dnů, chodníky se začnou plnit lidmi venčící pejsky, maminkami s kočárky a taky zamilovanými páry držícími se za ruce... Asi právě proto se na to netěším, možná právě proto chci zastavit čas, aby byla pořád zima, aby nikdy žádné první sluneční paprsky tohoto roku nepřišly, protože s jejich příchodem si odešla... Asi na tebe taky jaro začalo působit, začalo ti zahřívat tvou jinak chladnou krev v žilách, tentokrát nebyla chladná, byla horká, možná až moc, ale bohužel ne pro mě... Našla sis jiný objekt své touhy, což stále nechápu a ani tomu nemůžu uvěřit. I když je to přeci tak banální. Byly jsme spolu čtyři roky a i když jsem za tu více temperamentní a divokou považovala samu sebe, nemohla jsem čekat, že tě láska ke mě bude držet na věky. Tohle je vlastně úplně normální tuctový příběh, denně se tohle stává, že jeden partner zjistí, že k němu ten druhý není upřímný, že jeho neustálé se učení doma vlastně není učení a už vůbec ne doma, z nevině vypadajícího posezení s kamarádkou se vyklube tajná schůzka u milenky doma... Možná kdybych byla starší, životem otupělejší řekla bych sama sobě, že se mi nestalo nic ojedinělého, nic výjimečného, ale tohle já nedovedu, nedokážu se s tím faktem smířit jen proto, že se s tím musí denně smiřovat stovky dalších okoukaných a opuštěných partnerů a partnerek. Viděla jsem to všude kolem, litovala tyto nešťastníky ale přitom jsem si byla docela jistá, že mě, že nám se to stát nemůže. Osud mne asi potrestal za takovou troufalost. Ale nebyla to má vina. Má zamilovanost mi překryla oči a já jsem si tě neuměla představit s jinou dívkou než-li se mnou... Neuměla či nechtěla? Toť otázka, snad obojí, každopádně jsem na to nechtěla ani pomyslet a proto jsem si vnutila a namluvila tuto krásnou, naivní myšlenku o výjimečnosti našeho vztahu, o tom,jak se kolem nás všichni rozcházejí, ale nás se jakoby se tyto věci netýkali a hlavně jsem si namlouvala všechny ty úžasné teorie o tobě, o tvé věrnosti, pravdomluvnosti, upřímnosti... Musím se na to podívat realisticky, má-li to skončit, fajn, ať, ale co budu dělat bez tebe? Nemůžu ti odpustit, i když se tváříš, že bys o to stále, nemůžu ti ukázat mou slabost, že bych ti i tohle byla ochotna odpustit jen proto, abych tě měla stále nablízku. Nyní však nedokáži rozhodnout o tom, co je silnější, zda má hrdost či strach z osamocení. Obávám se, že hrdost lehce pokulhává. Ale jakto? Byla jsem přeci odjakživa hrdá, znám svou cenu, tak proč je pro mne tak mimořádně těžké dodržet mé stanovisko?? Je to tak frustrující. Začínám se ztrácet sama v sobě. Taky se nemohu sebe nezeptat, co je silnější, zda má zamilovanost k tobě nebo zvyk na tvou přítomnost. Po 4 letech vztahu vím, co by mi většina lidí řekla. Ale oni nás neznají, neviděly mé oči, jak se na tebe dívají, když mluvíš, když se směješ, neslyšely můj smích, když jsi mi vyprávěla, co jsi dělala přes den a hlavně necítili tlukot mého srdce, když ses mě dotýkala... Spolu s tebou odešla veškerá má radost ze života. Myslela jsem to vážně, když jsem ti říkala, že jsi smysl mého života. Dala jsem ti toho příliš mnoho, dala jsem ti celou mou duši a ona teď odešla společně s tebou a zbyla jen prázdná díra. Ano, díra, to přesně vystihuje, jaký pocit mám teď uvnitř svého těla. Bojím se, jestli se ta díra někdy vyplní, jestli se dokáže někdy vyplnit tak, že už tam nebude chybět vůbec nic, ani kousíček... Přeji si to, moc, ale nejsem si jistá, zda je to možné. Bože, tyto řádky jsou bláhové, přeci nemohu v 19 letech tvrdit, že již po celý zbytek mého života budu cítit nevyplněnou mezeru ve svém srdci, ale ta hořkost, která ve mě zůstala, ten smutek, který ovládl celou mou mysl a tělo, ta neskutečně nutkavá potřeba mít tě nablízku, i když vím, že to nejde, to je něco tak zničujícího, že si troufám tvrdit, že mé obavy o navždy chybějícím místě v mém srdci jsou zcela oprávněné. Prostě se nedokáži smířit s myšlenkou, že už mě nikdy nepolíbíš a že už nikdy neokusím hebkost tvých rtů, že se již nikdy nepomazlím s tvým horkým tělem, které chci! Tak strašně tě chci, toužím po tobě a po tvém těle. Jenže i kdybys tu byla, nedokázala bych se tě dotýkat a možný kdyby ano, nebylo by to už nikdy jako dřív, protože bych stále, s každým novým záhybem na tvém těle musela myslet na ruku cizí ženy, která se tě dotýkala přede mnou. A co kdybys na ni myslela i ty?! Tyto myšlenky mi ani nedovolují znovu tě silně obejmout, políbit a vychutnat si tě. Jenomže to, že mám i tak hlavu plnou jen a jen tebe mi má mysl nedovolí seznámit se s někým jiným. Nejde to, nemůžu si povídat s jinou slečnou, když mám v hlavě tvůj obličej a představuji si tvou vůni... Je mi z toho do breku, jako už po tisící, ale musím to vydržet. Čas je prý nejlepší lék na všechny bolesti světa. I když v mém případě to bohužel neplatí, vlastně bych řekla, že se to naopak zhoršuje, že s přibývajícím časem, který jsem bez tebe je to všechno vlastně ještě mnohem horší, i tak mi nezbývá nic jiného, než jít dál. Dále žít jako tělo bez duše a doufat, že časem snad svou duši, kterou sis vzala sebou, jednou opět najdu a s ní taký mé štěstí.