Můj anděl

Dneska v noci jsem měla divný sen.Ležela jsem na posteli a sledovala temnotu v mém pokoji. A najednou se otevřelo okno. Ovanul mě studený vánek a oknem do pokoje vlezl Radim. Proč mě to vůbec neudivilo, když moje okno bylo několik metrů nad zemí a nebyl vedle něj žádný strom??
Radim přišel až ke mně a posadil se na postel. I ve tmě jsem obdivovala jeho krásné rysy. A teď jsem se ho mohla dotknout. Zlehka jsem mu rukou přejela po linii tváře a uhladila jsem mu vlasy, které čechral lehký vánek z otevřeného okna. Zvláštní, že venku mrzlo a mě nebyla zima. Zlehka jsem se pousmála. Radim můj úsměv opětoval. „Miluji tě Barborko moje“. Když to vyslovil srdíčko se mi zatetelilo radostí, nic jsem si nepřála slyšet víc.“Proletíme se“? Zatajila jsem dech a přikývla. Radim ze mě stáhnul přikrývku a vzal mě do náruče. Ruce jsem si dala kolem jeho krku a čekala jsem co se bude dít. Přenesl mě přes pokoj a vyhoupl se na parapet otevřeného okna. Pohlédla jsem dolů a zatočila se mi hlava. On mé napětí vycítil a políbil mě do vlasů. „Neboj se“. A pak vyskočil z okna…a letěli jsme! Neuvěřitelnou rychlostí. Měla jsem zavřené oči a vřeštěla jsem strachem. „Otevři oči.“ Poslechla jsem…
Zasněžená krajina ubíhala rychle pod námi. Svět byl najednou tak malý. Byli vidět jen světla domů a aut na dálnici. A měsíc nad námi byl tak blízko.Jen se ho dotknout… Podívala jsem se na Radima a strnula jsem. Z jeho zad trčely obrovské černé křídla a jeho uhlově černé oči se zabodávali do mě. „Jsem jiný Báro, a teď už víš proč.“
Probudila jsem se vystrašená a třesoucí.Rozsvítila jsem si lampičku na nočním stolku objala si kolena rukama a začala jsem se pohupovat dopředu a dozadu. To mě vždycky uklidnilo. Ale dnes to příliš nepomáhalo, tenhle sen si mi už zdál. A dnes potřetí. Ale nikdy jsme neletěli, to až dnes poprvé. Nechápala jsem to. Vzpomněla jsem si na ten den, byly to už dva týdny, co mě Radim políbil. Od té doby se náš vztah změnil, chodili jsem za ruce, kupodivu i ve škole, líbali se a byli spolu většinu času. Byla jsem do něj šíleně zamilovaná.Přesto ale ve mně bylo něco, co mé radosti bránilo. Bylo to něco docela malého, ale díky tomu jsem nemohla být úplně šťastná. Snad to byli závistivé a nesnášenlivé pohledy našich spolužáků, kteří nám záviděli lásku, nebo to byly ty příšerné noční můry. A nebo to byl pocit že mi Radim něco tají, že ke mně není tak úplně upřímný….

„Radime,posloucháš mě?“ Postávala jsem vedle něj a nervozně se na něj dívala. Byla docela zima a my jsme byli venku, na školním dvoře. Radim seděl a lavičce a já stála vedle něj. Zase zkoumal tu hroudu sněhu. „Vnímáš mě vůbec?“ Rozčilovala jsem se.
Radim se na mě podíval a zvedl ruku se sněhem ke mně. „Podívej se na ty vločky, každá jiná, nikde bys nenašla dvě stejné vločky,je to úžasné, že“? Zamračila jsem se, nikdy jsem moc nechápala jak může sedět v takové zimě venku a obdivovat ty jeho vločky, nechápala jsem jak může tolik milovat zimu, dokonce se zdálo, že ji má radši než mě. „Já jdu domů“, oznámila jsem se stroze, otočila jsem se a pomalým krokem odcházela. Když jsem se otočila, bodlo mě u srdce. Stále seděl na lavičce a obdivoval sníh. Ani se nezvedl z lavičky, aby mě dohnal a alespoň se rozloučil.

