Sweat Killer

Byl to další úplně obyčejnej den. Takovej, ve kterej se ráno probudíte a už víte že se večer budete cítit jako spráskanej pes. Ten den, kdy se vám nechce opustit svou vyhřátou postel a opustit to hladké pružné tělo, kolem kterého se ještě před chvílí ovíjela vaše ruka. Vstal jsem a šel do kuchyně udělat si kafe.
Tohle nebude dobrej den.
Poznal jsem to už ve chvíli, kdy při zapnutí kávovaru zajiskřila zásuvka.
Bude tak nedobrej, přesně tak jako všechny poslední dny.
Prostě můj klasickej den.
Vytáhl jsem krabičku ze zásuvky a zapálil jsem si cigaretu a dlouze potáhl.
Miluju cigarety! Ta jejich omamná chuť... Wesly říká že se ke mně cigarety hodí. Že si mě nedokáže představit bez cigarety. Ten slizkej bídák Wesly. Udělalo se mi zle. Znechuceně jsem ji uhasil ve dřezu.
Je to jen další obyčejnej den. Prostě se teď musím sebrat, obléknout a jít ven.
Dneska se mi opravdu nechce. To stejný místo, ta stejná ulice.
Možná bych mohl jí dneska pěšky. Potkat lidi taky jednou tváří v tvář, aspoň na chvíli se stát součástí jejich života. Jen jednou malou součástí. Trochu ten den změnit.
Jdu do pokoje abych na sebe hodil nějaké to oblečení.
Dívka v mé posteli zvedne hlavu a pohlédne na mě očima rámovanýma černým líčidlem, rozmazaným od právě minulé noci. Až se vrátím, už tu nebude. Zůstane tu jen poslední závan její laciné voňavky.
Na celém světě existuje jen jediná žena, která se na vás ráno usměje.
Scarlet.
Je to jediná žena, která vám dokáže říct že vás miluje, i když její něžná ruka otáčí nožem v ráně ve vašich prsou.
Scarlet.
Žena pro kterou slovo „miluji“ znamená stejně tolik, jako pro kohokoli jiného ranní pozdrav.

Venku je pochmurno, nebe je šedé a všude se vznáší těžký pach přicházejícího deště. Vytáhnu z kapsy krabičku a zapálím si. Naberu kouř do plic a pomalu, dlouze jej vypouštím. Sleduju lidi procházející kolem. Jejich běžné životy, míjející den po dni. Kdo ví kdy se s kterým z nich zkříží má cesta. Kdy se stanou součástí mého vlastního všedního dne.
Znovu přiložím cigaretu ke koutku a pomalu vykročím ulicí. Od úst stoupá proužek dýmu a štípe mě do očí. Nevnímám jej, jen prostě kráčím ulicí dál ve snaze nevnímat nic. Jen límec si povytáhnu víc, když na zem dopadnou první kapky deště a vzduch začne být ještě lezavější. Vkrádá se pod šaty a mrazí na kůži jak ocelová čepel.
Kapky padají stále častější až se spojí v hustý a na kůži bodající déšť.
‚Kdysi sem od někoho slyšel, že neexistují ošklivé či hezké dny. Že to jen mi sami si říkáme jaké naše dny budou.‘
Kolem mě proběhne holčička, vesele se směje a skáče do nejbližší kaluže a rozstřikuje kolem sebe vodu. Zvednu svůj pohled a sleduju to bezstarostné stvoření, dokud mi nezmizí v davu.
Napadlo mě jestli jsem se někdy taky dokázal takhle radovat z takové věci jako je déšť. Nevím. Nepamatuji se.
Celý můj život je k ničemu, stejně tak jako dneska.
Je takový přesně od chvíle, kdy odešla.
Scarlet
Ta která jako jediná dokázala pohnout mým životem tak, že sem si myslel, že to má smysl.
Scarlet
Jméno, které ve mně vzbouzí určitou směsici vášně a strachu.
Odhodím dohořívající cigaretu. Uhasím poslední hasnoucí jiskru podpadkem a s ním i veškeré své úvahy o svém životě.
‚Pro lidi jako jsem já neexistují pochyby. Lidé jako já mají jen dnešek. Pro své okolí jsme jako ten sluneční paprsek v tomto pochmurném počasí. Pomíjiví. Krátcí. Jen se mihnem v jejich životě a hned zase zmizíme a zbude jen vzpomínka na krátký záblesk.‘
Pouze ta jediná osoba dokáže rozzářit celý den.
Scarlet.
Žena, která mi zničila život.
Scarlet.

