Láska je jen pozvání

Život, klikatice zamotaných uzlíků, které každý den rozplétáme a znovu zamotáváme, aniž bychom si to uvědomovali. A jak charakterizovat život? Záleží na situaci, náladě, přírodních podmínkách a lidských katastrofách. A jak bych právě teď charakterizovala život? Jako něco, co je plné ignorantů, kteří ve mně vidí tu nejhorší a nejméně podstatnou bytost na tomto světě. A přitom vůbec netuší, jaká jsem uvnitř. Nejvíc mě to ale bolí právě od něj! Odsoudil mě, jako všichni. Nezná mě! Mrzí mě to, strašně moc mě to mrzí, ale jak mu to mám říct? Jak jen? Co mám udělat, aby to všechno konečně pochopil? Co? Neurvale praštím s učebnicí němčiny na lavici, čímž způsobím, že má spolužačka a zároveň kamarádka, Darja, nadskočí na židli, chytí se za hrudník a udělá na mě obličej typu „já měla infarkt, blázne“.
„Sry, zlato,“ pronesu medově a tentokrát, aby jí to nebylo líto, šoků přeci není nikdy dost, fláknu na lavici sešit.
Darča nadskočí podruhé, chytne se za hlavu a zaječí na celou třídu. „Já tě snad zabiju, Málková!“
Po tomto „nevinném“ divadélku jsme samo sebou hlavní aktérky atrakce „jak přivést do blázince“. Prostě já, Laura Málková, mimochodem za to jméno bych vraždila, a ona Dajra Švachová musíme mít prostě vždy něco extra, jinak bychom to nebyly my. A kdy že to něco extra vlastně začalo? Tuším, že tomu bylo na seznamovacím kurzu naší drahé stavebky. Tenkrát jsem Darču ještě vůbec neznala a můj úvodní pohled na ni nebyl zrovna moc přátelský. Společně s pár dalšími jsem ji totiž zařadila do skupinky vyvolených. Darja totiž na první pohled působila jako… jako… no jako bárbína. Avšak zdání klamalo a z nás se postupem času staly skvělé kamarádky, za což jsem strašně vděčná. A dnes? Dnes je pro nás jaksi nepředstavitelné udělat bez sebe třeba jen krok.
„Lauro,“ zavolá mé jméno ten, kterému už se minimálně rok nemůžu podívat do očí, aniž bych neucítila něco… něco, co mi hýbe srdce. Nechápu to! Nikdy mezi námi nic nebylo, nikdy neudělal nic výjimečného. A já? A já ho přes to všechno… miluji. Jeho, co mi nedá šanci klidně spát, nebulet jako malá holka, která přišla o svou nejcennější hračku. A přitom? Nikdy jsme se nebavili mimo školu. Přesto mi přijde, že ho znám celý svůj život a úspěšně ho nechápu. Ano, nechápu ho a jeho život ještě víc. Proč někdo kašle na život, na lásku, na přátelství a na vše hezké a věnuje se jen sportu? Neustále, bez přestání. Furt! Ale proč?
„Halo, halo? Jsme doma?“ vytrhne mě ze zamyšlení Darja.
„Jasně, že jo,“ usměji se na ni.
„Nevypadalo to tak,“ vytkne mi mou nepozornost. Odpovědět jí už nestihnu, neboť do třídy nakráčí naše profesorka němčiny. Svým ostřížím zrakem sjede třídu, než vysloví: „Ich wünsche schöne Freitag.“
Ušklíbneme se na sebe s Darjou, jelikož pátek, pro nás mimoplzeňské opravdu krásný je. Už se strašně těším domů, ale… ale zase celý víkend budu myslet na něj.
„Lauro!“ vyruší mě z myšlenek němčinářka. „Wie gehtst du dir?“
Ze srdce mi spadne obrovský kámen. Čekala jsem, že po mně bude chtít něco mnohem složitějšího a ona přitom chce odpověď na takovou prkotinu. Se sladkým úsměvem na rtech jí odpovím: „Danke, gut.“
Co po mně v té škole nechtějí. Nechám školu školou a raději koukám ven, na tramvaje. Jezdí jedna za druhou a ten žlutý dopravní prostředek mi zcela vleze do mysli, takže když do mě Kuba, co sedí za mnou, strčí, aby mi podal psaníčko, nadskočím, jako kdybych si právě sedla na jehelníček. Malý bílý papírek způsobí, že se tvářím značně nedůvěřivě, nýbrž po chvilce zaváhání se ho rozhodnu přečíst. Pomalu ho rozevřu, abych nakoukla, co mi autor chtěl sdělit. Obsah mě však totálně vyvede z rovnováhy.
„Lauro, co by jsi řekla společně strávenému odpoledni? L“
Je mi hned jasné, kdo vzkaz napsal, to písmo bych poznala mezi tisíci a opravdu nejsem žádný grafolog. Vyšlu k němu nechápavý pohled, odpovědí mi je jeho zamyšlený, lehce zasněný pohled z okna. Já už vážně ničemu nerozumím. Copak je to možné? O tomhle se mi nesnilo ani v mých nejtajnějších snech. Strčím do Darji, abych jí pod lavicí podala papírek. Přeci mi to někdo musí vysvětlit. Musí! Darja na papírek nejprve nevěřícně kouká, přičemž dostane záchvat kašle, tedy spíš maskovaného smíchu.
„To mi vysvětli, co je tu tak vtipného,“ šeptnu ironicky. „To bys nepochopila,“ ušklíbne se na mě.
Víc z ní nevytáhnu, jelikož se opět naoko věnuje němčině. Ničemu nerozumím, nic nechápu, nic nevím, tedy kromě jednoho… to odpoledne chci stůj co stůj.