Zase jsme letěli, jeho křídla tiše šustila v lehkém vánku. Hladce jsme klouzali po noční obloze, jen mi dva ….Usmíval se, a skláněl se ke mně, chtěl mě políbit. Najednou se prudce ochladilo, začala jsem se třást zimou. Radimovi oči se prudce rozevřeli, sledoval mě vystrašeným pohledem, takový strach jsem u něj nikdy neviděla. „Lásko, musíš mi pomoct“, „jak Radime jak?“ Křičela jsem zoufale.Prudký poryv větru mě vyrval z jeho náruče a já zůstala vyset ve vzduchu, kdežto Radim padal dolůů, a jeho křídla hořela.“Báro pomož mi“!
S výkřikem jsem se probudila a rozsvítila jsem lampu. Co se to se mnou sakra děje?! Venku zuřila vichřice, slyšela jsem jak praskají stromy. Popadla jsem knížku co byla na mém nočním stolku a chvíli jsem jí listovala, než jsem našla, to co jsem hledala. Jeho obrázek. Všechno bylo stejné, stromy, temnota, řeka, postava…moment, něco bylo přece jen jiného, něčeho jsem si nevšimla, ta postava měla křídla, velká křídla, jen tak načrtnutá, která nešla skoro vidět, ale přece tam byla. Najednou se prudce otevřelo okno a dovnitř vlétl sníh a vítr. Zle mi fučel kolem uší, znělo to jako zlomyslný smích…zděšeně jsem vykřikla a vyskočila z postele Bojovala jsem s poryvy větru a pokoušela se zavřít okenice, vítr mi je ale vyrval z ruky a okenice s třesknutím narazili do zdi, zkusila jsem to znovu a konečně se to povedlo. Opřela jsem se o parapet a unaveně si z očí odhrnula pramen vlasů.. Podívala jsem se na postel, obrázek tam pořád ležel. Jak spolu souvisí Radim jako anděl,který se mi pravidelně zjevuje ve snech a anděl,kterého nakreslil na ten obrázek? Umínila jsem si že se ho na to zítra musím zeptat. Zalezla jsem si do postele, ale stejně jsem nemohla usnout, moje myšlenky se pořád ubíraly směrem, kterým neměly…
Ráno jsem vstala naprosto vyčerpaná a s příšernými kruhy pod očima. Zoufale jsem hleděla do zrcadla a přemýšlela co se sebou udělat. Když jsem pohlédla ven, všechny moje zlepšovací plány pohasly, zuřila tam chumelenice, takže nebylo vidět skoro nic. Dneska jsem musela s Radimem nutně mluvit, hodila jsem jeho obrázek do batohu a vyrazila směr škola.

„Musím s tebou mluvit.“ „A o čem“? Radim se ležérně opíral o zeď a díval se na mě. Nervozně jsem střelila pohledem po Jakubovy, který se okamžitě podíval jinam. Přistoupila jsem k Radimovi blíž. „Tady to řešit nebudeme, můžeme jít třeba k vám“? Radim se ošil. „A nemůžeme jít raději k vám?“ Přesně takovou reakci jsem očekávala,ale nevadí… „Jo jasně, tak ve 2 před školou.“ „Fajn, řekl Radim a kývl mi na pozdrav,neboť právě zvonilo, vydala jsem se do třídy. Zamyšleně jsem přišla až ke svému místu a posadila se,seděla jsem sama. A byla jsem sama, nikdo si mě nevšímal, ale já jim za to byla vděčná. Zbytek vyučování jsem přečkala a jen co zazvonilo, vyběhla jsem ze třídy jako střela. Radim už na mě čekal. Dneska žádný sníh nezkoumal a tvářil se vážně. Beze slova jsme se vydali ke mně domů, ve vzduchu bylo cítit napětí. Věděla jsem že je Radim zvědavý co s ním můžu chtít probírat. Otevřela jsem dveře a vyšli jsme až do mého pokoje. „Posaď se“,ukázala jsem na postel a sundala jsem si bundu. Radim se rozhlížel po mém pokoji, poznala jsem že se mu líbí. Zalovila jsem v tašce a vytáhla obrázek a podala mu ho. Radim ho vzal do rukou a rysy mu ztvrdly, poznával ho. „Kde jsi ho vzala?