Možná delší

Osuška tak dlouhá, že bych se v ní ztratila. Asi jako můj život. Možná delší.

Stála tam s mokrými zády, třesouc se zimou, zachumlaná v tom modrém pruhu látky, a přesto příliš nahá, než aby mohla přemýšlet. O čem vlastně? O něčem, o čemkoli jiném. O čemkoli jiném, než o Tobě. A o nich.
Stála tam, s kapičkami vody ve vlasech, jako rosa na pavučinách, když v babím létě procházíš lesem.
Stála tam a přese stěnu poslouchala, jak vrže postel, v pravidelném rytmu roztoužených pohybů. A tlumené vzdechy, ve snaze zadržet tu rozkoš ještě o zlomek vteřiny déle. V tajnosti. V té jedné místnosti.

Ať si zašukaj! Ať se klidně umrdaj k smrti! Mě je to jedno.

A on tam seděl ve svém pokoji a myslel na svou princeznu. A ona si vzpomněla na svého prince, na Tebe.

Ticho.

Hlemýždími pohyby si osušila záda. V zamlženém zrcadle prohlédla svou siluetu a sklopila oči.
V bílé košili značící čistotu nevinnosti. Čistotu nepoznání. V bílé košili se posadila na postel. A jemným hřebenem rozčesávala vlasy.
I když už byly dokonale rozčesané a hřeben jimi klouzal jako delfíni nekončícím mořem, stále opakovala ty tahy. Jako ve snu. Jako omámená.

A jeho hnědá kukadla mne upřeně sledovala v očekávání. Zhasla jsem. Pouze lampa žlutě svítila, když už jsem pod svou dlaní cítila jen jeho pravidelný dech a tlukot srdce.

A teplo. Tak dlouhé, že bych se v něm ztratila. Jako dnešní večer. Možná i delší.