Nemyslet na tebe!

Jedu jako vždy touhle dobou autobusem z Karlových Varů a myslím na tebe. Právě jsem se vrátila z linky Praha – Moskva – Karlovy Vary a zpátky do Prahy mě veze firemní posádkový autobus. Nikdo nemluví, všichni si myslí na to svoje, čtou, píšou esemesky, nebo poslouchají hudbu. Já vlastně nejsem žádnou výjimkou, jen tu knížku mám na klíně už půl hodiny otevřenou na stejné stránce a koukám z okna na ubíhající krajinu a představuju si tě. Ani nevím, proč na tebe myslím pokaždé při téhle cestě. Ano, taky stačí, abych slyšela hluk motorů letadla a hned si vybavím tvou tvář a představím si naše setkání, ale to je krátkodobá záležitost. Takhle na tebe myslím skoro celé dvě hodiny jízdy. A představuju si…
Představuju si, že tam sedíš se mnou na poslední sedačce toho mikrobusu. Jasně, vím, že lítáš na jinem typu, kterej tuhle pitomou linku nelítá, ale sakra je to moje fantazie, tak se se mnou nehádej aspoň v mé vlastní hlavě!
Takže: sedíme tam spolu, zbytek posádky před námi si jako obvykle hledí svého. I já mám otevřenou knížku a snažím se na tebe nedívat. Přece jenom jsi druhý pilot a já mám svá pravidla a předsevzetí: „Nikdy se nezaplést s piloty. Co je v domě, není pro mě. Nejsem blbá blondýna, která se dala na dráhu letušky jen kvůli lovení pilotů!“ I když jsem si zakázala o sobě myslet jako o letušce. Jsem přece palubní průvodčí. Tuhle práci beru vážně! Stejně jako ty tu svou. Periferním viděním, jak se tak strašně snažím na tebe nekoukat, vidím, že jsi otevřel laptop a pracuješ. Pořád vlastně pracuješ, tak tě znám a hrozně mě to na tobě přitahuje, jak jsi pečlivý, nikdy neodejdeš z cockpitu dokud není všechno zabezpečené a připravené na další let. Jo, zdržuješ tím zbytek posádky a já na tebe čekám a nemůžu se dočkat, až tě zase uvidím, abych se zase ztrapnila nějakou stupidní poznámkou. Copak tys nikdy neřekl „bla bla blaaaah“ místo: „Jééé ahoj, tobě to ale sekne. Co takhle rande?!“ No nic, zpátky k té fantazii, tahle trapná realita je fakt nuda.
Takže sedíme vedle sebe, ty sis otevřel notebook a pracuješ, já se snažím číst knížku. Nikdo si nikoho nevšímá. Šéfová spí, hudba z jejích sluchátek je slyšet po celém mikrobuse. Ostatní kolegyně se něco učí, jedna spí a hlava jí padá na stranu. Uniforma je pro takové příležitosti fakt nepohodlná. Co to sakra? Ucítím něco na svém stehně, zase jsem se nechala unést krajinou a přestala vnímat knížku. Pohled mi sjede dolů, hlavou mi proletí všechny možnosti od vypadlého telefonu z kapsy po překlopenou kabelku a vysypané věci. Ale je to tvoje dlaň, nesměle ale zato vytrvale se sune po mém stehně ke koleni. Píšeš jednou rukou na laptopu a vypadáš pořád stejně soustředěně. Zato já se začínám rozpouštět blahem. Ani nevíš, jak dlouho jsem tenhle dotyk čekala. Když se konečně dotkneš mého kolene, na chviličku se setkáme pohledem, potutelně se usměješ a já na tebe mrknu, a oba se zase věnujeme svému, zatímco tvoje dlaň překonala kraj sukně a teď mi odhodlaně putuje vzhůru po stehně, na chvilku se zastaví o kraj samodržících punčoch. Nepatrně roztáhnu nohy a zakloním se. Periferním viděním zahlédnu, že jsi vzrušením pootevřel rty. Už jsem ti řekla, jak máš nádherné rty? Bože můj, líbala bych je do skonání světa!
Fajn, nemám ráda, když se mě chlap dotýká, zatímco já si nemůžu ani sáhnout. Natáhnu k tobě ruku, jsi si moc dobře vědom toho, že ten notebook bude překážet, takže ho o kousek posuneš, a já mám přístup volný. Koneckonců tvé prsty se dost nedočkavě třou o kraj mých kalhotek a přímo škemraj, abych jim povolila vstup dovnitř. Snažím se rozepnout ti zip tak potichu jak to jde, ale samozřejmě mám pocit, že je to jediný zvuk, který je v celém autě slyšet.
