Závist

Sním...
Vidím jak klidně a bez žádného ostychu leží na zemi. Pohledem lačně sjíždím každou dokonalou křivku jejího těla... koukám jak na její kůži zvolna padá listí setnuté kosou chtíče. Ach, závidím těm listům... závidím jim dotek na jejím bílém bříšku, na jejích pevných ňadrech, na těch vyzývavých bocích. Leží klidně, nehnutě. Její havraní vlasy lehce jako raní mlha zalili okolí svou černou tajemnou krásou. Vítr jí lehce hladí na tváři a šimrá jí listím na břiše a stehnech. Je tak nádherná, jenom se jí dotknout. Už ten pohled je mi ale zakázán. Už ta samotná myšlenka je hříšná. Od první chvíle jsi to věděl. Patří jinému, víš to... i ona to ví. Právě proto mi večer nedá spát. Budí mě ve snech a múzy v mé hlavě tiše vzdychají... a čekají. Ale jednoho dne bude moje. Láskyplně pohlédnu na nůž v mé dlani. Brzičko lásko...