Divoká kočka 22

Za dveřmi ještě zaslechla jeho hurónský smích. *Vážně ho to pobavilo. Bože, co jen je to za člověka?*
Oblékl si šedou košili a bundu a vyrazil z domu. Nejbližší obchoďák zavírá zhruba za hodinu. Musí to prostě stihnout, protože moc času už mu nezbývá.
Přitáhl si kapuci bundy, protože zrovna začínalo pršet a přidal do kroku. Mohl se jen modlit, že to co chce koupit, tam budou mít. Ale co si tak vzpomínal, byla to úžasně tuctová věcička. Bylo téměř nemyslitelné, aby neměli aspoň něco, co se tomu nápadně podobalo. To by asi úplně stačilo.
Vstoupil do obchoďáku a kapalo z něho. Část obchodů už byla zavřená, ale naštěstí ten, který hodlal navštívit, měl skutečně až do devíti.
Prošel kolem ostatních obchodů a zamířil si to přesně ke dveřím hračkářství. Bylo docela velké, takže se nejprve zmateně rozhlížel a znuděná prodavačka za pultíkem si ho se zájmem prohlížela. Pomoct mu ale nešla.
*Abych si snad všechno udělal sám.* Zaklel v duchu.
„Můžu vám nějak pomoci?“ zeptala se znenadání. *Źe by se konečně rozhoupala?* Pomyslel si hořce a bylo mu z tý holky spíš zle.
Nasadil profesionální úsměv číslo jedna a snažil se zachovat příjemný tón.
„Potřebuji plyšového medvěda. Můžete mě nasměrovat?“
Slečna se zatvářila zklamaně. Nejspíš že si myslela, že ten plyšák je pro Markovu přítelkyni. Kdyby jenom věděla, co s ním zamýšlí udělat, rozhodně by na něho nedělala takové oči.
„Za rohem doleva. Máme jich opravdu velký výběr.“ Pokusila se o profesionální úsměv.
Naprosto nepokrytě se mu dívala na zadek, když kolem ní procházel k plyšákům. Teď už mu z ní bylo regulerně na blití. Ubožačka. Takových může mít na každém prstu deset.
Začal se přehrabovat v plyšácích. Velkou radost z toho teda neměl. Prohlížel si je docela důkladně a přehazoval je na kupičku vedle. Až jeden středně velký plyšový medvěd vykouzlil potěšený úsměv na jeho tváři.
Trochu nepříjemně ho překvapila cena, která byla vyšší než předpokládal. Hlavně s tou slečnou za pultem nechtěl konverzovat víc než bylo nezbytně nutné. Byla blonďatá a působila naprosto tupým dojmem. Možná byla hezká, ale tuctově hezká. V solárku strávila nejspíš každou volnou chvilku a přes make-up původní barva kůže nebyla vidět. Co ještě na ní nebylo úplně původní snad ani zkoumat nechtěl.
Na pultíku se válela ještě malá srdíčka z doby Valentýna. Vzal jedno bez nápisu.
„Devět set padesát.“ Zašvitořila a řasama zapřičinila vzdušný vír.
„Berete karty?“ zeptal se a upřel na ni svůj neodolatelný smaragdový pohled.
„Ovšem pane.“ Americkej úsměv.
Markovi se trochu zhoupnul kufr. *Už abych byl pryč.* Přál si v duchu. Někdy byla ta jeho fyzická přitažlivost pomalu na škodu.
Vytáhl z peněženky kartu a vypadnul z obchodu jak jen rychle to bylo možné. Další cesta vedla do drogerie. Koupil černý sprej a červenou tekutou barvu.
*Tak. Přípravám jsem učinil zadost.* Pomyslel si potěšeně.
Když přišel do domu, vypadal jeho nákup nanejvýš nevinně. Ale to bylo jenom zdání, protože pouze on věděl, co s tím zamýšlí udělat.
Zamířil si to přímo do svého pokoje. Všechny věci poskládal na zem doprostřed a pak si sedl k nim na polštář.
Do ruky si vzal velký lovecký nůž, medvídka a rozpáral mu břicho od shora dolů. Vyvalila se vycpávka. Trochu ji rozdrbal, ale většinu nechal tak.
Vzal do ruky srdíčko a špičkou nože do něj udělal díru. Bylo dokonale duté. Přesně podle plánu. Nalil do něj červenou barvu a pak ho zandal za lem rozpáraného medvídkova bříška.
Vzal fotku a vteřinové lepidlo. Přilepil ji pevně méďovi na obličejík. Při pohledu na tuhle fotku mu bylo smutno. Nádherný detailní záběr. Ale on už je mrtvý. A je mrtvý jenom kvůli ní. Nikdo jiný za to nemůže. Jen ta zrůda.
Zařval bolestí a vztekem. V impulsivním návalu zloby vrazil medvídkovi dýku do srdce a proděravěl ho skrz. Ničemu to nevadilo, jenom to umocnilo efekt, kterého chtěl dosáhnout.
*Takhle to bude fajn.*
Postříkal medvídka červenou barvou.
Vzal velkou čtvrtku a sprej. Chvíli tak stříkal a pak se na svůj výtvor zahleděl z dálky.
„Vpořádku.“ Pronesl samolibě.
„A teď už jenom to alibi.“ Zamumlal si pro sebe.