Setkání IV.

Prudce se otočím a jsem nazuřená jako dlouho ne! Co on si to vůbec dovoluje? Nemusím nic jiného říkat, hned jak uvidí ten můj nasupený pohled, jeho úšklebek hned zmizí…nechci nic dodávat a tak se otočím a zase jdu. Lidé se začnou už vytrácet, a proto je třeba zařídit mnoho věcí, abychom se dostali v rozumnou hodinu domů. A tady platí více než jinde, že to co dělají ostatní, to dělá zbytek taky. Takže než se naděju, sál se vyprázdní a všude je jen ticho a klid. Nezbývá než zhasnout, zamknout a konečně jít do postele. Úklidová služba už dneska všechno uklidí, ale i tak tady budu muset znovu přijít a na všechno dohlídnout. Proto budu ráda, když se aspoň pár hodin vyspím.
Proto se se všemi rozloučím, popadnu kabát a vykročím domů. Zase tak daleko to nemám, tak jdu pěšky, aspoň se nadýchám čerstvého vzduchu a tím lépe se mi bude usínat. Ale v momentu, kdy otevřu dveře kulturního domu, všechny chutě na spánek mě přejdou.
„Chtěl si ještě něco?“ zeptám se přímo.
„Chtěl bych se ti za všechno omluvit. Znáš mě jako málokdo a víš moc dobře, že se někdy chovám jako pěkný parchant. Vím, co jsem ti všechno provedl a je mi to fakt líto.“ Vypadne z něho a já koukám jako vyoraná myš. Omlouvat jsem ho totiž neslyšela snad nikdy o to větší šok je pro mě to, že mi to tady říká uprostřed rána, vlastně, že mi to říká vůbec…
„Už je to pryč.“ Usměju se a doufám, že to zná aspoň trochu přesvědčivě. Nevím, jestli více přesvědčuju jeho nebo samu sebe.
„Nechceš doprovodit?“ navrhne a já ráda souhlasím. Nerada chodím sama, o to méně když je tma a nikde nikdo.
Z prvu jdeme mlčky, nikdo nic neříká, každý přemýšlí o svém…ale čím déle času je v tichosti, tím trapnější to je. Kdybych jen věděla co v téhle situace říct, hned bych začala. Je to prostě těžké se po tolika letech bavit jako nejlepší kamarádi.
„Hodně ses změnila.“ Vyhrkne najednou.
„Ano.“ Je to jediné, co jsem schopna na to říct. Nejspíš není potřeba něco jiného na to říkat. Oba víme, že je to pravda…samozřejmě, že já si tím jsem více jistá. Změnila jsem se hlavně uvnitř. Změnila jsem své priority a začala dělat věci pořádně. Je potřeba dát všechny věci zavčas do pořádku…
Ale měla jsem to více rozvést. Jak mě mohlo napadnout, že z obyčejného „ano“ se může rozvinout nějaká debata? Jistě, někdy se to stává, ale bohužel nám ne.
Takže to všechno pokračuje v tichosti. Krok za krokem v tíživém tichu. Ne, že by se nám to stalo poprvé, to v žádném případě. Spíše právě naopak…
Když dorazíme k mému bytu, na mysli mi vyvstanou všechny ty rozhovory, které jsme vedli, když jsme byli sami, když mě vždycky šel doprovodit až domů. Stejně jako teď. Ale tentokrát je to přece jenom jiné…my jsme jiní.
„Díky za doprovod.“ Prolomím ticho.
„Vůbec nemáš zač.“mile se na mě usměje a já v tom okamžiku vím, že myslí úplně na to samé jako já.
Samozřejmě ten pohled nevydržím a začnu hledat v kabelce klíče. Aspoň nějaká záchrana, pomyslím si těsně před tím, než mi všechny klíče spadnou na zem. A k tomu všemu se k nim skloníme oba najednou. Jako kdyby toho bylo málo…
Ale není to jako v těch filmech, kdy po klíčích sáhneme společně, a naše oči se zkříží v roztouženém pohledu.
„Můžu tě ještě někdy vidět?“ položí mi otázku stejně jako klíče do dlaně.
„No, jistě, že můžeš. Teď už bydlíme ve stejném městě, vidět mě nebude snad žádný problém, ke kterému povolení nepotřebuješ.“ Tentokrát je na mě, abych se zasmála.
Někde snad v hloubi duše bych ráda odpověděla přesně, jak by chtěl, kdysi bych dokonce neváhala ani minutu, ale dnes je to jiné, jak už jsem říkala. Nemůžu znovu dopustit, to, co už se jednou stalo.
„Víš, že jsem to tak nemyslel.“ Řekne zcela vážně a opravdu čeká na jasnou a přímou odpověď.
„Já…Já nemůžu. Promiň, ale opravdu to nejde.“začnu couvat ke dveřím, aby to už bylo za mnou.
„Díky moc, že jsi mě doprovodil až sem. Měj se hezky a dobrou noc.“ Rychle zastrčím klíček do dveří a za moment už je zavírám zevnitř.
Jedinými slovy, jsem zbabělec.