Second life V. - 5. část

Měl pravdu. Je lepší zešílet. Když nevíte, co se s námi stane v příští vteřině, jestli se náhodou neproměníte v okřídleného démona nebo neúmyslně neznásilníte svoji ženu, není tak těžké přijít o rozum. Myslel jsem na to, když jsem jel s Jančou domů. Počasí už nějakou dobu nestálo za nic. Sníh. Pro srpen nepříliš typické. Objel jsem jednu z častých dopravních nehod. Odpusťte mi to slůvko ‚častý‘, ale opravdu byly časté! Pak mě upoutalo něco, co nemělo v našich podmínkách obdoby. Mohutný šedivý kužel rotujícího vzduchu. Vjel jsem autem do louky. Začaly ke mně doléhat hlasy, které jsem začal slýchávat, když se Jana rozhodla zapojit se do akce své kamarádky ‚jak zničit svět‘. Ty hlasy mne otravovaly a utěšovaly zároveň. Nevím, jestli jste někdy byli v kostele poslechnout si nějaký sbor. Pokud ano, představte si, jak hlas mohutného chóru zaplavuje prostor kolem vás. Hrozivé, že? A taky nepřehlédnutelné. Takže jsem nejdřív neslyšel vyzvánění Janina mobilu.
„Kdo volá?“ zeptal jsem se. Najednou mnou hrozně lomcoval vztek. Mohly za to ty hlasy. Nabádaly mne k tomu! Říkaly, že nikoho nepotřebuju, že jsem jedním z vyvolených a nutily mne, abych vkročil oknem do nebes a přidal se k nim.
„Kuba,“ špitla a v očích se jí odrážel strach. Strach ze mne? Nejradši bych si nafackoval, ale na to nebyl čas. Už nebudeme mít čas na nic.
„Zvedni to,“ přikázal jsem. Snažil jsem se ovládnout, ale nebylo to možné.
„Není vhodná chvíle…“ řekla do telefonu. Jistěže, nikdy nebyla!
„Ehm… Víš… Je tu něco… Jako…“ koktala dál.
„Tornádo?“ poradil jsem jí.
„Jo, tornádo, točí se to a bere to s sebou… Všechno…“ Zarazila se a chvíli poslouchala. „Ani náhodou!“ vydechla. Bylo mi jasné, co po ní tenhle padlý anděl chce. Chce, abychom udělali přesně to, co mi přikazují hlasy z nebes.
„Ty jsi anděl!“ zařvala nenávistně do telefonu. Chvíli jsem si myslel, že je to na mě. Chtěla utéct před odpovědností, ale to už nešlo. Natáhl jsem se pro telefon. Podala mi ho.
„Co tam můžeme očekávat?“ zeptal jsem se Kuby.
„Všechno,“ prohlásil. „Na tom místě se setkává minulost s přítomností a pravda se lží. Pokaždé to tam vypadá jinak. Prostě ji zatáhni do toho víru a okřídluj se. Budou se snažit zvyklat vás nečinností. Takže zezačátku se prostě zabavte.“ Hm, ohromně vtipné.
„Jo,“ zamumlal jsem, zaklapl telefon a hodil ho na zadní sedadlo. Tam, kam jdeme, určitě na signál nenarazíme.
Otevřel jsem dveře. Nač prodlužovat nevyhnutelné?
„Kam jdeš?“ panikařila. A já ji neuměl utěšit.
„Tam,“ ukázal jsem na bránu do pekla. „Nic s sebou nepotřebuješ.“
„Ne,“ vydralo se z ní a chytila mě za zápěstí. Její dotyk mě pálil. Připomínal mi, že beru sny nejzasněnější osobě na tomto světě. Políbil jsem ji na čelo a vytáhl ji z auta.
„Jinak to nejde. Tys to chtěla,“ řekl jsem nemilosrdně. Ano, to ona se zapřísáhla, že z toho Míšu dostane. Taky je jediná, která může. A já se zapřísáhl, že z toho vyvázne živá. Takže mi nezbývalo, než ji stisknout v náručí a udělat krok do neznáma. Uvnitř byl nízký tlak. Janča povolila své sevření. Poznal jsem, že omdlela. Padali jsme a já začal panikařit. Co že to Kuba říkal? Ať se okřídluju? Eh? Tak dobře, přemýšlej, nařizoval jsem si. Jsem anděl, měl bych mít křídla! Ale jak… Ovšem než jsem nad tím vůbec začal přemýšlet, cítil jsem, jak mi tuhne krev v žilách a na zádech mi raší něco, co se dá používat podobně přirozeně jako třeba ruce nebo nohy. A tak jsem zamával křídli, ano, opravdu jsem zamával křídli! Pocítil jsem něco jako radost. Radost… Z létání? Oh, bylo to mnohem lepší než rychlá jízda autem! Bylo to všechno! Vyrazil jsem neustále se točícím trychtýřem nahoru. A když jsem dorazil do cíle, spatřil jsem zuboženou sluncem zalitou krajinu a pod sebou jen zem pokrytou štěrkem. Žádná díra. Žádná cesta zpátky. Trochu jsem zakolísal a zřítil se k zemi. Mně nic nebylo, ale Jana krvácela na hlavě a nereagovala. „Sakra!“ zaklel jsem a zadíval se na své ruce. Postupně se oteplovaly, jak se do nich vracela krev. Křídla zmizela. Nevím, jak jsem to dokázal, ale byl jsem vděčný, že mě takhle neviděla.
„Rozbila jsem si hlavu!“ zamumlala, když se vzbudila.