„Pavle?“ ozve se kapitán z první sedačky a všichni samozřejmě zvednou hlavu a otočí se na tebe. Obdivuju tě, že dokážeš zachovat kamennou tvář i v takové situaci, já hned zrudnu… „Řekl jsi to těm mechanikům?“ ptá se kapitán a já vidím všechny tváře, jak se k tobě opět otáčejí, a taky cítím tvůj prst, jak bezostyšně přejíždí po lemu mých kalhotek. A vím, že ten skoro samolibej úsměv při pokývání hlavou, nepatří radosti nad tvou dokonalou prací a oddaností profesi, ale tvému zjištění, jakou moc nade mnou tvé doteky mají.
Když jsi si jistý, že se pozornost všech opět obrátila zpět k jejich zábavě, usměješ se na mě a zašeptáš, i když ne dost potichu, aby to nikdo neslyšel: „Co to vlastně čteš?“ Při těch slovech se tvůj zkoumavý prst poprvé dostane přes všechny zábrany a já zalapám po dechu. Bože! A je mi jasný, že se neptáš proto, že by tě zajímal můj literární vkus, ale protože chceš vidět můj výraz právě při tom, cos teď udělal. Ale stejně musím odpovědět, vzrušením se mi klepe hlas a musím se kousnout do rtu, abych se vůbec donutila něco říct. Přesto se mi do odpovědi připlete jeden drobný sten, který tě na chvilku vyvede z koncentrace, že zalapáš po dechu i ty. Teď mám navrch já, držím tě v hrsti a to doslova!
„Ráďo?“ ozve se a vyvede mě to z říše fantazie. Kolegyně se domluvily, že zastavíme na benzínce a koupíme si zmrzlinu, v minibuse je pěkný vedro a okýnka se nedají otevřít. Je to vždycky pěkně trapný, na benzínovou stanici se vyhrne tlupa holek v uniformách, smějí se a vtipkují, jen aby zakryly nervozitu, kterou s sebou nese tahle nevyžádaná pozornost, kterou uniformy přitahují.
Jdeme se nejdřív vyčůrat, jasně byly jsme všechny před přistáním, ale to je dlouhá doba a dodržování pitného režimu tě prostě nutí chodit čůrat stejně často jako piješ. Jenže nikdo netuší, že se mnou jsi vystoupil z posádkového autobusu i ty, i když čistě imaginární a jen a jen v mé fantazii. Nedokážu si představit, že se ke mně máš i na veřejnosti, proto jdeš vedle kapitána a nevšímáš si mě. Teda do doby než sedím sama v kabince na toaletě. V tu chvíli jsi tam zavřený se mnou, opíráš mě o umyvadlo, vyhrnul jsi mi sukni a stáhl kalhotky. Vidím za sebou v zrcadle tvůj vzrušený obličej, který během několika okamžiků vystřídá andělský klid. Máš skoro dětskou tvář, asi jsem ti to nikdy neřekla a ani ti to nepovím, protože ses rozplynul, když někdo vzal za kliku a pokoušel se dostat do mé kabinky.
Vrátíme se každá se svou zmrzlinou do minibusu, rozesmáté a aspoň trochu nadýchané čerstvého vzduchu. Do Prahy to bude ještě hodinka cesty. Ještě bude spousta času na snění… Takže si můžu klidně vzpomenout, jak se vlastně stalo, že jsem se do tebe takhle zbláznila, kde se vzala tahle chemie, která nutí má kolena, aby se rozklepala, když tě uvidí. V hlavě se mi to jenom mihne, i když to ve skutečnosti zabralo skoro dva roky.
Začala jsem lítat, na start a přistání jsem musela do cockpitu kvůli nedostatku volných míst v kabině, všimla jsem si tě, ale nezbláznila jsem se. Pamatuju si to jako včera, že jsi mi pomáhal se připoutat, to ses mě vlastně poprvé dotkl, to mnou ještě neprojela ta vlna vzrušení, jako by se to stalo teď. Prvního půl roku jsem lítala snad jen s tebou, už jsme se smáli tomu, že se dostaneme do řečí, přece jenom náš podnik je jedna velká rodina. Kdy se mi to teda vlastně poprvé rozklepaly nohy? Ano už vím, noční stojánka v Bologni, spí se tam na hotelu poměrně krátce, ale i tak jsme si šli na chvilku sednout na tvůj pokoj a popovídat si. Jenom my dva, nalil jsi do mě aspoň tři panáky, zatímco ty sám jsi pil jenom vodu. Někdo by si mohl myslet, že se mě pokoušíš opít, koneckonců se po čase i náš hovor stočil k sexu. Najednou jsem měla chuť tě políbit, usmíval ses a vyprávěl teorii o tom, že lidská rasa není předurčena k tomu být věrná jednomu partnerovi. Přesto jsem odešla na svůj pokoj. I když to byla vlastně jen formalita, abych se osprchovala před návratem do Prahy. Proboha, prokecali jsme spolu celou noc. Nevydržela jsem to a dala ti své telefonní číslo na ubrousku, který jsi ale zdvořile odmítl. No, dobře, nemá zájem, prostě jsem si to všechno špatně vyložila.
