Second life V. - 6. část

Přitiskla se ke mně a její ruce mi zajely pod tričko. Napnul se mi každý sval v těle. Jsem její! Musím dělat, co chce. Dělat ji šťastnou.
Vzal jsem její obličej do dlaní a chvíli se díval. Držel jsem to nejcennější, co mám. Ta skutečnost mi dávala sílu bojovat. Porazit svět na lopatky. Naklonil jsem se k ní. Cítil jsem na tváři její dech. Voněla jako levandulové pole v pravé poledne. Přitiskl jsem své rty na její a vychutnával si, jak námi oběma proudí život. Dobře, možná budu anděl, ale teď jsem v první řadě člověk a měl bych si vydobýt své místo na slunci. A mé místo bylo vedle ní. Sundal jsem jí modrou košili, kterou měla místo svetru na tričku. Jak jsme se vzájemně zbavovali oblečení, nepřestávali jsme se líbat. Byla můj kyslík. Dýchal jsem ji. Dotýkal jsem se jí všude, kam jsem dosáhl a užíval si pocit blízkosti někoho, kdo mi nemůže být nikdy dost blízko.
„Není tu žádná postel,“ upozornil jsem ji, když se její ústa přesunula na můj krk. Ale držel jsem ji pevně za boky, aby mi neutekla. Tak pevně, až jsem se obával, jestli jí nepřivodím další modřiny. Ale povolit jsem nedokázal.
„Výjimka potvrzuje pravidlo,“ zamumlala.
Neprotestoval jsem. Možná mi sem tam narostou křídla, ale nejsem magor. Fajn, poslední dobou slýchám hlasy… Ale vy přeci víte, jak to je!
Zapletla si ruce do mých vlasů. Jednou bych je tam chtěl vidět. Pro mě by to byl nejkrásnější obraz pod sluncem. Nebo aspoň fotka. Proč jsme ji nikdy neudělali? A budeme k tomu mít ještě někdy příležitost? Vtáhl jsem ji hloub do vody. Napadlo mne, že když kolem sebe ucítím tlak vody, tolik jí neublížím. Ale jinak jsem nedokázal přemýšlet nad tím, co dělám. Kombinace vášně a očekávání mne zaslepovala. Mé ruce obkreslovaly křivky jejího těla, rty mapovaly každý kousek její rozpálené kůže.
Vzhlédla. V očích jí tančily rozverné jiskřičky. Vtiskla mi majetnický polibek. „Potřebuju tě,“ zašeptala. Však jí ji také potřeboval. A jak!
Zvedl jsem ji do náruče. Zaplavila mě radost z její blízkosti. Těžce jsem oddechoval. Držel jsem ji na rukou jako malé dítě. Obtočila mi nohy kolem boků. Měl jsem chuť prudce ji na sebe strhnout a ‚prostě si užít‘. Hlasy v mé hlavě křičely, že záleží jen na mě. Na nikom a na ničem jiném. Jenže to byla blbost. Už jednou jsem se spletl. Podruhé se to nestane. Jemně jsem ji k sobě připoutal. Naše těla se setkala a já ji takhle chtěl uvěznit navěky a nikdy ji nepustit. Zachvěla se. Taky se mi málem podlomila kolena. Ležela mi celou vahou na hrudi, absolutně uzavřená. Držel jsem ji pevně v té důvěrné poloze a ani si neuvědomoval, že dřív bych k tomu neměl potřebnou sílu. Nechal jsem se pohltit jí samotnou. Slyšel jsem tlukot jejího srdce hlasitěji než svůj. Obklopovala nás jen nehybná voda a zalévaly nás zlaté sluneční paprsky.
Její boky se proti mým pohybovaly rychleji a rychleji. Křičela do daleka moje jméno a já se topil v tónu jejího hlasu.
Otevřel jsem oči. Byla krásná, byla andělská a dívala se na mě něžným procítěným pohledem. Bylo to tak spalující. Explodoval jsem. Tenkrát jsem se na dlouhou dobu cítil naposledy opravdu a bezvýhradně šťastný.
Zase přitiskla své rty na moje a trochu zakňučela. Ale nebyl jsem připraven se od ní odloučit. Líbal jsem ji a tiskl k sobě. Každý milimetr prostoru mezi námi byl nežádoucí. Líbala mne nazpátek nebo slastně přivírala oči. Chtěl jsem, aby se ‚čekání‘ stalo nekonečným. A milovali jsme se, jako kdyby to opravdu nemělo nikdy skončit. Tik ťak. Tiky tiky ťak. Slunce zapadalo a pro změnu kolem nás vrhalo načervenalé jiskřičky. Ty se odrážely od hladiny a putovaly po poušti dál a dál… Až… Kam?
„Co bys chtěla?“ šeptal jsem jí do rozpálené kůže a vdechoval tu koncentrovanou levandulovou vůni. Opravdu tolik voní, nebo se mi zbystřil čich? Neměl jsem ponětí a nemohl jsem věřit svému úsudku.
„Právě teď?“ chtěla zašeptat, ale přeměnilo se to v hlasitý povzdech. Prohnula se v nečekané extázi.
„Jo, teď, v tuhle chvíli!“ zalapal jsem po dechu. Srdce mi vynechalo jeden úder. Za víčky mi tančily barevné jiskřičky.
