Miluji Tě...

Každý den bez něho a bez toho, aby jsem si psali a volali, jsem přicházela na to, že ho pořád miluji. Už jsme se neviděli měsíc a já na něho pořád myslím. Nemůžu bez něho být. Když o něm píšu, řádky se mi mlží a po tváři mi tečou slzy, které padají k mému srdci. Je to čím dál horší, už takhle dál nemůžu. Den co den, co ho nevidím, pomalu, ale jistě moje srdce přestává bít. Miluji ho nadevšechno na tomhle pitomém světě, na kterém musím žít bez něho. Bolí to, strašně moc, moje srdce skoro nebije, když ho nemám u sebe. On ani neví, jak moc ho miluji. O lásce už toho bylo hodně vyřčeno. Je to bolest, je to sklamání, je to taky radost, co smutek zahání. Něco s ní začíná a něco končí. On je štěstí, který pro mě září. Je to poklad, který mi schází. Je to zlatíčko, pro které tluče mé srdíčko. Stále častěji si pokládám otázku proč? Proč to takhle muselo dopadnout? Proč ho stále miluji? Proč musím žít bez něho? A proč to tak bolí? Naučil mě milovat, tak proč teď odchází? Byl pro mně sluncem, kterou mě dělalo šťastnou. A teď? Připadám si jako v nekonečném tunelu tmy, samoty a prázdnoty. Porazit tmu se mi nikdy nepovede jenom slunce takovou věc svede. Byl ten kterého jsem měla ráda. Byl ten, který mě uměl rozesmát. Byl ten, který mi nedokázal lhát. On je jediný koho já doopravdy miluju. Být zase s tebou? O tom si můžu nechat jen zdát..je to jenom pohádka a pohádky se neplní, teda aspoň o žádné, co se splnila, nevím...