A potkala jsem tě ani ne za týden. „Nenaplánujeme si spolu nějakou linku?“ nadhodila jsem a ty ses toho chytnul a vymyslel jsi dlouhý společný turnus. Těšila jsem na to jako malá, přemýšlela, jestli jsem fakt úplný idiot a nebo máš opravdu aspoň trochu zájem. Když jsem zjistila, že letíš i přes nachlazení, jen abys mě nezklamal, byla jsem v sedmém nebi. Tenhle nádherný mužský překonal bolest, kterou může hloupá rýma přinést v přetlakové kabině letadla, jen aby letěl se mnou. Ale nemohla jsem si nevšimnout zklamání ve tvém hlase, když jsi zjistil, že jsem se zasnoubila. Ano, o tom jsem se zapomněla zmínit, jsem zasnoubená, s přítelem jsme spolu skoro čtyři roky. Dokonce sis ode mě v tu chvíli odsedl!
A pak sis nějakým hloupým způsobem zapomněl kufr za rámem dveří, zatímco jsi šel dál, ty hlupáčku. Ano, natáhl sis sval a bolelo to tak, že sis mezi linkami zašel koupit do lékárny mast a poprosil jsi mě, abych ti šíji namasírovala. Doběhli jsme v budově posádek do jednoho z nejvyšších pater, kde byla jistota, že nás nikdo nepotká, když se schováme na toaletách a ty tam budeš do půlky těla nahý. Ach můj bože! Tenhle vytrénovaný, opálený a dokonale formovaný chlap tu stojí přede mnou skoro nahý, jsme sami v celém patře, já mu masíruju šíji a rameno, dávám si pozor, abych netlačila příliš, abych mu ještě nevyvolala migrénu, a bože bože bože… Odejdeme každý zvlášť, nic se nestane. A kolikrát se to během jednoho pěti denního turnusu opakuje? Kolikrát jsme u toho dokonce oba opilí? Kolikrát ležíš na mé posteli v hotelu, já ti sedím na zádech a masíruju ti pochroumaný sval.
I teď slyším tvůj hlas, šeptáš mi díky a zní to tak eroticky. Jsem srab, nevydržím se svým předsevzetím „nemít nic s piloty“ a otevřeně ti říkám, jak mě vzrušuješ a jak se mi rozklepou kolena jen tě vidím. S povzdechem mi odpovídáš: „Moje první holka na škole byla drobná blondýnka… Vysoká bruneta nějak není…“ necháš pomalu doznít hlas a já mám chuť začít mlátit hlavou do zdi. Zkouším znovu nadhodit téma nevěry, které jsi nakousl při naší celonoční debatě. „Ráďo,“ vzdychneš smutně. „Už jsem si některé věci ujasnil a nestojí mi za to při milování s přítelkyní myslet na nějakou jinou. Není to potom ono, ať už jsem s ní nebo s tou druhou.“ Musím ocenit tvé odhodlání, i když mě začínají trápit pochybnosti o mě samotné. Dobře nejsem tvůj typ, ale jsi tak pevný ve svých zásadách nebo tě opravdu vůbec nepřitahuju? Díky bohu za alkohol, utlumí ten trapný okamžik a já dokážu nějak tuhle chvilku překonat. Povídáme si dál, v návaznosti na předchozí téma, o tvé současné přítelkyni. Jsi s ní už sedm let a ani jsi nepřemýšlel, že se vezmete? Asi pro tebe není ta pravá, máš pochybnosti. Pokud si dobře pamatuju, vyjádřil ses, že každé milování s ní je běh na dlouhou trať, zatímco já být muž, nestojím jako milenec za nic, udělám se hned, směju se a ty se mnou. Vyprávím ti o svém polibku s kolegyní, vím, že tě tahle debata musí vzrušovat, přesto nepodlehneš a po masáži odcházíš do svého pokoje. Ano, vždy diskrétně odcházím do koupelny umýt si ruce, aby ses mohl dát do kupy a uklidnit se, přece jenom na chlapech je to vzrušení vidět a ty vlastně nemáš zájem, nechci tě nutit, nechci tě svádět víc než se sluší. Nejsem taková a mám svou hrdost. Kéž bych ji neměla, opřu se hlavou o dveře pokoje, když je za tebou zavřu.