„Můj Bože!“ křičela a drapla mě za vlasy.
Bůh? Odfrkl jsem si a málem se zřítil na dno jezera. Ale nakonec jsem udržel rovnováhu a napomenul ji: „Ne, toho nevolej.“
Odvrátila ode mne hlavu a zabořila se mi nosem do oblouku mezi uchem a ramenem. „Tomášku,“ šeptala. Jo, tohle oslovení mne dostávalo, to jo.
„Tak copak bys chtěla?“ zeptal jsem se znovu a rukou jí zlehka přejížděl po zádech. Užíval jsem si, jak jí naskakuje husí kůže.
„Nemám inspiraci.“ Její rty se dotkly mé čelisti a pokračovaly k bradě.
Já vlastně taky ne. Byl jsem hluboko v ní a byl to tak dokonalý pocit, že nebylo co vylepšovat. „Miluju tě,“ musel jsem jí říct. Nic moc konverzace, že? Ale možná už nebudu mít příležitost jí to říct. Možná už nebude nic.
Opřela své čelo o mé a snažila se zhluboka dýchat. Pak, jako kdyby mi mohla číst myšlenky, zašeptala: „Musíš věřit na pohádky.“
„Pohádky?“ nechápal jsem a snažil se zklidnit.
„Jo. Pohádky mají šťastný konec,“ usmála se a něžně mě políbila.
Zase jsem se topil v čokoládě jejích kukadel. Naivních a napůl dětských. „Jak pro koho,“ prohlásil jsem nakonec, postavil ji na dno a položil si ji na hruď. „Moje sladká, moje zasněná, moje všechno,“ drmolil jsem. Dávala mi víc, než jsem kdy mohl doufat. Dávala mi důvod žít. Důvod odporovat osudu.
Přemýšlel jsem, co bude a co jsem asi v životě udělal špatně. Musel jsem něco zvorat! Jinak bych nebyl postižen prokletím andělských křídel. Ano, prokletím! Nebo vás by nadchlo, kdybyste zjistili, že váš život neskončí dokud se nezblázníte?
„Ehm, musím ti něco říct,“ zamumlala zničehonic.
„Copak?“ Moje ruce jí sklouzly z ramen a zkoumaly její útlé paže a žebra.
Povzdychla si. „Co jsme tady, nespatřila jsem žádné okno.“
Ztuhnul jsem a zapojil do hry mozek. Měla pravdu. V hlavě jsem si přehrával, jak jsem ji nesl pouští k jezeru. A nikde jsem nenarazil na okno!
„Jen si říkám že je to divné,“ snažila se prolomit mé mlčení.
„Je to hodně divné,“ přitakal jsem. Teď hlasy mlčely. I když jsem měl hlavu plnu otázek a pochybností. Mlčely jako hrob.
„Tome?“ zlehka do mě strčila, abych ji vnímal. Mno, možná to nebylo zlehka, možná mnou dost silně zatřásla, ale nedokázal jsem to objektivně posoudit. Sevřel jsem ji v náručí a políbil do vlasů. Stmívalo se a voda byla studenější. Přehodil jsem si Janu přes rameno. Protestovala, ale pustil jsem ji až na břehu. Přiznávám, že jsem se tak trochu vytahoval… Posbírala si poházené oblečení a začala se oblékat. Jak se připozdívalo, bylo chladněji a chladněji. Také jsem se oblékl a pobaveně sledoval její nasupený obličej.
„Čemu se směješ?!“ obořila se na mne.
„Vypadáš jako pes, kterýmu čmajzli oblíbenou kost,“ řekl jsem popravdě.
„Aha,“ rozohnila se ještě víc. Našpulila rty. Vypadala tak neodolatelně, že jsem měl chuť ji na ně políbit. „Tak to máš doma supr domácího mazlíčka, lásko,“ pohodila hlavou. Myslel jsem si, že tohle dělají jen holky ve filmech.
„Počkej,“ chytl jsem ji za ruku. Možná moc silně a zprudka, protože zavrávorala. Ale nechtěl jsem se s ní hádat. „Slíbila jsi, že se nebudeš na nic ptát,“ připomněl jsem jí.
„Ne, nic takového jsem neřekla. Řekla jsem, že ti věřím, ne, že nechci znát pravdu.“
„Hm, asi jo,“ připustil jsem. „Takže jsem si to špatně vyložil?“
„Ne. Já… Jsem ochotna dělat, že se nic neděje. Ale něco se děje. S tebou,“ ukázala na mě. Připadal jsem si jako před soudním tribunálem. „Já ti věřím. To ty nevěříš mně,“ obvinila mne tiše. „Nevěříš mi, že to snesu. A nikdy mi to neřekneš. Oznámili mi to v Amsterdamu,“ zamumlala a svezla se na zem. V Amsterdamu věděli, co se stane? Věděli, co jsem zač? Měl jsem jít za ní a všechno jí vyklopit? Asi jo. Jenže já nic takového neudělal. A když jsem nad tím po pár letech přemýšlel, zjistil jsem, že bych se zachoval stejně. Tušila, co je se mnou špatně. Celou tu dobu. Ale nikdy to nevěděla na 100%, a tak jsme mohli zůstat spolu.

NEDOKONČENO