Second life V. - 4. část

Ze všeho nejdřív se rozezvonil můj mobilní telefon. Zaklela jsem a začala se hrabat v kabelce. Když jsem zjistila, kdo volá, zaklela jsem ještě jednou. A najednou Tomáš dupnul na brzdu a vjel autem přímo do nějaké rozlehlé louky. Divné. Normálně byl háklivý na takové manévry. Mohl si poškodit lak a tak. Nevšímala jsem si otravného zvonění, upoutalo mě něco úplně jiného. Zírala jsem oknem ven a nestačila se divit. Málem mi vypadly oči z důlků. Ale nezírala jsem dlouho.
„Kdo volá?“ zeptal se Tomáš. Hlas měl hrozně divný. Nikdy jsem od něj takový tón neslyšela. Nikdy.
„Kuba,“ špitla jsem.
„Zvedni to,“ přikázal. Tomáš nepřikazoval. Ne tímhle tónem. Poslechla jsem ho. Bez okolků. I když normálně bych na něj asi začala ječet, jak si to jako představuje takhle se chovat.
„Není vhodná chvíle…“ vyhrkla jsem do telefonu.
Tomáš se zatvářil nesouhlasně.
„Ehm… Víš… Je tu něco… Jako…“ koktala jsem.
„Tornádo?“ poradil mi můj manžel. Byl napjatý.
„Jo, tornádo, točí se to a bere to s sebou… Všechno.“
„Skočte tam,“ ozvalo se na druhé straně. Napadlo mě, jestli mi opravdu volá Kuba. Třeba je to telefonát z pekla…
„Ani náhodou!“ vydechla jsem, ale Tomův výraz mě zarazil. Něco mi uniká. Něco podstatného.
„Jedině tak ji můžeš zachránit,“ zasténal Kuba. „Jani, prosím, zachraň mi ji!“
„Ty jsi anděl!“ zařvala jsem. Chtělo se mi udělat krok zpět, utéct, ale Tom mě nenechal. Natáhl se pro telefon. Podala jsem mu ho.
„Co tam můžeme očekávat?“ Chvíli poslouchal. „Jo,“ zamumlal, zaklapl telefon a hodil ho na zadní sedadlo.
„Kam jdeš?“ panikařila jsem, když otevřel dveře a chystal se vystoupit.
„Tam,“ ukázal na hrozivě vypadající trychtýř špíny, prachu a bůhvíčeho ještě. „Nic s sebou nepotřebuješ.“
„Ne,“ sykla jsem a chytila ho za zápěstí. Jako kdybych ho mohla zadržet! Co jsem si sakra myslela? A co si myslel on?
Potom udělal něco, co jsem nečekala. Políbil mne zlehka na čelo a vyloženě násilím vytáhl z auta. Abyste mi rozuměli, nepřekvapilo mě to násilí, ale ta něžná pusa.
„Jinak to nejde. Tys to chtěla.“
Já? Chtěla jsem nás oba zabít? Tak to mě podrž… No dobře, vlastně už mě držel a šel vstříc katastrofě, která se před námi formovala. Musela jsem být pořádně vyděšená, protože přestal být hrubý a když jsme stáli jen krok od toho víru, cítila jsem tlak a zimu, která z něj vyzařovala. Z toho víru nebo z Tomáše? To už nevím. Pamatuji si jen na to, jak mě stiskl v náručí a společně jsme udělali krok. A potom jsme chvíli padali. Ale opravdu jen chvíli. Zavřela jsem oči. Pak jsme letěli vzhůru, jsem o tom přesvědčená, ale nemusíte mi to věřit, omdlela jsem a probudila se, až když byl konec.
Vzbudila jsem se na horkém nehostinném místě. Slunce mě bodalo do očí a vlasy se mi lepily ke zpoceným tvářím. Moje první myšlenka patřila sprše. Druhá Tomášovi, který klečel vedle mě a vypadal, jako kdyby se mu stalo něco, z čeho se nemůže zpamatovat. Opřela jsem se o loket a chtěla si sednout, ale zatočila se mi hlava. „Au,“ zaúpěla jsem a chytila se za čelo. Měla jsem ho lepkavé od krve. „Rozbila jsem si hlavu!“
„Promiň,“ zamumlal. Jako kdyby za to mohl! „Radši si lehni.“ Díval se někam za mě, ale když jsem se tím směrem otočila, nebylo tam nic, co by mohlo upoutat jeho pozornost. Vůbec nic. Ani žádné okno. Jen nekončící štěrk. Ne písek, ale štěrk.
„No, tak jsme tady,“ řekla jsem a položila se zase na zem, abych neomdlela nebo se nepozvracelo. Bylo mi hrozně. Možná otřes mozku. A o nemocnici jsem si mohla s největší pravděpodobností nechat akorát tak zdát. „Co dál?“ Překřížila jsem si nohy v domnění, že to k něčemu bude. Ale nebylo.
„Jo. Musíme jít.“
Jít? To nemohl myslet vážně. Nemohla jsem se pohnout.
„Ach, vlastně já půjdu.“
„Co?“ Tentokrát jsem byla vyděšená. Nemůže mě tu nechat! Ale nenechal. Nevím, kde se to v něm vzalo, ale vzal mě do náruče a nesl mě to nehostinnou končinou. Nevypadal, že by ho to unavovalo. Normálně bych ho zasypala haldou otázek. Ale mozek mi nepracoval dost rychle. „Asi usnu,“ zaskuhrala jsem a utáhla sevření za jeho krkem.
„Spinkej, Janinko,“ řekl něžně. Tak něžně jako už dlouho ne. Chtělo se mi brečet. Zase. Tak jsem radši zavřela oči a položila mu hlavu na rameno. „Kdybys věděla,“ šeptal a pořád kráčel volnou chůzí. „Víš, chtěl bych ti to říct. Jenže to nejde. Jestli tohle přežijeme, musíme mít šanci jít dál jako kdyby se nic nestalo.“
Copak už se něco stalo?