Déšť je stále studenější a mé kroky se konečně zastavily na místě kam neomylně směřovaly. Na jednu z ulic, která sic není zapadlá ale ne tak frekventovaná, aby zde přes lidi nebylo vidět na opačný konec ulice.
Stojím tu a po mé pravici temná ulička. Taková jaká bývá za každým hotelem, barem či putykou, ve které se povalují opilci a do kterých směřují většinou tací lidé jako sem já.
Jako je Scarlet.
Zapálím další cigaretu a naposledy se ohlédnu přes rameno. Takový ten drsný a obezřetný pohled, jaký vrhají zlí chlápci v detektivkách, když chtějí vědět jestli je někdo nesleduje.
Sám pro sebe se ušklíbnu v jízlivé ironii.
Pomalu, ale rozhodným krokem vkročím do uličky, abych vykonal poslední část svého rituálu. Rituálu, který se opakuje s naprostou, nepravidelnou přesností. Začínající vždy prázdným lístkem v mé poštovní schránce. A končí obálkou v mém kabátě s jediným jménem na místě pro adresáta. Čistě, beze svědků, beze stop. Bez jakékoli spojitosti se mnou či mým klientem.

Ta obálka, ta prokletá obálka. Život nemůže být dobrý, pokud se ráno vzbudíte s pocitem že večer se budete cejtit na hadry. Já se tak cejtím už celý život, mohl jsem si zvyknout.
Sem zpátky ve svém bytě. Ani si moc nepamatuji cestu sem. Ani nevím, že bych odemykal, prostě jsem rozrazil dveře. Teď stojím pod sprchou a snažím si urovnat myšlenky. Podlehl sem panice. Ne, zděšení. Panika je jen jednoduchý stav mysli, kdy jen nevíte co dělat. Zděšení je čistý strach, který vás, máte-li kam, donutí prostě běžet. Zakáže vám myslet a uvažovat.
Dneska je vážně den pod psa.
Stojím pod sprchou a z trysky nad mou hlavou padá studená voda. Ta umrtvuje. Umrtvuje tělo i mysl a to já potřebuju.
Potřebuju se schovat za svou masku neproniknutelnosti. Tací jako já si nesmí nikoho připustit k tělu. Ani já, ani Scarlet.
„Ahoj J“
Ten hlas. Nikdo mi neříká J.
Pomalu zvednu hlavu a pohlédnu ke dveřím koupelny.
Scarlet.
Stojí tam, opírá se o zárubeň a na sobě má mou košili. Její tělo se rýsuje pod hedvábnou látkou a já mohu pouze hádat, zda se pod ní skrývá další kus oděvu. Jen své dlouhé, štíhlé nohy mi vystavuje na obdiv, ladně zkřížené v téměř cudné póze.
Její oči chladně modré, stejně jako tehdy. Havraní vlasy, padající na ramena v jemných prstýncích. Alabastrová kůže tak zřetelně kontrastující s její temnou barvou vlasů.
Nezdála se nalíčená. Mírně rozcuchaná, jakby právě vylezla z postele. Tak jak se mi líbila, když sem ji ještě miloval.
„Scarlet.“ odvrátím pohled a nastavím hlavu tak, aby mi proud vody padal přímo do tváře. „Zapomněl jsem že máš ještě klíče.“
„Vypadáš,“ odmlčela se. „rozhozeně.“
„Špatnej den.“ odseknu
„Vždycky si měl přeci špatné dny.“
Ucítím její dlaně na svých zádech. Její tvář přesně mezi mými lopatkami. Něžný dotyk jejích rtů.
„Proč studená. Jsi celý promrzlý, potřebuješ zahřát.“ její ruce klouzají po mé kůži přes boky na mou hruď, když se jedna z nich natáhla ke kohoutku a pustila teplou vodu.