“ „Ztratil jsi ho“. Radim se na mě zkoumavě zadíval. „Tak o čem jsi chtěla mluvit.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Zdává se mi sen, o nás dvou. Každou noc vlezeš do mého pokoje a na zádech máš křídla. Obrovská černá křídla, a potom celou noc létáme venku. Včera jsme taky letěli,ale pak se najednou ochladilo, ty jsi mě pustil a padal dolů, černá křídla ti hořela a křičel jsi“….zarazila jsem se a polkla. „Křičel jsi ať tě zachráním“. Radim během mého vyprávění nehnul ani brvou, já však pokračovala. „A pak je tu ten tvůj obrázek,s andělem. To jak jsi mě zachránil před Jakubem, proč jsi tak nezachránil i sebe,když ti ubližovali?“ „A proč tak miluješ sníh, a vůbec ti není zima?“ Zhluboka jsem se nadechla. „Miluji tě, ale mám pocit že tě neznám Radime“.
Radim se díval do země a dlouhou chvíli se ani nehnul. Trnula jsem a čekala co udělá. Nakonec promluvil zastřeným hlasem. „Já jsem tak trochu jiný Báro, nikdy jsem ti to neřekl, nikdy jsem ti dostatečně nevěřil, a proto mezi námi byla zeď. Doufal jsem, že si to třeba rozmyslíš a rozejdeš se mnou zavčasu,nechtěl jsem aby ses trápila,to bych nesnesl.“ „Ale já se s tebou nechci rozejít“,zamumlala jsem, přisedla si k němu a položila mu ruku na studené zápěstí.Radim si znovu povzdechl. „Slyšela jsi někdy o padlých andělech ?““O těch které bůh vyhnal z ráje, aby žili na zemi?“ Zeptala jsem se překvapeně. „Ano přesně o těch“, usmál se smutně Radim. „Možná mi nebudeš věřit, možná se mi vysměješ a nikdy už mě nebudeš chtít vidět. Ale už ti nedokážu lhát, musím ti to říct a je mi jedno, jestli to řekneš každému koho potkáš, nebo že si budeš myslet že jsem blázen, ale už ti nedokážu lhát.“ Napjatě jsem čekala, co přijde dál. „Jsem jedním z těch andělů. Jsem na zemi už hrozně dlouho, potuloval jsem se po celém světě, ale přestalo mě to bavit. Teď bydlím u jedné staré paní, která se o mě stará, ale neví co jsem zač.“ Teď už víš kdo jsem“,zamumlal Radim a složil si hlavu do dlaní. V pokoji se rozhostilo ticho, nevěděla jsem co mám dělat. Tak on byl jedním z andělů, kteří neuposlechli boha a proto byli vyhoštěni z ráje. Nikdy jsem se o ně nezajímala, ale něco málo jsem věděla. A pak jsem si uvědomila, že je mi jedno že je Radim nějaký anděl, hlavní je že jsem ho milovala a chtěla být s ním.
Klekla jsem si k němu a začala ho hladit po vlasech. Radim zvedl hlavu a zamrkal. „Ty jsi ještě tu? Myslel jsem, že utečeš.“ „Tak to mě málo znáš Radime, protože já tě miluju a nikdy tě neopustím.“ Vypadal, že se mu ohromě ulevilo, vzal mě do náruče a opatrně, jako bych byla z porcelánu mě objal.
