Čtvrtá šance

Život se mi zdá čím dál tím těžší. Problémy se na mě valí ze všech stran. Jsem na nové škole, učitelé si na mě ještě nezvykli, i když je to už několik měsíců od začátku školního roku. Už si asi nezvyknou. Spolužačky se dobře starají o to aby mi školní dopoledne maximálně znepříjemnily. Rodiče, hlavně otec se ani moc nesnaží mě pochopit. Nikdy jsme neměli dobrý vztah, ale teď je to nehorší za celých 18 let. A navíc k tomu všemu jsem na to sama. Už pár měsíců si uvědomuji, že vlastně nemám žádné opravdové přátele. Andrea, nejlepší člověk na celém světě, na mě nemá čas kvůli škole a tak vůbec, je to prostě už dávno. Ali se se mnou kamarádí tak nějak, kdy potřebuje. A kluci? Od těch slýchám akorát tak, že mám dobrý ,,kozy“ a jiné pubertální poklony tohoto typu.
A víte co? Můžu si za to všechno sama. Ale tohle nepíšu, protože bych si chtěla nadávat za to, jak moc špatný člověk jsem. Jen se chci omluvit někomu, komu jsem asi ublížila. Nedává to na sobě znát, ale musel by být bezcitný, kdyby ho nebolelo to co sem mu udělala.
Byly to ty nejšťastnější prázdniny které jsem zažila a to jenom díky němu. Věřila sem tomu, že to vydrží i až se vrátíme z Řecka. To, co jsme tam spolu zažívali se pro mě nedá popsat nijak jinak, než pocit absolutního štěstí. Moment kdy jsme se loučili na letišti v Praze, neví to, ale brečela jsem. Byla jsem pro někoho důležitá, krásná a chytrá a cítila jsem se tak. Nezapomenu na to, jak si kupoval auto, a jak jsme po Praze sháněli zbytek peněz, na to, jak mě představoval svým přátelům, ani na to jak jsem poprvé přijela za ním do Plzně. Svítilo sluníčko a bylo ještě teplo. Bylo to v září. Asi to bylo tou dálkou, nebo tím jaká jsem, začínala jsem pochybovat. Připadal jsem si méně důležitá a taky sama. Rozhodla jsem se, zkusit to jinak a Tomáš byl po ruce a hlavně v Praze… Vyčítala jsem si to a ještě teď si to neuvěřitelně vyčítám. Samozřejmě, to že jsem udělala chybu, mi došlo po pár týdnech, takže vztah s tímto bázlivým hochem jsem ukončila menší legrací, ze které se chudáček do teď nevzpamatoval. Dostala jsem další šanci. Pamatuji si na to, jako by to bylo včera, jak jsme se loučili na nádraží. Ani vlastně nevím, jak jsem ji promarnila. Také přišlo asi nejdivočejší období mého života, kdy mi bylo všechno jedno a možná na štěstí pro mě, si z toho moc nepamatuji a omlouvám se svému okolí za to, jak sem se chovala a taky za to, že to jak popisuji co jsem prožívala je možná trochu zkreslené. Pro přiblížení po celou tu dobu probíhala peripetie Klára, Dominik, Ali. Mezi tím uběhla dlouhá doba a přišla zima. My s Ali jsme se rozhodly, že vyrazíme na jejich ples. Už samozřejmě jen jako kamarádky. Já se s ním ale nemůžu kamarádit… Tuhle šanci jsem taky promarnila, prostě jsem blbá. Když mi došlo, že takhle už to nepůjde, že je konec, rozhodla jsem se to zazdít a dala jsem na to cenzuru. Ale minulost nejde smazat, nedá se prostě jen tak zapomenout. Nedá se tomu ani nijak poručit a dokonce se to nedá ani podplatit. Začínám na něj myslet čím dál tím víc a po té, co přicházím o svého nejlepšího kamaráda kvůli jeho nové přítelkyni už to prázdno nejde ani ničím zaplnit a tak jsem mu prostě napsala. Viděli jsem se dvakrát, má novou přítelkyni, čeká ho maturita a připadá mi celkem šťastný a rozumný. Na to, jestli se mu po mně stýská, jsem se radši ani neptala. Doufám, že mu ještě nedošlo proč se s ním stýkám a doufám, že mu to ani nikdy nedojde. Slabost pro něj mě doslova sráží na kolena a omezuje ve všem co dělám. Myslíte, že mi dá další šanci? Musel by být blázen, nebo by mě musel milovat a ani jedno z toho se zřejmě nekoná. Nechápete mě? Být s ním je jako přijít z pusté a nehostinné pouště do oázy plné radosti, klidu, pohody a naděje. Dokážu s ním několik hodin sedět v autě a jen si povídat. Chybí mi tak neuvěřitelně, že to nedokáže popsat ani ta nejzoufalejší zapomenutá milenka. Jeho přítomnost mě spaluje, za jeho dotyky bych dala cokoli a jen sedět na zadním sedadle jeho Golfu, jako další z jeho mnoha kamarádek mě bolí, hrozně moc to bolí. Jak už jsem řekla, můžu si za to sama… Takhle to vypadá, když se někdo smíří s tím co je a co bude a ví že se to nedá změnit. Jestli si tohle budeš jednou číst, tak chci, abys věděl, že Tě miluju a asi ještě dlouho budu. Omlouvám se.