Jakmile na mou tvář dopadly první kapky teplé vody, pocítil jsem ohromné uvolnění, ale i nezvratný nástup toho co musí přijít u každého muže, který cítí na svém nahém těle dotek tak krásné ženy jako je Scarlet.
Otočím se a obejmu ji.
Mé vlastní vzrušení již začíná být jasně patrné a ona mi jen hledí do očí.
Scarlet, ta nejkrutější žena na světě.
Konečně, konečně mi dovolí se svými rty dotknout jejích. Pomalu, jako vyplašená srnka nejprve uniká, a pak ochutnává, a pak se mi plně oddá.
Naše těla se k sobě plně přimknou, polibek je stále hlubší a vášnivější. Když ten krátký okamžik splynutí skončí opět na ni pohlédnu, vlasy má mokré a mokrá tkanina košile již ani v nejmenším nenechává prostor pro fantazii.
Usměje se. Úsměvem tak dobře známým. Úsměv za kterým se může skrývat cokoli, ale vy přesně víte co znamená.
Trochu zaváhám. Život mě už přeci jen trochu vycvičil
Ženě jako je Scarlet se nadá věřit.
Žena jako je Scarlet dokáže muže zabít i nahá, v koupelně, beze zbraně.
„Je to tak dávno co jsme spolu byli naposledy. Stýskalo se mi po tobě Joue.“ její rty na mé šíji, ramenu, prsou. Konečky prstů, jemně hladící mé boky. Mokré vlasy šimrající na slabinách.
Její rty, ach ty rty. Ústa, která mě dokáží připravit o poslední zbytky rozumu. Jemné kousání dovádějící mě k šílenství. Stisk jenž je stále pevnější, pohyby rychlejší. Teplo které mě obklopuje, ruce jenž ve mně společně s jejími rty vzbuzují takový orchestr pocitů a vášně a ten se dostává na mé vlastní rty v podobě slastných stenů a výkřiků. Vytváří ve mně takový tlak, že mám pocit, že se mé tělo musí každou chvíli rozervat na kusy.
Pak náhle vše ustane a já cítím opět její rty na svém břiše, prsou, krku.
A já se zmůžu jen na bolestně úpěnlivé „Proč.“
„Tak si vezmi co chceš.“ slyším její tichý hlásek těsně vedle mého ucha a pak lehký dotyk, jak zašimrání motýlích křídel na ušním lalůčku.

* * *

„Ach - žádný muž prostě není jako ty.“ pronesla po hodinách toho nejkrásnějšího milování. Nyní spolu ležíme v rozházených peřinách mé ložnice a její oči mě pronikavě sledují.
„Jacku – můj Jacku“ zašeptá tichounce a konečky prstů se dotkne mé tváře. Nikdy mi neřekla mým pravým jménem. Nejspíš nikdy nezjistím proč.
„Scarlet.“ to jméno jako modlitba na mých rtech prosící o odpuštění.
Mé rty spočinou na jejích, právě ve chvíli, kdy kulka zbraně schované vždy pod mým polštářem, vnikne do jejího srdce.
Umírá téměř okamžitě. Život zabijáka mě naučil zabíjet rychle a bezbolestně.
Když se mé rty oddálí od jejích, její oči jsou již bez výrazu a na rtech smutný úsměv.
Zrak se mi mlží a když znovu vyslovím její jméno, hlas se mi třese.
Tvář zaryji do jejích vlasů, naposledy vychutnávám tu sladkou, kořeněnou vůni. Naposledy pomyslím na obálku v mém kabátě na chodbě, předtím než naposledy obejmu Scyrletino tělo a pevně jej k sobě přitisknu.
Tenký nůž v jejích rukou, jehož pohyb prve zastavila má kulka, nyní dokončí své dílo.
Krátká bodavá bolest na prsou, a pak už jen přicházející chlad. Zima a ženské tělo v mé náruči.
Nejkrásnější den v mém životě.
Den kdy sem svůj život spojil s jejím.