Setkání III.

Týden utíká vcelku klidně, mám tolik starostí s plesem, že mi není dovoleno ani na okamžik pomyslet na něco jiného. Natož tak na Lukáše. Poslední úpravy, objednávky a dolaďování, to vše je v mé režii a já jen doufám, že to bude stát za to a všem se líbit. Jen mě mrzí, že nebude moct přijít Laura se Šimonem, bohužel jim do toho něco vlezlo. Stejně bych se jim nedokázala věnovat celou dobu, budu muset dohlížet na věci a bavit se se správnými lidmi.

Ale to teď právě stojím na podiu u mikrofonu, docela se klepu nervozitou. Několik desítek párů očí se na mě dívá a čekají, co bude.
„Dovolte, abych vás přivítala na tomto plese, který se pořádá už potřetí. Jmenuji se Nina Němcová a jsem ředitelkou školy. Dnešním večerem vás bude provázet Lenka Černá. Doufám, že se budete skvěle bavit a přeji příjemný večer“. Vyhrknu ze sebe docela rychle, abych to měla už za sebou. Tak to teda nevím, jestli jsem se zachovala dost profesionálně v mé pozici. Ale co, teď už jen těžko spravím.
Hrdě kráčím podél parketu, sem tam se pozdravím s přáteli, známými lidmi a samozřejmě ředitelé jiných škol, kteří zde nemohli chybět. Když dojdu až ke dveřím, které vedou z velkého sálu, uvidím poslíčka, který postává u schodiště a neví, kde jít. Zamířím k němu rozhodnuta všechno vyřešit, abychom nedělali zbytečně velký rozruch. Ano, přijel o dost velkou chvilku později, ale dojel a to je pro mě důležité. Podepíšu fakturu a ukážu mu, kde má všechno uložit.
Když se znovu vrátím do sálu, hudba už hraje a na parketě tančí pár lidí. To se nám to už pěkně rozjíždí…Stoupnu si ke dveřím, abych tak lépe viděla na všechny strany a jsem naprosto spokojena. Musím uznat, že jsem udělala pořádný kus práce. Nebyl to pro mě až tak velký problém, tyhle věci ráda dělám sama. Mnohokrát se mi stalo, že lidé byli nespolehliví, takže mám ráda věci pod kontrolou. Kdysi jsem to dělala pro své přátelé, momentálně pro svou práci, a že ji mám teda ráda. Nevyměnila bych ji za nic na světě…práce, která mě baví a ještě přináší uspokojení. Co víc si přát?
„Dneska vypadáš vážně krásně.“ Ozve se najednou velmi známý hlas za mými zády, a tudíž mě vytrhne z myšlenek.
Je to vážně neuvěřitelné, nevidím ho celé roky a pak v jednom měsíci hned dvakrát. Nevím, jestli to mám považovat za souhru osudu nebo za zlý sen. Jen jsem tohle opravdu nečekala.
“Co tady děláš“? Vypadne ze mě dříve, než si to stačím promyslet.
„Už jsi zapomněla? Nevynechám nikdy žádný ples.“ Zvedne provokativně jedno obočí a k tomu přidá ten svůj arogantní úsměv.
„Že jsem tě tady minulé roky neviděla. Promiň, ale už musím jít, mám práci.“ Mrazivě se na něho podívám, otočím se a prostě odejdu. Ani se neotočím, prostě nic…Prý nevynechá žádný ples, to tak. Sama sebe se ptám, proč vlastně zuřím? Jak je možné, že po tak dlouhé době mě pořád dokáže vyvést z míry a rozzuřit tak, že jsem nepříčetná? Tohle si asi nikdy nebudu umět vysvětlit.
Ale jelikož je tady plno zábavy a známých lidí, brzo na to zapomenu a prostě se bavím. Nesnažím se v davu hledat onu tvář, která by mi zase všechno připomněla. Místo toho se směju a tančím, prostě se bavím. Bavím se skvěle, potkávám známé lidi, zdravím se s nimi a je mi prostě dobře.
Jsem ráda mezi lidmi, hlavně, když něco můžu zorganizovat. Dívat se na lidi, kteří se baví hlavně mou zásluhou. Jistě, vždycky něco chybí a zrovna v mém případě je to láska. Ale copak se můžu zamilovat, copak můžu mít nějaký vztah když jsem v takovém stavu jakém jsem? To by nebylo spravedlivé ani pro jednoho z nás…
„Už zase myslíš na mě?“ ozve se za mnou známý hlas.