Celý večer jsme seděli u mě doma,povídali si a cpali se pizzou, kterou jsem narychlo upekla. Byla jsem hrozně zvědavá, pořád se na něco vyptávala a Radim ze mě měl srandu. „Takže ty jsi silný, nikdy ses nebránil, proč? Přišlo mi to divné,když jsi mě zachránil a sebe jsi zachránit nedokázal.“ „Nechtěl jsem, aby se někdo dozvěděl o mém tajemství, bylo by to příliš nebezpečné.“ „Ale mě jsi ho svěřil.“ „Protože tobě já věřím lásko“, usmál se krásně. Pohrávala jsem si s lemem mého rukávu a tichým hlasem se zeptala. „Takže ty jsi nesmrtelný, je to tak? Nemůžeš zemřít?“ Trvalo dlouho než odpověděl. Díval se z okna a v jeho oblyčeji se prolínaly nejrůznější pocity. „Jeden způsob je“,zamumlal si spíš pro sebe, „ale nebudeme o tom mluvit, někdy ti to řeknu, ale dnes ne.“ A pak se na jeho oblyčeji roztáhl široký úsměv. „Teď nás čekají dlouhé vánoční prázdniny, které strávíme jenom spolu.“ Nadšeně jsem přikývla, moc jsem se těšila na chvíle které spolu strávíme. „Ještě nemám nakoupené dárky, tak co kdybych tě zítra po škole počkal u obchodního centra? A pomůžeš mi nějaké vybrat.“
„Nadšeně jsem mu skočila do náruče a políbila ho. „Tak jo lásko, budu tam!“ „A teď ti něco ukážu“,smál se, zvedl mě do náruče, jako kdybych byla lehká jak pírko. Ovinul mě dlouhýma rukama , a otevřel okno. Na jeho zádech se objevili dlouhé křídla pokrytá černým peřím. Vyskočil z okna a mohutnými švihy křídel se vznesl. „Pááni:“Křičela jsem nadšeně a sledovala krajinu pod sebou,teď to nebyl sen, tohle byla skutečnost. A bylo to úžasné. Pohlédla jsem do Radimových rozzářených očí a políbila ho. „Tohle musíme dělat každou noc“, usmála jsem se na něj. „Tvé přání je mi rozkazem má paní“, smál se Radim a já se smála s ním. Byla to nejúžasnější noc v mém životě!
Nemohla jsem ani uvěřit svému štěstí, měla jsem úžasného kluka, který mě miloval a já milovala jeho, nemohli mě rozházet ani nenávistné pohledy mých spolužáků. Další den jsem netrpělivě posedávala na židli a odpočítávala minuty, které zbývaly do konce vyučování. Když konečně zazvonilo popadla jsem věci a utíkala do šatny, celou cestu k obchodnímu centru jsem utíkala. Cesta mi tak trvala jen 5 minut. Zastavila jsem se na přechodu, odkud jsem dohlédla k obchodu, Radim už tam stál, otočil se od výlohy a nádherně se usmál. Moje srdce poskočilo radostí a já se znovu rozběhla. Před očima jsem stále měla Radimův úsměv, který se najednou začal měnit. Z radostného na zděšený výraz. Viděla jsem že něco křičí a někam ukazuje. Zastavila jsem se a pohlédla tím směrem. Směrem ke mně se řítil náklaďák, připadalo mi že jede šíleně rychle. Na zmrzlé silnici zaskřípěly brzdy, ale mě bylo jasné, že už nedokáže zastavit. A pak se najednou zablesklo a všechno zčernalo.

Radim to všechno viděl jako ve snu, jak obrovský náklaďák narazil do Báry a odhodil její bezvládné tělo stranou. Ulicí se rozlehly výkřiky.
