Divoká kočka 20

„Odpusť. Nemám jakým způsobem to omluvit. Tenkrát jsem ti asi ublížila opravdu hodně.“ Řekla Štěpána kajícně a doopravdy ji to mrzelo. Proč se tenkrát nechala strhnout citem zrovna k chlapovi vážně netušila. Jenomže on byl prostě tak charismatický a podmanivý, že jednoduše podlehla jeho kouzlu a nad ničím extra nepřemýšlela.
„Byla jsem asi neobyčejně sobecká v té době.“ Zamyslela se ještě a mračila se. Měla na sebe vztek. Za prvé to nebylo profesionální a za druhé se jí to pak ještě vymstilo. Dvakrát. Kéž by si to byla tenkrát odpustila. Ach jo.
„Sobecká a sebestředná. Ano. Navíc jsi mi bezostyšně lhala do očí. Tohle bolelo snad ze všeho nejvíc. Přiznám se, že jsem měla neuvěřitelnou touhu ho zabít. Pak časem jsem to změnila na status „vyškrábat oči“. Ale pak jsem se pomstila jen tím, že jsem to zavolala jeho manželce.“ Řekla s takovým zadostiučiněním, že na ni Štěpána zůstala jenom vyděšeně hledět.
„To ty?“ pronesla nevěřícně. To, že se to tehdy dozvěděla jeho žena jí bylo největší záhadou. Myslela si, že to bylo opačně. Že se to Marie dozvěděla až když ten humbuk celý prasknul, což bylo vpodstatě okamžitě. Hned ten následující den.

Jeho žena si pro něho přijela a chtěla ho převézt na jinou kliniku, protože prý se tu o něho staráme až příliš. Sůva. Pak si za Štěpánou ještě došla do lékařského pokoje a to co jí řekla, si Štěpa nikdy pořádně za rámeček nedala. Řvala na ni tak hlasitě, že to bylo slyšet až na chodbu a tam bylo zvědavých uší více než požehnaně. Nadávala jí do kurev a děvek a Štěpána neviděla lepší přístup k tomu než zůstat alespoň na venek klidná a nějak to vyřešit. Jenomže tím tu ženskou ještě víc dostávala do varu. Takže tuto rádoby konverzaci ukončila Štěpána.
„Podívejte, s vaším manželem mezi námi nic nebylo. To nevím, kde jste vzala. A převoz důrazně nedoporučuji, protože by to vůbec nemusel přežít. Takže pokud jednáte v jeho nejlepším zájmu, pak to můžeme vyřešit tak, že zůstane tady, ale vezme si ho na starosti nějaký můj kolega. Je to pro vás akceptovatelné?“
Začínala být z toho poměrně vyčerpaná.
„Ne, to pro mě není akceptovatelné. Budu se zasazovat o to, abyste tu profesně skončila, milá paní doktorko. Věřte mi, že vám opravdu značně znepříjemním život. Promluvím si o tom s primářem.“ S těmi slovy opustila pokoj. Štěpána tam zůstala otřeseně stát. Jak se to mohla dozvědět jí pořád vrtalo hlavou.

„Jak jsi jenom mohla?“ vydechla vyčítavě Štěpána a zklamaně na Marii hleděla. To ona tedy byla příčinou všech těch nepříjemností, co potom přišly? Nemohla tomu uvěřit. Netušila, že by v ní kdy bylo tolik zloby. Její hodná Marie rozhodně nebyla tak hodná, jak se zdála. Byla to neskutečně pomstychtivá mrcha.
„A jak jsi mohla ty? To bylo vpořádku?“
„Za to už jsem se ti omluvila. Několikrát. Nehledě na to, že to byl jediný polibek. Vpodstatě jsem tě ani nepodvedla.“ Zdůraznila.
„Milovala jsi ho. To bylo podstatně horší, než kdyby ses s ním i vyspala.“
„To je pravda. Milovala jsem ho. Stejně jako jsem milovala tebe. Ale když už jsi tam tenkrát za námi stála a viděla, že jsme se políbili, měla jsi vydržet až do konce. Řekla jsem mu tenkrát, že mám někoho, na kom mi záleží a koho nechci zklamat. Tebe. Byla jsem tenkrát úděsná husa.“ Snad by si i odplivla, kdyby bylo co a kam.
„Ty ses potom s klidem dívala na to, jak probíhal soud. Věděla jsi, že jsem nepochybila a že mě ta ženská žaluje neprávem a neřekla jsi naprosto nic. Ty jsi způsobila ty týdny absolutního vyčerpání, kdy z tvé strany plynuly jenom výčitky a nic jiného. Kdy jsem se cítila jako kus hadru a jako nejopovrženíhodnější člověk na světě.“ Tiskla k sobě stoličky a slova důrazně cedila.
„Potřebovala jsem tě jako nikdy. Trápila jsem se a strádala, což ti nejspíš dělalo náramně dobře.“
Na to Marie jen mlčela. Nebylo k tomu co říct. Pomstila se a to jí stačilo. Teď se ale měla dozvědět, že málem zničila člověka, kterého milovala. Kolik uvědomění v ní zůstalo?
„Pak už se ti tedy nemám za co omlouvat. Ano, udělala jsem chybu a jsem si jí vědoma. Ty si teď ale laskavě uvědom, co jsi způsobila. Bylo dobře, že jsem odjela. A měla jsem tam zůstat.“
*Jak mohla? Jak vůbec někdo může být tak zákeřný? Kdepak, s tímhle člověkem já už nechci být. Nemohla bych jí už nikdy věřit.*
Vstala a opustila místnost s prudkým bouchnutím dveří za sebou.
„Já to ale takhle přeci nechtěla.“ Řekla Marie zoufale do ticha pokoje.