Tep tepe dál. . .

Vlastní naplněné pocity, že jsem vlastně konečně šťastná jsem vyhodila do koše. Zalovila jsem ve skříni a vytáhla z ní zas po dlouhé době slzy, sebelítost a deprese. . .Konečně přišla i chvilka na nedůvěřivost a to se pak panečku děli věci.
Za vše mohla moje společná cesta s Lukášem.
Sama se s odstupem času divím, že já bláhová se k něčemu takovému nechala přemluvit. Já, která nikam daleko nedojdu, natož dojedu. . .Navíc mé činy často končí srážkou či kolapsem. Jenže mě s ním bylo tak báječně, k neuvěření. Je fakt, že mě všichni
"ti zkušenější" poučovali a radili, někdy snad i domlouvali kvůli mým věčným chybám a já ač znuděná, poslechla jsem a řídila se pokyny.
Je fakt, že mnohokrát jsem si pokládala otázku proč to vlastně dělám nebo jestli to má doopravdy cenu.
Musela jsem se tolik ovládat, ale všechno mi to tak dokonale šlo. Dostávalo se mi za to té nejkrásnější odměny - pozornost, láska, něha, obětavost a péče šly ruku v ruce jako pět nerozlučných přátel z knihy Bylo nás pět.
A sex?? Ať už kdekoliv - pohádka!!
Kdo by to chtěl měnit?? Snad jen blázen přeci. . .
Další věc proč s ním být?? Moji nejbližší si ho také velice oblíbili.
Ideál??
Dokud nepadla kosa na kámen a s ní i kus mého srdce. .
I proroci splakali nad svými výroky. . .A zase všechno špatně!
Srážka, kolaps . .Zůstala jsem sama v troskách. . .A sanitka?? Daleko na cestě. . .
On mě zachránit nedokázal - to on za to mohl.
Jedna jediná noc, já napokraji smrti.
On se schyzofréním alkoholem v krvi a v náručí jiné dívky.
Znát odpověď, tak nepláču a rovnou to vzdám. Jenže. . .Neměl sebemenší důvod.
Já, jindy ta nevěrná, na postu oběti, co přála by si pomsty obětí. Křik, pláč, hysterie - tohle nezpraví.
V srdci díra. Tam v betonové jungli naprosto sama se vším a na všechno. Špína maloměsta se na mě také skákla podívat. Tak jak dál?? Rozchod. . .Bolestný. . .
A zase ty prázdný slova. Na co? Na nic. . .Tak jako moje nálada.

Litoval?? Hodně. Ona prý také, jenže kamarádky si tohle prostě nedělaj. A zeptal se někdo mě jak mi je??
Škoda slov. Marnost rozhovoru.

Jen ty spřízněné duše stály u mé postele, hladily mě, utěšovaly a domlouvaly. To ony jediné. Na prahu bolesti zjistíte jak se dá vlastně žít, ale láska? Zůstává i v nenávisti.

Prosil, žadonil, brečel, přemlouval a já byla zas za tu zlou hrdinku a přesto to pořád tak moc bolelo.
Pofoukal mi na bolístku, jo do rána to bylo hej. . .
po vystřízlivění přišla zas ta krutá výčitka Jak jen mohl.
A tak jdu dál, bez něj i s ním. Občas se objevím, pak zas zmizím, ale popravdě? Jsem to Já.