Divoká kočka 25

„Je vám dobře, mladá paní?“ oslovil ji někdo na chodbě a Štěpána sebou škubla. V ústech měla nepříjemnou pachuť a v očích nezaměnitelný bolestný pohled.
Prudce zamrkala a zaostřila na starší dámu na vozíku. Vzpamatovala se a okamžitě odpověděla.
„Všechno v pořádku. Nebojte.“ Pokusila se dokonce i o jakýsi diplomatický úsměv, který vypadal spíš ale jako úšklebek.
Rázně vykročila směr JIPka. Bylo to přesně na druhém konci chodby. Modlila se, aby nikoho známého nepotkala. Všude byl docela klid, takže všemohoucímu ani nedalo moc práce jí zrovna tohle přání vyplnit.
Procházela kolem několika pokojů, ze kterých zněl zvuk puštěné televize. Kupodivu ji to poměrně uklidnilo, i když tep měla neustále zrychlený a divné mrazení v zádech ještě neustalo.
Namířila si to k sesterně. Zaklepala na dveře a nakoukla dovnitř. Nikdo tam nebyl.
„Přejete si?“ ozvalo se jí za zády a Štěpána nadskočila. Najednou jí připadalo, jako kdyby šmírovala, i když to docela určitě ani nebylo tak vnímáno.
„Dobrý den. Posílají mě sem z personálního. Ráda bych tu nastoupila na půl úvazku.“ A mávala papírem sestře před nosem. Když se jí podívala na visačku, zjistila, že je to staniční. *Tak teď hlavně udělat dobrý dojem.*Řekla si a trochu uměle se usmála.
„Primář má kancelář za rohem.“ Naznačila jí cestu.
Štěpána zaklepala na masivní mahagonové dveře a ozval se tlumený hluboký hlas, který ji zval dál. Vešla do prostorné kanceláře a rozhlédla se. Byla zařízena velmi usedle. Těžký tmavý nábytek z masivu, velký stůl, dlouhý vysoký koberec a po stěnách rozvěšeny diplomy.
Primář přehlédl Štěpu rychlým pohledem, zjistil, že ji nezná a dál se věnoval hledání nějakého papíru.
„Přejete si?“ nestála mu ani za to, aby vstal a podal jí ruku. Takový přístup se Štěpě právě nezamlouval. Tohohle primáře si nepamatovala. Pravděpodobně nastoupil celkem nedávno. Dost možná to tak bylo jenom dobře, protože Štěpa měla s tím předchozím poměrně nepříjemné roztržky. Na ženy měl totiž názor, že by měly stát doma u plotny a starat se o děti. Kariéra by pro ně měla být vedlejší. Ale Štěpána byla vynikající lékařka a její pověst byla více než lichotivá. Předčila i některé služebně starší kolegy, což právě tehdejšího primáře rozhodně netěšilo.
Takže teď a s tímhle by mohla začít od začátku. Přišel jí nějaký povědomý, ale určitě spolu nikdy nepracovali. Začnou úplně od začátku. No proč ne.
„Posaďte se.“ Naznačil jí křeslo před svým stolem a konečně se o ni začal patřičně zajímat. Štěpa mu tedy vysvětlila, co tam dělá a proč a podala mu svůj životopis.
„Koukám praxi máte dokonce u nás,“přeměřil si Štěpu rentgenovým pohledem než pokracoval,“reference vpořádku. Kdy můžete nastoupit?“ zeptal se trochu neosobně.
„Vidíte, dokonce si na vás ještě pamatuju. Myslím, že jste na interně odváděla skvělou práci.“ Pousmál se ještě a ten studený postoj konečně trochu vyšuměl.
Štěpána se jenom plaše usmála a ponechala to bez komentu.
„Od pondělí?“nadhodila. „Ale jen na částečný úvazek. Prozatím.“
Primář protáhl viditelně obličej, protože se mu to moc nezamlouvalo. Ale na JIPku se kdekdo nežene.
„Dobře. Zkušební doba 3 měsíce platí i pro vás. Platové podmínky jste si doufám vyjednala na personálním. Smlouvu mi podepíšete v pondělí, ano?“
„S radostí.“ Usmála se Štěpa vesele, protože nečekala tak hladký průběh.
„Výborně. Budeme se těšit. Rád jsem vás poznal, paní doktorko Vítková.“ Řekl a pak mu to seplo. „Čistě náhodně neleží váš příbuzný právě u nás? Nějakého pana Vítka tu máme.“ Připadal si najednou hrozně hloupě, že se tak na to ptá. Vždyť je to přeci tak běžné jméno.
„To je můj otec.“ Odpověděla Štěpána vzápětí a primáři se ulevilo. Nebyl to zase tak stupidní dotaz.
„Doufám, že chápete, že z etických důvodů převzít péči o něho nemůžete!?“ zeptal se poněkud ostřeji, protože si myslel, že se tam hlási právě z toho důvodu a potom hnedka odejde.
Štěpě to došlo vzápětí také.
„Toho se nemusíte bát. Mám sice ze Zélandu ušetřené nějaké peníze, ale budu ráda za každou korunu navíc. A otci takhle budu také dostatečně blízko. Až tu nebude, budu se o něho starat doma. Uvidím, jak se mi tu bude líbit, ale prozatím uvažuji o dlouhodobé spolupráci.“
Mluvila tak vážně, že i primáře přesvědčila a ten si odlehčeně oddychl. Nerad by řešil problémy s novou doktorkou hned nazačátku.
Podali si ruce a Štěpána opustila jeho kancelář. Zahnula do lůžkové části oddělení. Vzala si roušky a vstoupila k otci do pokoje.
„Ahoj tati. Tak jak se cítíš?“ zeptala se, ale vpodstatě ani nemusela. Vypadal doopravdy strašně. Takhle strhaného ho ještě neviděla. Hleděla na ztělesněnou smrt a věděla, že teď musí být ale opravdu silná. Za ně za oba.