„Promiň,“ omlouval jsem se. Měl jsem dávat větší pozor! „Radši si lehni.“ Rozhlížel jsem se kolem, ale nebylo tam nic, vůbec nic. A v tu chvíli na mě zase začaly dotírat ty andělské hlasy.
„No, tak jsme tady,“ řekla Jana. „Co dál?“ Nevypadala dobře. Pořád krvácela.
„Musíme jít,“ zamumlal jsem nepřítomně. Věděl jsem kam jít. Nějaká intuice, která mě nikdy dřív nenavštívila, mi našeptávala, že když se vydám na západ, najdu tam vodu. Vodu? K čemu je to dobré? No jasně, k přežití. Věci mi najednou docházely hrozně pomalu.
Vrhla na mě skeptický pohled. „Ach, vlastně já půjdu,“ opravil jsem se.
„Co?“ nechápala. Asi si myslela, že chci jít bez ní. Co si to o mně myslí?! Vzal jsem do náruče a nesl ji na rukou. „Asi usnu,“ zašeptala.
„Spinkej, Janinko,“ řekl jsem. Zavřela oči a položila mi hlavu na rameno. „Kdybys věděla,“ šeptal jsem, zatímco jsem kráčel volnou chůzí. Bez únavy, jen tak. Cítil jsem se víc jako anděl než jako člověk a bylo mi z toho na nic. „Víš, chtěl bych ti to říct. Jenže to nejde. Jestli tohle přežijeme, musíme mít šanci jít dál jako kdyby se nic nestalo.“
Jenže stalo. Stalo se toho hodně. A ještě hodně věcí se stane. To jsem věděl už dávno. A už jsem nad tím radši nepřemýšlel.
Konečně se v dáli začalo něco blýskat. Byly to sluneční paprsky odražené od nedaleké vodní plochy. Na břehu rostla nenápadná křoviska, ale jinak se krajina nezměnila. Položil jsem Janu do písku na břehu a čekal, až se vzbudí. Slunce stálo přímo v nadhlavníku, nefoukal vítr, vzduch stál a dělal tak nekonečnou každou minutu. Ale zase na mě padl ten nepřirozený klid a uspokojení z nehybnosti, takže jsem si toho nevšímal.
Janča se otočila na bok a opřela se od loket, aby mohl vstát. Pomohl jsem jí k vodě. Umyla si obličej a chvíli koukala na pískové dno. Už nebyla tak bledá. „Nic nechápu, ale věřím ti,“ řekla konečně. Údivem jsem otevřel pusu. Na nic se neptala? Zvědavost byla její typickou vlastností!
„Díky,“ zamumlal jsem vděčně.
Nepřítomně přikývla. „Nechají nás tu umřít? Ti andělé…“
„Ne,“ odpověděl jsem. Byl jsem přesvědčený, že s námi mají jiné plány. V první řadě nás tu nechají tápat, dokud to bude možné. Podlomení víry vyčkáváním je starodávná taktika, jak zasít svár mezi řady nepřítele. Vzpomeňte si na husity. Jenže se přepočítali, Janča není můj nepřítel, je moje manželka. To mají z toho, že nevědí, co je láska.
„Tak co tedy?“ sundala si tenisky a ponožky a brouzdala se v čisté stříbřité vodě. Slunce se jí odráželo ve vlasech a na ramenech.
Povzdechl jsem si. Strašně moc jsem ji potřeboval cítit vedle sebe. Jen ona může zabránit tomu, abych poslechl hlasy v mé hlavě a přidal se k nim už teď. Taky jsem si sundal boty, vstoupil do vody a vzal ji za ruce. „Nic. Zatím se jen rozhodují,“ zašeptal jsem.
Vzhlédla. A v jejích očích se odrážel zmatek a strach, ale také odhodlání, i když ne tak veliké, jak jsem si představoval. „Rozhodují o nás?“
„Vlastně ne. Myslí si, že uděláš přesně to, co ti před tebou, takže se tím příliš nezabývají. Spíš přemýšlí, jak skončit ten nekončící kolotoč, do kterého je století co století uvádí Míša.“ A Kuba. Ten už jim taky očividně leze krkem.
„Podceňují mne,“ zasmála se dotčeně.
Povytáhl jsem jedno obočí. Ano, podceňují ji. Ale ona přeci neví, co má dělat! Možná udělá právě to, co chtějí, aniž by si to uvědomila!
„Ty mě taky podceňuješ!“ obvinila mne.
„Promiň,“ zopakoval jsem. Opravdu jsem nevěřil tomu, že z toho Míšu dostane. Hlasy v mé hlavě se k tomu také stavěly skepticky. Začal jsem jim říkat ‚hlasy ze záhrobí‘.
„Ovládají tě,“ prohlásila. Zase mě překvapila. Ano, je vnímavá. Hodně vnímavá. Přinejmenším ví, že je slyším. Jen neví proč. Doufám.
„Ne natolik, abys nemohla věřit mým úsudkům.“
„To znamená, že tvoje úsudky jsou jen a jen tvé?“
„Ano. Slyším je, ale… Nereferuji jim o tom, co dělám nebo něco podobného, takže…“
„Takže teď se na nás nedívají?“ skočila mi do řeči.
Obtočila mi ruce za krkem. Zamrazilo mne. Ne, nedívají se. Jenže… Můžu… Teď… Potom co… Stojí mě to tolik, abych jí neublížil! Ale kdo ví, co bude? Vezmi to čert! „Jsem přesvědčen, že ne.“