Odejdi z mého života

Odejdi z mého života!

Vstala jsem celá rozlámaná, protože to probuzení nebylo příjemné a proto jsem se hned od rána tvářila jako kakabus. Nezlepšilo se to ani při pohledu na pohovku v obývacím pokoji, kde ležel Aleš schoulený do klubíčka a hlasitě oddechoval. I když jsem to včera skončila, zželelo se mi ho a připravila jsem snídani i pro něho. „Vstávej je čas jít!“ probouzela jsem ho pomalu, protože sama dobře vím jaké je nečekané probuzení šokem. „Ahoj“ zazíval a posadil se na pohovku. „Pojď se najíst“ pobídla jsem ho a sama zasednula ke stolu. Přišel ihned zamnou a nalil si horkou kávu. „Děkuji ti“ usmál se a snažil se mě chytit za ruku. Ucukla jsem tak prudce, až jsem skoro vylila obsah hrnku na ubrus. „Aleši to co jsem řekla včera platí a nemysli si, že jsem to zaspala. Jen jsem nechtěla, abys odešel jen tak!“ oznámila jsme mu stroze. Pochopil to rychle a začal si mazat upečený chléb máslem. Po chvilce nůž i chleba odložil a začal se znovu otravně vyptávat. „Jak dlouho jsi sním?“ Nechce se mi o tom mluvit a nechápu proč to vytahuje zrovna teď. „Od té doby co se vrátil z Ameriky. Začalo to na tom večírku, který jsi celý kvůli opilosti prospal. Byla jsem naštvaná a přijala jeho náruč“ odpovím tiše. On tiše pokývne hlavou a je vidět jak je mu do breku a oči se mu plní slzami. Jen nezačni brečet modlím se, protože bych se přidala a nechci brečet sakra. „Plánovala jsi si to dopředu, že mě opustíš co? Ale já tě miluji a s tím nic neuděláš i když mi vystěhuješ kufry před dům tak moji lásku mi ze srdce nevytrhneš, rozumíš?“ Trochu z jeho slov jde strach a proto uklidím svoje nádobí ze stolu a rozhodnu se vypadnout, aby si v klidu zabalil. Nezastaví mě jen se usměje, když se s ním naposledy rozloučím podáním ruky, je to ale takový ten šibalský smích a v jeho očích už nejsou slzy, bohužel však nedokážu číst myšlenky.
Celý den v práci jsem přemýšlela jak to asi probíhá doma. Možná jsem měla zůstat doma dát na to všechno pozor sakra. Ne že bych mu nevěřila, ale jistota je jistota. Proto jsem zašla za vedoucí a vzala si půl den volna a hrála si na hrozně nemocnou. Ještě jsem se rozhodla zavolat Rosťovi, abych ho poprosila o doprovod, ovšem jako už dnes po třetí byl nedostupný. Nasedla jsem proto do auta a vyrazila domů sama.
Jakmile jsem zaparkovala auto na své místo všimla jsem si, že jsou otevřená okna a naštvala se proč to takhle nechal než odešel. Bohužel on ještě pryč nebyl a za celý ten půl den co jsem odešla do práce stihl jen vyndat kufr a nic víc se nedělo. „Ty jsi ještě tady?“ zděsila jsem se jakmile jsem vešla do ložnice a viděla jeho rozházené oblečení po pokoji. „No nestíhám víš!“ ozvalo se odněkud z kuchyně a proto jsem odložila kabelku a začala mu skládat věci do komínku. Sama jsem se divila proč to dělám a pak jsem to svedla na to, že už chci aby odešel. Aleš přišel do pokoje za mnou a v ruce držel zmrzlinový pohár a usmíval se. „Děkuji za sbalení, ale nemusíš pospíchat hele. Autobus mi jede až v pět večer.“ Štvalo mě ta jeho pohoda a proto jsem jen zakroutila hlavou a začala mu věci skládat do kufru. „Až ti to sbalím tak odejdeš. Je mi jedno co budeš do těch pěti dělat, ale nebudeš tady!“ řeknu tvrdě. Asi se tomu hodně podiví, protože mu vypadne lžička z pusy až na zem jen co cinkne. „Jsi vážně takové prase nebo to ze sebe jenom děláš. Nechápu jak jsem s tebou mohla tak dlouho vydržet, protože kromě sexu nejsi na nic.“ Jsem rozpálená jako blázen a proto už neudržím emoce na uzdě. Aleš taky ne a vztekle položí misku se zmrzlinou na poličku a dojde pro hadr do kuchyně, aby skvrnu vyčistil. Když vidím jak to matlá nejraději bych ho nakopnula, jenže je mi to k smíchu a proto vyprsknu smíchy. Ohlédne se po mě a vidím mu na očích, že ho tím svým smíchem deptám. Nakonec se udrží a dodělá si svoji práci a proto se taky vrátím k balení jeho věcí. Pak si všimnu fotky, kterou si připravil vedle kufru. Jsme na ní vyfocení, když jsme se podruhé sešly. Oba jsme byly nervózní jako na prvním rande, ale možná proto to bylo takové kouzelné a já se do něho zblbnula přímo. „Můžu si ji doufám nechat?“ nachytá mě na švestkách. Položím mu ji do kufru mezi svetry, což pochopí jako ano a přijde mi pomoci kufr zapnout, protože je toho na ten malý kufr moc. „Sedni si na to a já to zapnu“ pobídne mě a já proto usednu a on začne silou zapínat zip. Povede se nám to asi na potřetí, ale dost se u toho natrápíme. Najednou nastane trapné ticho, je asi divné odejít jen tak bez ničeho a proto mu podám ruku a chci se tedy rozloučit. Přijme ji tiše jako by byl němí a usměje se. Stojíme proti sobě jako blázni a každý čeká kdo začne mluvit. „Měj se hezky, doufám že najdeš štěstí po boku jiné holky.“ TO ho naprosto rozesměje a proto se divím proč, neřekla jsem nic tak vtipného snad. „Jsi sladká jako vždycky a proto s těžkým srdce odcházím. Jenže tohle místo které jsi v mém srdci měla tam pro tebe bude napořád. Já nezapomenu pamatuj si na to a kdybys mě sháněla víš kde mě hledat?“ Zamotává se to čím dál víc, hlavně když se po svém slovním výlevu nakloní a políbí mě jemně na rty. Projede mnou elektrický šok jako už dlouho ne a proto ucuknu a uteču jako malá holka do obývacího pokoje. Jsem napjatá jako struna co bude teď a oddechnu si jakmile cvaknou dveře. Konečně je pryč!