Divoká kočka 24

„MUDr. Štěpána Vítková.“ Pronesla pozvolna žena v usedlém kostýmku za pultíkem a pořádně se na Štěpu podívala.
„Odněkud vás znám, paní doktorko. Jenom nevim odkud.“
„Před dvěma lety jsem tu pracovala.“ Řekla opatrně a spíše doufala, že si nevzpomene.
„No nevadí. Koukám licence vám je ještě cítit novotou. Tady vidím, že máte specializaci na interní oddělení. V tuto chvíli máme plný stav, uvolnilo se místo pouze na jednotce intenzivní péče. Jak se na to tváříte?“
„Měla jsem hlavně zájem o práci na půl úvazku. Ta možnost tu je?“
„Jen napůl?“ protáhla trochu zklamaně personalistka a ještě si povzdechla. „A počítáte s tím, že byste ale odnesla především noční a odpolední?“
„To mě netrápí. Jenom potřebuju aspoň minimální příjem. Takže bych tohle klidně brala.“
Žena vypadala zamyšleně. Pořád si nemohla vzpomenout, kde už ji jen viděla.
*JIPka, no potěš. Z bláta do louže. Ale tak třeba tam nebudou lidi, co by si mě ještě pamatovali. To by bylo fajn.* Zamyslela se, takže ženu chvíli ani nevnímala.
Postřehla její tázavý pohled a konečně se probrala.
„Promiňte, co jste říkala? Nerozuměla jsem vám.“ Horečně zachraňovala situaci.
„Co jste vlastně dělala poslední dva roky? Mateřská?“ zeptala se spíše aby řeč nestála při tom, co připravovala potřebné papíry k podpisu.
„Soukromý pobyt na Novém Zélandu.“
Žena překvapeně vzhlédla a zadívala se do pevné Štěpániny tváře bez úsměvu, který značil pouze to, že se nehodlá bavit o podrobnostech.
Takže dál nevyzvídala, jen ji s doporučením poslala na JIP interny.
Tam už Štěpána ukázat cestu nepotřebovala. Šla po paměti. Schody do budovy, která jí byla ze vzpomínek tak notoricky známá, jí najednou připadala jako z jiného života. Jako by to snad ani nebyla její minulost, ale někoho jiného.
Vešla do patra interny. Ucítila ten nezaměnitelný nemocniční zápach a byla v ní jen malá dušička. Vždyť měla ještě v živé paměti svá předsevzetí, že sem už nikdy nevstoupí. Nikdy. Hm. A dneska tu stála zase. Takže nikdy neříkej nikdy.
Její srdce jako kdyby se málem bálo hlasitěji zatepat, když procházela ztichlou chodbou tak sterilně bílou a stísňující. Strnule se zahleděla na lékařský pokoj a najednou nemohla dál. Nebyla schopná udělat ten další krok.

Psala dokumentaci do karty pacienta, kterého zrovna před chvílí přivezli na její oddělení s gastroenterologickými obtížemi. Zapsala anamnézu a předepsané léky do karty.
Příšerná práce. Papírování nenáviděla ze všeho nejvíc. Zavíraly se jí u toho vždycky oči a mozek odmítal spolupracovat. Byla spíš ráda „v terénu“. Pobíhala mezi pacienty a všímala si jejich obtíží. Kde jen mohla, přidala ruku k dílu. Připadalo jí, že tak spíše léčí než tím, že něco napíše na papír. Ale tak to má asi kdejaký doktor.
Protáhla se na židli a na celé kolo se rozzívala. Promnula si ruce a zakroutila hlavou, aby uvolnila krční páteř.
Jemně zaúpěla bolestí, protože i při letmém dotyku měla deltové svaly úděsně ztuhlé.
„Chtělo by to lázně.“ Povzdechla si nahlas a rozhodla se ještě ulevit aspoň na okamžik očím. Už při pevnějším stisknutí víček příšerně bolely. „A postel.“ Dodala vzápětí.
Pak málem nadskočila, protože se do pokoje vřítila sestra s výrazem děsu v obličeji. Byla nová a tak ještě reagovala né úplně přiměřeně.
„Paní doktorko, rychle. Pan Stránský pokoj pět.“ Vychrlila v rychlosti.
Štěpána vystřelila jako šíp jen zaslechla jeho jméno. V pokoji byly za pár vteřin. Zahlédla pacientův stav. Obličej mu modral a srdeční rytmus lítal nahoru dolů jak se mu chtělo.
