Divoká kočka 16 a 17

Porota vešla a Štěpána se na ně na všechny podívala. Se strachem a nadějí zároveň. Doufala, ale bylo jí jasně, že ať to skončí jakkoli, to peklo posledních měsíců už jí nikdo z paměti nevymaže.
„Obžalovaná vstaňte.“ Nařídil jí soudce a ona vstala. Třásla se a bylo jí i dost zima. Soudní síně, i kdyby nakrásně byly přetopené, dýchají na člověka neuvěřitelný chlad.
Otočila se a mezi přítomnými hledala tu jedinou osobu, která by jí mohla pomoci tohle všechno přečkat.
Stála ve čtvrté řadě a strnule hleděla před sebe v očekávání výsledku. Štěpána ji v duchu prosila, aby se na ni otočila, ale Marie ji důsledně ignorovala.
*Tak proč tu proboha jsi? Proč jsi přišla, když teď nejsi ani pořádně na mojí straně? Já tě potřebuju, ale ty nepomůžeš.* Spílala jí v myšlenkách, i když jí to bylo málo platné.
*Teď už jsi jediná v mém životě. Krom tebe už nikdo jiný neexistuje. Tu skutečnost nelze už žádným způsobem popřít. Je přeci mrtvý. Vždyť proto jsme přeci všichni tady, protože je mrtvý.*
Její úpěnlivou prosbu ale nikdo nevyslyšel a ten abslutní smutek, který její duši obestřel už dávno opět získal převahu. To je nekonečné. Už tím byla docela vyčerpaná.
*Nebo snad chceš vidět jak mě odsoudí? Přišla ses podívat, jestli půjdu sedět? Tak se dívej, už brzy to přijde.*
Sledovala jak z poroty vstává jeden člověk.
„Shodli jste se na výsledku jednomyslně?“ zeptal se soudce obligátně.
„Ano.“ Pronesl ten muž bezbarvě a šel zpátky na své místo. Na lavici odsouzených nepohlédl.
*Je to dobré a nebo špatné znamení?* Neměla ani tu odvahu se svého obhájce zeptat.
Ten stál vedle ní a v jeho rysech nezaznamenala žádné vzrušení. Vlastně byl úplně klidný. Pro něho to byl jen případ. Jeden z mnoha. Pokud ho vyhraje, bude to příjemné spestření jeho rutiny. Má zkušenosti a je pevný v kramflecích. Nemohla mu vytknout nic. Všechny důkazy si důkladně prošel, všechny zúčastněné vyslechl, na všechno se jí zeptal.
Ale nikdy nepřišla na to, zda věří či nevěří v její nevinu. Vždyť ani ona sama netušila, jestli se opravdu cítí nevinna.
Když soud začal, první otázka, která k obhajobě směřovala od Jeho Ctihodnosti jí tím pádem dost zaskočila.
„Cítí se obžalovaná vinna?“ znělo to studeně a neosobně. Jednoduchá věcná otázka. Štěpána sebou mimoděk cukla.
„Nevinna, Vaše Ctihodnosti.“ Odpověděl její právník a ona na něho překvapeně pohlédla. Srovnal si papíry a pokynul jí, aby se posadila. Spíš se jí tenkrát ale podlomila kolena.
Teď snad konečně tedy přijdou na to, zda pochybila či nikoli.
„Obžalovaná MUDr. Štěpána Vítková byla ve věci zanedbání povinné péče shledána ...“
*Teď to přijde. Jednají o mém životě.*
Štěpána se roztřásla a naprázdno polkla.
„... nevinna ve všech bodech obžaloby. Proti rozsudku se lze do osmi dnů odvolat. Tímto považuji proces za ukončený.“ Praštil kladívkem do stolku a jal se odejít ze soudní síně.
Štěpána tam stála a netušila, jestli se smát a nebo plakat. Kupodivu ten těžký kámen, který ležel na jejím srdci, tam zůstával dál, nikam se nepohnul.
„Tomu nevěřím. To snad není možný. Jak tě mohli osvobodit? Ale neboj se ty malá děvko. My se odvoláme a dosáhneme spravedlnosti. A když né u soudu, tak si spravedlnost vydobudeme sami. Ty jsi vinna. V mých očích jednoznačně.“ Vyštěkla žena sedící v řadě za státním zástupcem. V právní hantýrce by se dalo říci, že to byla žalující strana. Pozůstalá.
V tu chvíli se na ni ale otočil Štěpánin právník, přísně si ženu změřil a naprosto klidně procedil mezi zuby:
„Snažíte se mé mandantce vyhrožovat? Rozumím tomu správně?“ Jeho ledový autoritativní hlas odpůrkyni přinejmenším přibrzdil.