***

Když se moje manželka na svatební cestě dozvěděla, že jsem jí celou dobu tajil jeden svůj dar, myslel jsem si, že je to můj největší problém. Jenže s mým ‚darem‘ se pojilo mnohem víc, než jsem byl ochoten si připustit. Mnohem víc, než jsem si myslel, že je možné. Osvětlil mi to jeden anděl. Přítel kamarádky mé ženy. Připadal jsem si jako ze špatně napsaného romány pro červenou knihovnu.
„Nechci s tebou mluvit ani o Janče, ani o Míše. Jde jen o mě,“ řekl jsem Kubovi, když jsem za ním jednou přišel do práce. Nemohl jsem se zachovat jinak.
„Dobře. Asi vím, na co se chceš zeptat,“ prohlásil. Odložil svoji obvyklou arogantní masku a já mu za to byl vděčný.
„Řekl jsi, že je to zajímavé. Že je ohromě zajímavé, že celý život vídám okna do fantazie. Možná se mi to zdálo, ale měl jsem pocit, že se za tím něco skrývá. Napadlo mě, že jsi je třeba taky viděl.“ Konečně ze mě vypadlo to, co jsem v sobě tak dlouho dusil. Ale nebylo mi ani hůř ani lépe.
„Viděl jsem je ve svém posledním opravdovém životě. Jediném z té spousty, který si má duše pamatuje.“
Fajn, ten kluk mě dostal. Tohle jsem nečekal. Otázkou je, jestli jsem vůbec něco čekal.
„Až zemřu, moje duše nebude putovat dál?“
„Tvá duše je tak lehká, že vylétne do nebes. Staneš se andělem.“
„Jako ty,“ ověřoval jsem si.
„Ano.“
„Ale ty nejsi tam nahoře,“ pronesl jsem posměšně. Nevím proč, ale byl jsem klidný. Nijak to se mnou nezamávalo. Divné.
„Nedokázal jsem to. Pamatoval jsem si celý svůj poslední život. Pamatoval jsem si Míšu. A byla v nebezpečí. Musel jsem spadnout na zem. Každý dobrý člověk se vrátí. Nebo ten, kdo nevěří ve vyšší dobro. Většinou tam nahoře zůstávají jen ti, co nepoznali lásku. Proto jsou andělé tak zlomyslní. Nikdy nás padlé nepochopí.“
„Je hodně andělů?“ Vyptával jsem se. Kolik lidí dokáže žít bez lásky?
„Ne.“
„Ne? Ale určitě se to děje už celá tisíciletí!“
„Ano, ale je to velice vzácné. Jen pro ‚vyvolené‘.“ Teď nasadil přesně tu arogantní masku, o které jsem se zmiňoval.
„Čím jsem si to zasloužil?“ ušklíbl jsem se.
„To nevím. Možná byla tvá duše jednoduše dobrá.“
„Nebo naopak.“
„Opravdu nevím.“
„Něco se se mnou děje,“ řekl jsem. „Už teď.“
„Už v průběhu svého posledního života jsi schopný se proměnit. Měl by sis dávat pozor na své nálady. Nebude lehké tě rozčílit, ale pokud se to někomu povede, nemuselo by to dopadnout dobře.“
„Oh!“
„Kdyby to tak nebylo, nemohl bys letět tam nahoru,“ smál se.
„Co když tu budu chtít zůstat?“ Ano! Chci tu zůstat! Musím tu zůstat!
„Pak budeš muset spadnout. Jako já. A pořádně se obrnit trpělivostí. Není jednoduché žít znovu a znovu a všechno si pamatovat.“
„Třeba zešílím.“ To je nejpravděpodobnější.
„Duše šílených umírají.“
„Cože?“ Jen jsem tak plácnul!
„Všichni ti lidé v blázincích… Umírá jim duše.“
„Duše může zemřít?“ podivil jsem se.
„Jistě. Každá duše jednou zemře. Ať dojde svého naplnění nebo ne.“
„Jak se mám zachovat?“ zamyslel jsem se. Pořád tak nepřirozeně klidný. Ano, nepřirozeně. Přesně tak jsem si připadal. Měnil jsem se v anděla a nemohl jsem s tím nic dělat. Všechno najednou bylo nepřirozené. Nelidské.
„To je na tobě. Na rozmyšlenou máš celý život. Vlastně i ten posmrtný.“
„Můžu zůstat nahoře, dívat se, žít věčně,“ zrekapituloval jsem svou situaci.
„Bude ti odhalena podstata světa,“ řekl vážně.
„Nebo skočím zpátky a budu s Jančou znovu a znovu. A uvidím naše děti a vnoučata a jejich děti… Ale s tím by Jana nikdy nesouhlasila. Protože bych tak ovládal její život a ona miluje svobodu a možnost volby. Chtěl bych umřít a zapomenout. Tak, jak se to dělo doteď.“
„To nejde.“ Jak nespravedlivé.
„Vrátíš se někdy do nebe?“ zeptal jsem se.
„Ne. Radši zešílím.“