Radim se rozběhl ke své milované, nikdy víc se necítil jako člověk. Po tvářích se mu hrnuly horké slzy. Doběhl až k jejímu tělu a zhrozil se nad tím co uviděl. Celý její oblyčej byl zborcený krví. Radim poklekl ke své lásce a vzal její tělo do náruče. „Barborko, moc tě miluju, nenechávej mě tu samotného prosím, sotva jsem tě poznal tak tě mám ztratit? Teď když začal mít můj život smysl?“ Všechno kolem se zastavilo, lidé i auta. Jenom postava s černými křídly seděla na silnici, a objímala nehybnou bytost. „Prosímtě zachraň ji, zašeptal Radim, vem si raději mě místo ní, chci aby žila a byla šťastná. Není nám souzeno být spolu, tak ať alespoň ona žije,i kdybych se měl celou věčnost škvařit v pekle, moc tě prosím pane, vyslyš mě.“
Po jeho slovech náhle zčernala obloha a začal foukat lehký vánek. Radim mu nastavil tvář a zavřel oči. Cítil, jak jeho duch pomalu odchází. Naposledy natáhl svá dlouhá černá křídla a zamával jimi a pak pohlédl na Barboru. „Miluju tě.“ A vtiskl jí polibek na ústa. A pak naposledy zavřel své černé oči.

Otevřela jsem oči. Kde to jsem? Nade mnou bylo jen bílé nebe. Nějak podivně bílé… Kolem mě se začali šířit hlasy. „To nechápu, podívejte se na ni,jak je možné že to přežila.“ Zděšeně jsem se posadila. Všude kolem mě se rojili neznámí lidé a v tichém úžasu mě pozorovali. Seděla jsem na silnici a o kousek dál stál velký kamion. Vzpomněla jsem si. Otočila jsem hlavu doprava a ztuhla hrůzou. Radim! Ležel na zemi, s jeho vlasy si pohrával lehký vánek, oči měl zavřené. Pomalu jsem si sáhla na oblyčej. Byl celý lepkavý. Zavřela jsem oči, nechtěla jsem vidět nic, vůbec nic. Měla jsem pocit, že se mi srdce robilo na tisíce kousků. Tohle byl ten způsob jak zemřít. On se obětoval pro mě. Abych já mohla žít. Chtěla jsem pryč. Svět kolem mě obklopila milosrdná temnota.

Stála jsem tam. Stála jsem tam úplně sama. Dlouho potom co všichni ostatní odešli. Byl klid, jenom stromy tiše šuměly a nad mou hlavou občas zakrákal havran. Hleděla jsem na jeho hrobeček. Na náhrobník kameni bylo vyryto jeho jméno a já si vzpomněla na náš první polibek….z očí se mi vyhrnuly palčivé slzy. „Proč Radime, proč jsi to udělal?“ Sklonila jsem hlavu a tiše vzlykala. Vítr zesílil a já měla pocit jako by něco šeptal. Zvedla jsem hlavu a naslouchala. Měla jsem slyšiny,nebo opravdu šeptal moje jméno? Pohrával si s bílým prašanem u mých nohou. Začal ho zvedat a nějak formovat. Přihlížela jsem tomu se zatajeným dechem. Ano, vytvářel nějakou postavu, a já věděla čí je to postava. Byl to on. Se svými krásnými vlasy, se kterými si pohrával vítr, úsměvem a rozzářenýma očima, ale byl to jen klam ze sněhu. Zavrtěla jsem hlavou. Ale on tam byl pořád a usmíval se. „Jsem to já Báro, chtěl jsem tě ještě naposled vidět. Chci ti říct, aby ses netrápila, Život jde dál a ty musíš žít. Najdi si kamarády a kluka který tě bude mít rád, já tě počkám tam nahoře, budu čekat dokud nepřijdeš, budeme zase spolu, navždy, ale teď jdi dál svou cestou, kráčej s hlavou hrdě vzpřímenou a uchovávej si vzpomínky na krásné chvíle co jsme spolu prožili, slibuji ti, že je prožijeme zase, miluji tě a vždycky budu.“ Radim se usmál. A já mu úsměv opětovala, věděla jsem že má pravdu, vždycky ho budu milovat, ale musím jít dál. A jednou se zase shledáme. „Miluju tě.“ Zašeptala jsem a natáhla k němu ruku, chtěla jsem se ho naposled dotknout. Naše prsty byly kousek od sebe. A pak se rozplynul. Sněhové vločky spadly na zem. Zavřela jsem oči a viděla stále jeho obraz. Bude pořád se mnou. Usmála jsem se a pomalým krokem odcházela pryč.Vstříc svému novému životu.