„Jak si to přebere je její věc. Každopádně já nebudu mít klid, dokud tahle ženská nebude pykat za to, co mému manželovi provedla.“
„Je mi líto, že je váš manžel mrtev. Ovšem paní doktorka Vítková byla soudně zproštěna žaloby a tudíž ani porota ji neuznala vinou jeho smrti. Osobně si naopak myslím, že paní doktorka udělala pro vašeho muže maximum co mohla.“ Dodal ještě smířlivě, ale tím spíš přilil olej do ohně.
„Váš názor mě nezajímá. Tahle ženská zavraždila mého manžela a ani vy ani tenhle soud mě nemůže přesvědčit o opaku.“ S těmi slovy se otočila a odešla. Za ní i celé procesí strany odpůrce. Tedy i jeho dcera a syn. Ti se na Štěpánu jen vyčítavě podívali a následovali svou matku.
Štěpána ztěžka dosedla na židli.
„Vyhráli jsme díky bohu.“
*Marí prosím. Potřebuju tě.* Zaprosila a hledala ji zase mezi lidmi ve své řadě. Byla tam rodina, její přátelé, novináři, ale Marie nikde. Odešla zjevně s davem protistrany.
*To by snad bylo i lepší prohrát.* Pronesla žalostným hlasem a po tváři jí tekly slzy jako hrachy.
„Nebojte, pokud se odvolají, tak vyhrajeme taky. Odborné posudky jsou na vaší straně.“ Povzbudivě se na ni usmál advokát. Asi podobné průtrže emocí už párkrát v životě zažil.
Jeho předpověď byla více než správná. I když strana odpůrce podala odvolání okamžitě a další soud byl ustanoven poměrně rychle, verdikt zněl nakonec stejně.
Štěpánu osvobodili, ale šťastná rozhodně nebyla. Ačkoli její rodina bezesporu ano. Všem se náramně ulevilo. Jenomže ona se cítila, jako kdyby vyhrála bitvu, ale válku projíždí na celé čáře. To jediné, oč skutečně stála, nedostala.
Marie si vzala na 3 týdny dovolenou a zmizela podle Jolany někam k příbuzným.
Prohra chutná hořce.

Procházela dolním poschodím, kde měl pokoje obsluhující personál. Z toho svého zrovna vycházel Marek.
„Žán.“ Zavolala na něj rozverně.
Marek sebou cukl, protože věděl, že je to na něho, ale vědomě se rozhodl neposlechnout. Není žádný poskok, aby mu tak říkala. Proto odcházel bez povšimnutí směrem ke kuchyni. Jelikož byl čas oběda, tak měl na starosti přípravu jídelny a úkony s tím spojené.
„Stůj.“ Rozeběhla se k němu a chytla ho za rukáv uniformy, takže nemohl předstírat, že ji nezaregistroval.
„Přejete si slečno?“ zeptal se studeně. Neměl v sobě vůbec tu vůli jí být v něčem nápomocem. Když s někým jako s kusem hadru jednáte, začne se časem jako kus hadru chovat. Takže ačkoli promluvil k ní, tak se na ni nepodíval, ale spíše tak jako skrze ni.
Tenkrát dost přestřelila a uvědomovala si to. Chtěla to i napravit, ale Marek jí k tomu právě mnoho možností nedával.
„Jsem Štěpána, žádná slečna.“ Řekla smířlivě.
„Žán. K vašim službám, slečno.“ Odpověděl jízlivě a Štěpáně došlo, že to nebude mít smysl. Že tady to po dobrém nepůjde.
„No jak tedy myslíš, Žán. Neviděl jsi Marii?“
Měřili se pohledy. Jeho zelené smaragdy skoro útočně hleděly do jejích modrých klidných vod, které nebyly ani útočné, ani bojovné, jen klidné a tázavé.
Konečně zaznamenala jeho nepatřičnou krásu a musela se nad tím pozastavit. Rysy obličeje měl ostře řezané, tmavé vlasy v perfektním střihu, který mu obličej příjemně rámoval. Oči mu zářily nefalšovanou čistou tmavou zelení. Ústa měl úzká, jemně tvarovaná prozrazující nekonečnou hebkost. Při úsměvu se mu ve tvářích dělaly dolíčky a kolem očí vějířky vrásek. Mohl by zfleku začít fotit jako model. Ale jinak působil studeně a nezúčastněně. Jakoby se ho nic netýkalo. Jakoby byl úplně bezcitný.
Hlavně jí příšel nějak povědomý. Ale netušila, odkud by ho jen mohla znát. Nemohla ho nikam přiřadit. Škola, tábory, práce, přátelé přátel. Netušila. Prostě jen věděla, že už se někdy setkali. Ale už to bude nejspíš hodně dávno.
