Divoká kočka 23

Ráno se probudila poměrně brzy. Měla spoustu věcí na práci a tak byla docela ráda. Rychle se upravila v koupelně a seběhla schody do jídelny.
Marie s nečitelným obličejem zrovna odcházela do kuchyně, aby přinesla další věci na stůl. Ocitla se tedy v jídelně úplně sama. Nebyl to nijak příjemný pocit.
Podívala se po stole a musela se usmát. Její oblíbená míchaná vajíčka se slaninou byla přesně vprostřed stolu. Na malých nožičkách tam stály také dvě nádobky s tvrdými vajčky a dvě na hniličko. Tousty byly úhledně vyrovnané na podélném tácu a všechny vypadaly neuvěřitelně lákavě. Voněly úžasně.
Marek prošel jídelnou tak tiše, že ho ani nezaznamenala, takže se docela lekla, když na ni promluvil.
„Kávu nebo čaj?“ zněl neuvěřitelně rezervovaně až chladně.
„Vy jste ještě tady?“ uniklo jí překvapeně ze rtů a štítivě se od něho odtáhla.
Pokud ho to naštvalo, nedal to na sobě znát.
„Cukr?“ zcela ignoroval její otázku vědom si toho, že ještě alespoň dnes v tomhle domě musí zůstat. A zítra ať sem klidně přijde potopa.
Štěpána nad jeho očividnou drzostí jen nevěřícně zakroutila hlavou.
„Med a citron.“
*Promíchat a netřepat ne? Bože to je čůza.* Pomyslel si, ale navenek vykouzlil jeden ze svých nejpěknějších úsměvů. Herec byl vždycky dobrý. Ostatně to předvedl za poslední rok skvěle. Pokud si mohl všimnout, tak ho nikdo nepoznal.
No ono to taky nebylo nic jednoduchého. Jelikož zhubl 15 kilo, oholil vous, vlasy nechal z kaštanově hnědé obarvit na černo a do očí vložil vpodstatě přirozeně vypadající zelené kontaktní čočky, měla problém ho poznat i jeho vlastní matka. Při vzpomínce na to, když ho viděla prvně po proměně se musel usmát. Skoro to vypadalo, jako kdyby na něho byla opravdu nesmírně pyšná.
Marie vešla do místnosti s podnosem čerstvě nakrájeného ovoce. Když ty dva spatřila, tak se jim raději obloukem vyhnula. Obešla stůl z druhé strany a položila ho naproti Štěpáně.
Zadívala se jí zpříma do očí, ale ty Štěpániny byly studené. Ani upěnlivý pohled, který jenom prosil o to, aby odpustila, ji nemohl obměkčit. I kdyby se snažila, nevěřila jí. Dosud vlastně dostatečně nepochopila, jak ji mohla tak zradit a následně i pomalu sadisticky týrat. A pak měla ještě tu drzost jí to říct.
Štěpána zatla zuby a na její čelisti se udělala typická vyboulenina od stoliček. O úsměv se tedy rozhodně nesnažila. Za ten jí evidentně nestála.
Marie semkla rty pevněji k sobě a urychleně opustila místnost. Ta atmosféra se celkově dala krájet.
Štěpána dosnídala tak rychle, jak jen to bylo možné. Požádala Petra, aby jí přistavil limuzínu a běžela do patra do svého pokoje. Sbalila si nejnutnější věci do kabelky a upravila se. Přeci jen dneska musí vypadat k světu.
Vyběhla z domu a Petr zrovna najížděl k hlavním dveřím, takže jenom seběhla schody. Byla za to docela ráda, protože venku nepříjemně lilo.
Dívala se těch pár minutek z okénka ven a užívala si luxusu limuzíny. Přišlo jí to jenom jako okamžik a už stáli ve dvoře nemocnice.
„Petře, přijeď pro mě prosím kolem jedenácté. Ještě potřebuji udělat nějaké nákupy, ale slibuju, že budu rychlá a nebudu tě nutit jít se mnou.“ Rošťácký úsměv jí rozzářil tvář. Byla naprosto roztomilá.
Vstoupila do nemocniční recepce. Od té doby, co tu byla naposledy, se toho mnoho nezměnilo. Snad jen lidi.
Přistoupila k pultíku a čekala, až se jí silnější dáma v letech začne konečně věnovat. Když konečně zvedla hlavu, tak vypadala nezúčastněně, člověk by řekl, že až znuděně.
„Přejete si?“ řekla hlubokým altem naučenou frázi a vyčkávala.
„Personální oddělení najdu kde?“
„Pavilon C druhé patro.“ Odpověděla recepční a opět se dlouze zahleděla do katalogu šminek z Avonu.
*Některým lidem ale nepomůže nic.* Pomyslela si Štěpána a v odrazu výstupních dveří zkontrolovala svou figuru. Nevypadala vskutku nijak zle.
Rázným krokem se vydala k pavilonu, který byl jak jinak od ní zdaleka nejdále. Byla ze změti budov ta nejoprýskanější, ale jinak se od těch ostatních příliš nelišila. *Klasický komunistický styl.* Pronesla v hlavě s příznačným úsklebkem.
Do druhého patra se nechala vyvézt výtahem. Páternoster milovala už jako malá holka, ale i teď si to patřičně užívala. Když ji máma vodívala na zdravotní prohlídky, vždycky přejely i varovné cedule a kroužily dokolečka než je to přestalo bavit.
Poprvé se hrozně bála, že když vyjedou výš, že se tam ty kabinky obracejí vzhůru nohama a začala panikařit. Tehdy ji máma objala a řekla jí, že se nemusí bát, že tam přeci jedou spolu a že by jí nenechala ublížit.
Při té vzpomínce si povzdechla. Jak rychle by zapomněla na to, že ji máma měla ráda.
Jen z nostalgie přejela druhé patro a dokonce i páté, které bylo poslední. *Neboj mami, dneska už se nebojím.*
Vystoupila ve druhém na opačné straně.
„Jsem příšerně sentimentální.“ Broukla si pod vousy, ale vlastně za to byla ráda.