Kdo ví...

... Na autobusovou zastávku přijel autobus… Kdokoliv, kdo do něj nastoupil, si nemohl nevšimnout dívky, která seděla v zadu u okýnka. Schovávala se před zraky cestujících, ale stejně bylo poznat, že jí něco trápí a pláče...
Slzy se jí kutálely po tváři jako u okna kapky deště. Velké holky nepláčou znělo jí hlavou, ale ona ty hlasy neposlouchala, chtěla ze sebe všechno dostat… Všechny ty pocity, co v sobě měla… Pocity nejistoty, beznaděje a lásky…
Najednou jí něco došlo, ona se do něj zamilovala, miluje ho celým svým srdcem a udělala by pro něj všechno… Udělala by všechno proto, aby se mohla stále dívat na jeho krásné oči, svalnaté nohy a zadek a aby mohla poslouchat to, jak jí říká, že jí má rád… Ale on jí to vlastně ještě nikdy neřekl… Proč vlastně?! Že neumí dávat najevo své city?! To má být ten důvod?! … blbost… Proč jí přijde, že mu jedno, jak se cítí? A co k němu cítí?!... Je to tou jeho namyšleností, nebo čím?! … Jak si to má vysvětlit… Ona by se kvůli němu rozkrájela, tak jí za tu chvíli přirostl k srdci… Udělal by to, ale i on pro ni?!
… to je ta nejistota… MÁ MĚ RÁD NEBO NE?!
… to je ta beznaděj… MÁ TO CENU NEBO NE?!
... KDO VÍ….
Chvíli pláčeš, chvíli si směješ…