Setkání II.

„Ahoj Lukáši“, řeknu, co možná lhostejným hlasem, ale nevím, zda se mi to povedlo. Přece jenom se kdysi stalo, to co se stalo. A teď, když ho vidím po tak dlouhé době, se mi všechno vybavilo. Pláč, stud, trápení…Netvrdím, že to bylo jenom tohle. Právě naopak, ale jelikož to nedopadlo dobře, vždy si první vybavím, to zlé.
„To už jdeš domů“? Zeptám se docela udiveně.
„Ne. Jen si musím něco vyřídit a hned jsem zpátky.“
„Kolik je tam už lidí“? Zajímá mě, abych se dokázala aspoň trošku připravit.
„Už chybí jen pár“, vysloví to, co jsem zrovna slyšet nechtěla.
Na tu chvilku se rozloučíme a já zamířím na místo dění. Projdu restaurací úplně až na konec, kde pomalu otevřu dveře. Snažím se, abych byla co nejtišší a mohla zhodnotit situaci. Ale ani to se mi nepovede, protože dveře příšerně zaskřípou. Tím samozřejmě na sebe přilákám všechnu pozornost a stojím ve dveřích jako tvrdé Y.
„Nino“. Vejde mi Laura na pomoc a už si to ke mně šine přes celou místnost. Jsem jí vděčná za nabídnutí pomocné ruky. Sama bych to těžko zvládla, když tady stojím ještě ve dveřích a nemůžu se pohnout. Laura mě chytne za ruku a vleče ke slovu, kde sedí celá naše třída a kouká na mě.
„Ahoj“. Pozdravím tiše. Na oplátku slyším nějaké mumlání, snad jako pozdrav. Ale poté se všichni začnou bavit a povídat si mezi sebou. Na mě jako by se rázem zapomnělo. Jsem jen ráda…protože pokud by celý večer probíhal, tak jak v okamžiku, kdy jsem tady vešla, sraz by nejspíš skočil velice brzy. Objednám si pití a můžu se zapovídat taky. Převážně si povídám s lidmi okolo mě a nejvíce samozřejmě s Laurou.
Když vejde zpátky Lukáš, nemůžu od něho odrhnout oči. Ten jeho mužský postoj, jeho boky, které se pohybují při každém kroku, mírně pootevřená ústa a oči jako studánky…od toho všeho nemůžu odtrhnout oči.
Najednou se sama sebe leknu. Tohle bych přece dělat neměla…nemůžu zase ztratit hlavu. A mám proto i jiné důvody.
Jakoby vycítil můj pohled a otočí se přímo na mě. Paradoxem je, že si sedne přímo naproti, takže mi pohled ubíhá jenom k němu. Ale jak si časem všimnu, mu to dělá úplně stejné problémy jako mě. Mnohokrát za večer ho nachytám, jak po mě pokukuje a nedívá se nikde jinde než na mě.
Jsem opravdu hodně vděčná Lauře, která jakoby vždy vytušila můj pohled a myšlenky, mě odvede novým tématem k rozhovoru a já se ta nemusím celý večer dívat na Lukáše, který se očividně skvěle baví. Nemůžu říct, že se bavím špatně, jen se cítím docela trapně, když nemluvím a pohled se stáčí k němu. Až na to všechno, večer probíhá naprosto klidně. Mluvím s lidmi, které jsem dlouho neviděla i s těmi, které potkávám někdy ve městě. Tak i tak, je to příjemné a zábavné.
Když se podívám na hodinky, zděšeně hledím na ručičky, které ukazují něco málo po jedenácté hodině večerní. Tak to jsem opravdu nečekala, že se takhle nechám unést. Měla jsem v plánu odejít co nejdříve, možná mezi prvními, ale nějak mi to prostě nevyšlo. Zítra mám své povinnosti, takže už bych mohla jít.
Když se začnu zvedat k odchodu, všichni se na mě udiveně podívají, jako kdybych udělala něco opravdu neočekávaného. Když ale pochopí, že to myslím opravdu vážně, někteří se se mnou přijdou dokonce osobně rozloučit. Jen jeden člověk to neudělal, nemusím zmiňovat ani jeho jméno, abyste věděli. Poslední ohlédnutí, poslední pohled a pak už nic…

To bych zase lhala, kdybych tvrdila nic. Dlouhou dobu se mi nepodaří usnout, mé myšlenky proudí jenom kolem Lukáše. Nemůžu tvrdit, že jsou zlé, právě naopak. Jako kdyby mi bylo znovu osmnáct a já to prožívala znovu. Představy, sny a nekonečná přání…
Ale, teď jsem přece dospělá, vyzrálejší, tak proč si to znovu připouštím k tělu a do hlavy? Někdy si připadám, jako kdybych byla nepoučitelná. Ale když ono je to tak hezké. Vždyť nedělám nic špatného, jen sním o muži. Všechny ženy to snad dělají, tak proč ne já, i když to nebude mít budoucnost. Taky bych své představy mohla dát na papír, dát jim skutečnou postavu, jiné jméno a představovat si, jak jen to dopadne. To se uvidí ráno, teď bych jen chtěla v klidu usnout…