*Uklidni se a chladně zhodnoť situaci.* Radil něčí hlas Štěpáně v hlavě a ta se zastavila přímo u hlavy pacienta. *Zapadlý jazyk.* Prolétlo jí hlavou a věděla okamžitě, jak nastalou situaci řešit. Zvrátila mu hlavu, násilím otevřela pevně stisknutá ústa ocelovými kleštěmi a jazyk vytáhla.
„Už jste někdy intuboval?“ střelila přímý dotaz na nedaleko stojícího medika, který poděšeně ustoupil o půl kroku vzad.
Jenom ustrašeně zakroutil hlavou.
„Kurva,“zanadávala nevybíravě,“na tohle teď vážně nemám čas.“
„Kanylu.“ Otočila se na sestru, ale ta byla neuvěřitelně schopná, takže jí ji už podávala.
„Díky.“ Nacvičeným pohybem zavedla kanylu do krku.
„Přidělejte vak a budete zajišťovat pravidelné dýchání. Jasné?“ zaměřila se opět na medika.
„Jasné.“ Sestra mu podala vak, společně ho přidělali na trubičku a v pravidelných intervalech přidýchávali. To je tak, když není respirátor v dohledu.
*Tak dech bychom měli. Co tep?* Zkontrolovala údaje na monitoru. Vůbec se jí to nelíbilo, protože pacientovi se zpomaloval tep.
„Tep osmdesát na šedesát.“ Zaslechla odkudsi z dálky přiškrcený hlas nějaké sestry.
Dalších pár minut bylo jako ve snu. Pracoval za ni adrenalin a naučená rutina. Zabodla jehlu do ruky, stiskla píst, vyndala. Pár okamžiků čekala. Zlepšení nenastalo.
Linka na monitoru se nebezpečně blížila k absolutní rovnosti.
*To nedopustím. *Srdce jí sevřel nepříjemný pocit chladu. Na monitoru se objevila rovná čára.
Praštila ho vší silou do hrudníku. Žádný účinek.
Masáž srdce. Bez odezvy.
*Poslední možnost. Defibrilátor.*
Sestra už jí ho přivážela a druhá podávala kontaktní gel.
Odhrnula mu košili, namazala styčné plochy.
Deja-vu. *Tohle už tu jednou bylo. Prosím Bože, ať to vyjde i tentokrát.* Modlila se v duchu.
„Co tu máme?“ zeptal se muž v bílém plášti, který vstoupil právě do pokoje.
Štěpána mu ve stručnosti shrnula dosavadní postup, zbytek viděl na monitorech. Chvíli stál nerozhodně u dveří. Sledoval dva šoky. Když už Štěpána nabíjela na 350 voltů, tak se rozhodl zasáhnout.
„Otevřeme ho.“
Štěpána na něho spěšně pohlédla a zhodnotila, že má pravdu.
„Skalpel.“ Rychlým pohybem rozsekla už skoro zahojenou jizvu po operaci srdce, která pacientovi hyzdila hrudník od klíční kosti až pod hrudní koš.
Doktor Cikrt si vyžádal retraktor a přidržel svalovou tkáň, aby mohla Štěpána k srdci s malým srdečním defibrilátorem.
Dva pulsy bez účinku.
Štěpána rozezleně odhodila defibrilátor na odkládací plochu, vyhrnula si rukáv a jala se masírovat srdce sama.
*Nesmíš mě opustit, prostě nesmíš. Nechci tu zůstat bez tebe.* Křičela na něj v duchu, jako kdyby mu to mohlo zachránit život.
Medik na to všechno šokovaně zítral a nebyl schopen ničeho jiného než jen v pravidelných intervalech tisknout ambuvak.
Doktor Cikrt Štěpánu pozoroval a bylo mu jí hrozně líto.
„Doktorko Vítková, je konec. Už mu nepomůžete.“
„V žádném případě.“ Štěkla Štěpána udýchaně, ale pevně a dál masírovala holé srdce. Dalších deset minut. Pak už i jí došlo, že prohrála. Že už mu není pomoci.
Ruce vyndala z jeho těla a odstoupila. Stála tam, ale věděla, že kus jejího já už s ní není. Umřel spolu s jeho tělem.
Jen vzdáleně vnímala doktorův hlas, jak nahlašuje sestře datum a čas úmrtí.
Svlékla si plášť i rukavice a všechno to hodila do jednoho koše. Šla jako zmámená a okolí jí bylo naprosto ukradené. Neregistrovala naprosto nic. Zavřela se do lékařského pokoje a zamkla. Sedla si na postel a hleděla nepřítomně do tmy. Hlavou jí vířila jedna jediná myšlenka.
*Selhala jsem.*