Lavička v parku

V nejzazším koutku parku za závojem proutků kvetoucích červánkovou barvou po celé jaro i léto stojí lavička. Na první pohled docela obyčejná, matně kovově šedá s ozdobnými zákruty a sedadlem a opěrkou z javorového dřeva, ale v očích toho, kdo o ní něco ví, je to
nejúžasnější lavička, jaká by mohla vůbec být. Před lety, kdy větévky stromů nebyly ještě tak dlouhé, aby vytvořily závěs dlouhý až na zem, se tam poprvé sešli dva lidé: dívka Anna a mladík Vilém.
Slunce stálo vysoko na obloze a každou živou bytost svým neutuchajícím žárem zahánělo do chladivého, úlevu přinášejícího stínu. Venku byl klid, jen těch pár, co buď museli nebo jim odpolední horko nevadilo, bloumalo ulicemi a výjimečně, aby se trochu zchladili, prošli parkem.
Anna se chtěla učit, ale ne doma. Její rodiče se zase pohádali. Už po čtvrté za tenhle týden, a doma bylo k nevydržení. Na prsa si tiskla sešity a staré potrhané učebnice po nějaké dávno zapomenuté dívce, jíž nikdy nepoznala a jíž byla tak vděčná za věcné a velmi chytré poznámky psané na okraji knih. Z dálky zahlédla osamělou lavičku. Usmála se, tady bude mít klid. Svižně se vydala vpřed. Odhrnula závěs větví a zůstala nehybně stát.
„Ahoj,“ usmál se pihovatý mladík, i jeho oči se smály a vítaly ji ve stinném koutku. Anna si odhrnula z čela pramen popelavých vlasů spadajících jí v hustých třpytivých kaskádách na ramena a ostýchavě mu úsměv oplatila. Volnou rukou ukázala na lavičku.
„Nebude ti vadit, když se posadím?“ Pohledem sledoval směr, kam ukazovala, jako by nechápal, co mu říká.
„Jasně,“ rozzářil se a trochu se posunul, aby měla víc místa. Ještě jednou po ní loupl očima, než se ponořil mezi řádky nějaké knihy, co ji měl položenou na klíně.
Anna otevřela jeden sešit, ale neustále se ohlížela po knížce, kterou mladík četl. Nevydržela to, naklonila se mu přes rameno. „Co to čteš?“ Nadšeně se na ní podíval a s dalším zářivým úsměvem prozradil název titulu, a když viděl její nechápavý výraz, s ochotou vyprávěl příběh, který kniha tak barvitě popisovala.
Neučila se! Už zase se neučila, jenže ono jí to vlastně ani nevadilo, a to jí dopalovalo. Skousla si ret. Už byl večer a ona ležela rozplácnutá na posteli a hlavou se jí proháněl ten kluk, a ten zářný úsměv. Zítra tam půjdu znova, slíbila si, ještě než usnula.
Odpoledne se opět vydala do parku, mladík tam už seděl, snad na ní čekal. Znovu, jako by se viděli prvně, si k sobě přisedli a až po několika minutách tíživého ticha navázali hovor. Když se sešli další den, mladík se konečně představil.
„Já jsem Vilém, Vilém Vilda,“ a podal jí ruku. Jindy by asi vyprskla smíchy nad tím zvláštním zkombinováním jmen, ale ono jí najednou přišlo docela hezké.
„Anna, Anna Syrová,“ celá zčervenala jako rajské jablíčko. Kolena se jí klepala vzrušením, srdce bušilo tak vehementně, že jí div nevyskočilo z hrudi, a očima nervózně těkala všude, kde to jen šlo. Najednou jí sešity vypadly z rukou a uvolněné stránky se rozlétli do prostoru. Oba se okamžitě sehnuli a začali listy sbírat. Na prchavý okamžik se střetli jejich pohledy. Upoutaly jí jeho oči, temně zelené a zářivé jako dva smaragdy, nedokázala se od nich odtrhnout. Zrudla ještě víc a vzala si od něj štůsek, na tváři jí při tom pohrával stydlivý andělský úsměv.
„Děkuji,“ špitla. Tím se jejich rozmluva pro tento den zarazila, ale když Anna odcházela domů – zase se neučila, nedokázala se soustředit -, rychle se jí Vilém zeptal: „Přijdeš zítra?“ ve snaze zakrýt rozpaky, které sám na sebe uvalil, se podrbal v bujné černé kštici. Souhlasně přikývla a rychle odcházela.
To byl začátek dlouholeté lásky. Ještě několik let se tam tak scházeli, než Vilém Anně vyznal své city. Vzali se a i jako manželé denně přicházeli do parku, ke své lavičce, kde to všechno začalo. A chodili tam i tehdy, kdy už jejich vlasy prokvétaly šedinami. A jejich láska nikdy neodešla, nikdy se nezmenšila, snad po každém dalším společném dni ještě vzrostla.
Nakonec, byl zrovna podzim a stromy již nasadili žlutočervenou barvu a slunce z povzdálí osvětlovalo svět, jak se chystalo na nadcházející zimu, kdy bude jen málo pableskovat, tam zůstaly na té lavičce pod větvemi sedět dvě staré vrásčité postavy. Drželi se v milostném obětí jako zamlada, ale jejich oči směřovaly do neznáma, kam za nimi nikdo nemůže.
A tam, v nejzazším koutku parku za závojem proutků kvetoucích červánkovou barvou po celé jaro i léto stojí lavička. Na první pohled obyčejná, docela obyčejná, matně kovově šedá s ozdobnými zákruty a sedadlem a opěrkou z javorového dřeva, ale v očích toho, kdo o ní něco ví, je to nejúžasnější lavička, jaká by mohla vůbec být. Před lety, kdy větévky stromů nebyly ještě tak dlouhé, aby vytvořily závěs dlouhý až na zem, se tam poprvé sešli dva lidé: dívka Anna a mladík Vilém.