7. Poslední sbohem

7. Poslední sbohem!

Tohle ráno je horší než po nějakém špatném flámů, bohužel to nebyl flám a ni zlý sen a včerejší večer byl víc než komplikovaný. Netušila jsem jak může být člověk hodně na dně, jenže teď už to vím. Ještě ke všemu v tomhle stavu musím do školy, protože píšeme závěrečnou písemnou práci před vánočními prázdninami a moje absence poslední dobou co chodím s Tomášem výrazně stoupnula, také to musím zase dohnat. Proto se obléknu a nechám klíče od bytu pro Týnu vedle u sousedů. Ti se samozřejmě vyptávají proč tu v noci byla policie, takže jim ve stručnosti řeknu co se stalo. Neobejde se to bez takových řečí jako, že oni to věděli a že jezdil jako blázen atd. TO jsem ale věděla taky a vím, že stěžováním nic nevrátíme ani čas. Což by se mi výrazně hodilo.
Do papíru, na který mám napsat svoje vědomosti koukám jako sůva z nudlí a kromě podpisu a pár menších výpočtů nic nevymyslím. Tudíž usoudím, že jsem mohla být doma a bylo by to jednodušší. Proto vypustím ostatní hodiny a s omluvenkou z nevolnosti jdu přímo do nemocnice, neboť se mi snažila Kristýna pětkrát dovolat během hodiny, takže jde o něco naléhavého. Není to, ale tak jednoduché je najít a proto bloudím asi patnáct minut po oddělení ARO a nakonec jej konečně najdu. Přesně tak najdu jeho! Naproti mně na druhé straně chodby stojí Tomáš a jakmile mě zahlédne ztuhne. Raději se štípnu, aby se mi to jen nezdálo a pokud ano tak se nechci nikdy probudit. Není však ani sen ani iluze, proto se rozběhnu přímo k němu a z očí mi opět vytrysknou slzy. Ve stejnou chvíli se usměje a nabídne mi svoji náruč, do které přímo skočím, protože si nechci nechat ujít tu možnost být s ním. „Miluji tě?“ šeptá když mě slyší plakat. „Já nechci tě ztratit a všechno co řekl je lež, věř mi.“ Začnu se ihned obhajovat. Tomáš mě, ale utiší a slíbí že na tohle taky dojde. Souhlasím není nejlepší čas ani místo to probírat, proto se po jeho boku vydáme k pokoji kde leží Honza já si všimnu, že chvilkami pajdá. „Co se ti stalo prosím tě?“ nedá mi to a musím se ho zeptat. „Byl jsem v tom autě taky!“ přizná se. Zatočí se mi hlava a chci to zopakovat, abych to pobrala. „Co se stalo v tom autě včera večer?“ Tomáš zbledne když mu položím tuhle otázku a donutí mě posadit se na nejbližší stoličku. „Nesmíš se na mě zlobit, ale byl jsem naštvaný a opilý jak jsi sama viděla. Honza mě hledal a když mě našel snažil se mě dostat domů, jenže jsem tvrdá palice a nenechal jsem se jen tak přesvědčit. Poseděli jsme tedy a povídali si o tobě a Kristýně. Řekl jsme mu o tom jak se Týna trápí a proto se rozhodl jet za ní. Přidal jsem se a chtěl jet za tebou. Myslel jsem, že jsem střízlivý a proto jsem usedl i přes Honzovi protesty za volant…“ nemusí to ani doříct a vím o co jde. „Mohl jsi vás zabít!“ vykřiknu zoufale a vyskočím na nohy. Tomáš se mě snaží uklidnit, ale tohle co mi řekl není přece jen tak. „Tomáši, co když umře tak si půjdeš sednout za vraždu“ začala jsem mu vyčítat zoufale. Tomáš mě utišil a pošeptal. „Proto jsem dnes tady, abych se rozloučil a řekl ti jak tě moc miluji, můj osud je zpečetěný na pár let.“ A zase přišlo to mrazení po těle a nutkání zvracet. Tohle je i na mě moc sakra a co teď jako budeme dělat? Budoucnost naší čtveřice byla jednou pro vždy zpečetěna, pomyslela jsem si když si pro Tomáše přišla do nemocnice policie a my se museli na dlouhou dobu rozloučit, zatím co pár metrů od nás v pokoji umíral Honza, který se chtěl radovat ze svého nenarozeného miminka. Jediné co jsme mohly všichni čtyři udělat je říci poslední sbohem, protože tahle kapitola je už uzavřená a nezbývá než čekat jak se to bude vyvíjet dále.