„Ne slečno, nevím kde je. Ale hledal bych ji buď v zahradě, v kuchyni nebo v jejím pokoji. Jinde zřejmě nebude.“ Řekl bezvýrazně a všechno ho táhlo pryč. Hlavně nebýt s touhle namyšlenou paničkou.
Že ho přitahuje důsledně ignoroval. Líbila se mu ženskost, s jakou se pohybovala i některé její mimovolné pohyby. Působila na něho smyslně a vášnivě. V posteli by si s ní nejspíš báječně rozuměl. Mimo ni ale rozhodně ne. I jemu bylo jasné, že už se někdy setkali. Narozdíl od Štěpány ale on přesně věděl kde.
„Díky za pomoc.“ Řekla s rošťáckým úsměvem, kterým ho ke zjihnutí ale docela určitě nedonutila.
„Nemáte zač, slečno.“
Už se měla k odchodu, ale ta jízlivost, s jakým vyslovil její oslovení ji opět zastavil.
„Uděláme dohodu. Já vám nebudu říkat Žán a vy mi nebudete říkat slečno. Přijde vám to tak vpořádku?“ stálo ji hodně úsilí tohle vyslovit. Navíc plynule přešla na vykání, protože když už nepřátelství, tak otevřené.
Semknul ústa do neúprosné linky a zhluboka se nadechl.
„Jsem Marek.“ Řekl a levý koutek mu trošku ucukl.
*Kde jsem jenom to jméno už slyšela.* Na čele se jí udělala nepatrná vráska.
„Copak, něco se vám na mém jméně nelíbí?“ zeptal se posměšně, protože si všiml, jak se zamyslela.
Pohodila hlavou. *Klidně to může být ten, co se pokusil znásilnit Marii. No a nebo taky ne. Mám vůbec právo se do toho míchat? Chtěla by, abych se za ni prala?*
Zaznamenala charakteristické vrznutí dveří. Byly od Mariina pokoje. *Takže už ji hledat nemusim* Pousmála se pro sebe.
„Ještě než půjdete, mám k vám dotaz.“ Začala zeširoka.
Zastavil se v půli kroku.
„No prosim.“ Řekl netrpělivě.
„Byl jste někdy k Marii hrubý?“ zadívala se na něho upřeně, aby jí neunikla byť jen jediná reakce.
Rozhodně to nebylo marné. Jelikož Marek podobnou otázku neočekával, tak zrychleně zamrkal a s odpovědí si dal podezřele na čas.
„Nuže?“ pobídla ho netrpělivě Štěpána a koutkem oka sledovala, co na to Marie.
Ta byla zvědavá, takže dveře ještě o kousíček víc otevřela a jak vrzly, tak si toho všiml i Marek.
„Vždyť jsem ti neskřivil vlásek na hlavě. To sis musela pouštět pusu na špacír?“ Mluvil přímo k ní, ačkoli za dveřmi nemohla být ani vidět.
To Marii vyvedlo z míry.
„Vy ji málem znásilníte a ona by se měla omluvit za to, že se mi svěřila. To nemůžete myslet vážně?“ štěkla na něj Štěpána nevěřícně. No ten člověk snad nemá svědomí nebo co.
„Nikdy bych jí neublížil.“ Otočil se ke Štěpáně a vyslovil to tak ledově, že by to kohokoli jiného rozházelo. Ale proti její matce byl pouhým slabým odvarem.
„Jo? A jak byste nazval to, co jste PRO NI udělal včera?“ zeptala se jízlivě a slova „pro ni“ možná až zbytečně zdůraznila.
„Přestaňte, oba!“ zakřičela na ně Marie a objevila se ve dveřích. „Ty jsi se nikdy neměl o nic pokusit a ty ses do toho neměla plést.“ Postupně na ně ukázala prstem. „Ani jeden nestojíte za nic. Je dobře, že odsud odcházím. Aspoň budu mít navěky pokoj.“ Dveřmi třískla, že se otřásly obrázky na stěnách. Zámek cvakl.
„Marí.“ Rozeběhla se Štěpa ke dveřím a zabušila na ně. Když se nic nedělo, jenom se opřela o futra.
Pak zaznamenala, že Marek tam pořád ještě stojí a rozhodla se vylít si na něm zlost.
„To je všechno tvoje vina.“ Prskla po něm a veškeré vykání vzalo za své.
„Hledala jste Marii, našla jste Marii. Pokud mě nepotřebujete, odebral bych se někam, kde mě bude více třeba. Slečno.“ S těmi slovy opustil chodbu.
„Marí.“ Zašeptala Štěpa na dveře. *Někdy vyjít ven musí. Prostě tady počkám* Řekla sama sobě a svezla se podél futra do dřepu. Hlavu si opřela o dveře a zavřela oči. Tohle bude zřejmě na dlouho.