Dobrá, dávám si nové novoroční předsevzetí: „Nemyslet na Pavla!“ Pro jistotu i vymažu tvoje telefonní číslo z mobilu, nechci se vnucovat a z tvých odpovědí na těch pár sms mám pocit, že tě otravuju. Jenže v květnu mi přijde textovka od neznámého čísla: „Už ses dlouho neozvala. Jak se máš?“ Hmm, mám se fajn, práce super a svatba na spadnutí, odpovídám, jenže zaboha nevím, kdo píše. „Tady Pavel,“ přijde rychlá odpověď. Ajaj! Za týden další zpráva od toho božského chlapa, kterého bych nejradši měla jen a jen sama pro sebe, a jen tak mezi námi, bych mu nejradši vyšukala duši z těla. „Jsi doma? Nechce se ti na plavečák?“ Bezva, mám zrovna volno ale taky rýmu, která by mě zabila, kdybych s ní letěla, takže se toho chci co nejdřív zbavit. Odpovídám, že nemůžu. Ale časem se mi to rozleží v hlavě, píšu, že bych se přišla aspoň rozvalit na deku na sluníčko, ale to už jsi u vody a sms si přečteš až v práci. Znovu si radši ukládám tvoje číslo, co kdyby…
Pozvala jsem tě na svatbu, tvé „těším se“ nezní moc věrohodně, což potvrdí omluva den před svatbou. Bezva! Aspoň budu myslet na svého předrahého chotě a nebudu dělat blbosti a vůbec… Končím s tebou, sakra mám přece nějakou hrdost a koneckonců i nějaké to předsevzetí!
V listopadu kouknu na plánek a vidím tam tvoje jméno u spací linky v Ostravě, rozklepou se mi kolena, ale nechci se radovat předčasně. Napíšu ti až v noci před tím takovou pěknou nezávaznou sms: „Jsem domluvená se šéfovou, že si dáme v Ostravě večeři v jedné moc fajn restauraci. Půjdeš s námi?“ Odpověď pípne skoro hned: „Ááááá, můj dvorní masér. Budu se těšit!“ Ale mám svá předsevzetí přece. Nebudu si ani holit nohy, nebudu si barvit vlasy, nestojí mi to za to…
Samozřejmě se s kamarádkou zpijem skoro do němoty, když se k nám přidáš na večeři, je mi už díky alkoholu skoro všechno jedno. Takže tě klidně pozvu na pokoj, že tě namasíruju, a ty přijdeš. Lehneš si zase na moji postel, svlíkneš si košili a vydechneš blahem, když se tě dotknu. Být teď comicsovou postavou, vypadne mi na tebe jazyk dlouhý půl metru a z uší mi vyletí obláčky páry. Snažím se bavit normálně, jsme přece kamarádi, ale ty stejně stočíš téma na sex. Začínám chápat o čem je tenhle vztah: oba nás vzrušuje, že můžeme takhle otevřeně mluvit, ale ani jeden neudělá ten první krok, který by porušil dekorum a zničil by to. Přistupuju na tuhle hru, jen si nemysli, taky mě to baví, i když tím trpím víc než ty, protože já sice nejsem tvůj typ, ale ty jsi pro mě pan Božský! Namasíruju ti záda, pak mě poprosíš i o hrudník, ale to bych si na tebe musela sednout obkročmo zepředu, takže si klekáš pod mou postel, já si sednu na její kraj a ignoruju tvůj vzrušený pohled do mého výstřihu. Drze nakukuješ a omlouváš to, že máš doma tu svou plochou drobnou blondýnku, že se prostě rád podíváš na kus ženské. Ani tohle ti ale nestačí, necháš si namasírovat paže a nakonec i dlaně. Je mi jasné, že se ti nechce odejít a jsi vzrušený tak jako já. Přesto si začneš oblékat košili…
Když stojíš u dveří, nevydržím to a políbím tě. Máš nejkrásnější rty, jaké jsem kdy viděla! Nejdřív se odvážím se jen lehce dotknout koutku tvých rtů, je to polibek letmý jako dotyk motýla. Přitáhneš si mě blíž a políbíš mě vášnivě až se mi zamotá hlava…
Praha, letiště. Jasně, že to poslední už byla zase moje fantazie, jasně, že jsi za sebou zavřel dveře a nechal mě v pokoji vzrušenou tak, že bych mohla svoje kalhotky ždímat. Sakra, tak tohle ti jen tak nedaruju, neudržím se a napíšu ti to v sms. „Ráďo, nezlob! PS: Taky jsem měl co dělat, abych odešel.“ Přečtu si tu zprávu radši několikrát, abych měla jistotu, že se mi to nezdá.
Posádka se loučí, všichni vystupují a děkují za spolupráci. A já se jenom modlím, abych tě teď opravdu nepotkala v budově posádek. Kdo ví, jestli bych rozeznala fantazii od skutečnosti, měla bych tendence z tebe na místě servat uniformu a vyšukat ti mozek z hlavy.
Takže vystoupím z minibusu a tvoje imaginární dvojče udělá na zadní sedačce "puk" jak se rozplyne jako mýdlová bublina...