Divoká kočka 27

ZEMŘEL KVŮLI TOBĚ, TY MALÁ DĚVKO. ALE NEBOJ SE, BUDEŠ TRPĚT STEJNĚ. Uprostřed pokoje ležel na zemi medvídek s rozervaným bříškem, ze kterého čouhalo rozbité srdce a z toho ještě navíc teklo něco rudého né nepodobno krvi.
Nápis na papíře, ke kterému byla připevněna fotka již dávno mrtvého Jaroslava Stránského nenechala na pochybách vůbec nikoho. Všichni rázem věděli, že noční můra ani náhodou nezemřela, ale že je zpátky v plné síle.
„Na nic nesahat a Markéto, okamžitě zavolejte policii. Tohle se mi ani trochu nelíbí. Jestli se nám někdo vloupal do domu, tak rozhodně chci vědět kdo a proč.“
Štěpána sice vnímala rozhodný hlas své matky, který přesně dirigoval rozkazy, ale zaboha nemohla ani otevřít oči. Skoro jí chvílemi připadalo, jako kdyby se snad vznášela nad sebou samou a celou tu scenérii pozorovala, jakkoli to bylo absurdní a nepochopitelné. Zpátky do jejího těla se jí ale vůbec nechtělo. Líbila se jí ta naprostá volnost a lehkost.
Nejspíš proto jí tolik otřáslo, když ji někdo celkem nevybíravě začal pleskat do tváří.
„Štěpo, probuď se.“
*Já nechci.* Projelo jí jenom hlavou a zatoužila po tom usnout a už se neprobudit. Líbila se jí ta bezstarostnost, které se teď oddávala. Naprosto nic ji netrápilo, nic neboleo.
No teda až na to fackování, které neustávalo, ale spíše nabíralo na intenzitě. Chtě nechtě musela otevřít oči, i kdyby to bylo jenom proto, aby tomu dotyčnému urazila tu ruku, kterou jí mlátí.
„To už by stačilo.“ Řekla mdlým hlasem a zachytila ještě ve vzduchu tu ruku. Pohled se snažila zaostřit, ale moc jí to nešlo. Překvapivě se ji nesnažila vzkřísit její matka, ale Marie. Petr ji uložil na pohovku a šel odklidit limuzínu, aby měla policie kde zaparkovat. Slíbili přijet okamžitě, ačkoli už teď to bylo skoro 10 minut od doby, co volali.
Štěpa se zahleděla upřeně Marii do tváře a párkrát zamrkala. Marie začala dostávat konkrétnější obrysy, až jednu chvíli byla vidět úplně ostře.
Pak si ale vzpomněla na to, co ji tak rozrušilo. Bylo to jako blesk. Jaroslav je mrtvý a všechno je to zpátky. Nadechla se a na hrudi ji zabolelo jako už dlouho ne. Podobnou bolest necítila skoro dva roky. Obličej se jí zkřivil hlubokými vráskami a jako na povel se jí z očí začaly řinout nezastavitelné proudy slz.
Otočila se na pohovce na bok čelem k opěradlu. Tolik se za tu slabost proklínala.
„Nechej mě samotnou, prosím.“
Pohladila ji po zádech, ale docílila jenom toho, že se Štěpána ještě víc schoulila do klubíčka. Netušila, co by měla udělat. Tak raději vstala a měla se k odchodu. Ještě se na ni ode dveří podívala, jak se třese a nemohla ji opustit. Prostě to nešlo.
Lehla si za ni a celou ji objala.
Za tuhle empatii ji Štěpána nadevšechno milovala. Odháněla ji, protože se styděla za to, že pláče a přitom tolik doufala, že zůstane a udělá přesně to, co udělala. Podivuhodné jsou cesty chtění a nechtění ženské duše.

Když zaslechl její vřískot, ústa se mu zkroutila do nebezpečného posměšného úšklebku. Nějakým zvráceným způsobem byl rád. Jeho záměr se mu beze zbytku vydařil.
*Pomalu čas vzít kramle.* Pomyslel si a sáhl po mobilu.
„Ahoj mami.“
„Ahoj drahoušku. Tak jak to všechno jde?“ ozval se věcný hlas jeho matky z druhé strany. Poněkud ho zchladil, ale živil v sobě naději, že až jí poví, jak se to všechno vydařilo, že ji přeci jen potěší.
„Všechno v nejlepším pořádku. Starej Vítek je ve špitále, Vítková se z toho hroutí a tý malý couře jsem připravil lekci, na kterou do nejdelší smrti nezapomene.“
„Výtečně, chlapče. Výtečně. Jsem na tebe velmi pyšná. Myslím, že jsi své poslání tam už splnil. Nebo tě tam ještě něco drží? Klidně už se vrať domů.“
Markovi se zavlnil úsměv po celém obličeji. Konečně celá ta přetvářka skončí a on si bude moct žít vlastním životem. Trpělivost sice přinesla své ovoce, ovšem on už to pinglování z duše nenáviděl. Při přijímacím pohovoru byl značně přesvědčivý, ale popravdě to nikdy předtím nedělal. Veškeré reference zařídily konexe jeho matky a jeho amatérský um velmi dobrý známý, se kterým prošel intenzivní měsíční gastrokurz. Bylo to náročné, ale stálo to zato. Vidina pomsty ho hnala kupředu víc než by ho hnala vidina peněz.
Na co se ale doopravdy těšil ze všeho nejvíc bylo slyšet svoje vlastní jméno. Né že by se mu Marek jako jméno nezamlouvalo, ale slyšet svou mámu, jak na něho volá Míšo, pro něho teďka bylo něco jako blízko dosažitelný cíl.
Ještě potřeboval zůstat chvíli kvůli výslechu od policie. Né nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma. Otisky nenajdou žádné, o to se postaral a rukavice, které použil, shořely už dávno.
Medvídek byl tím nejběžnějším typem plyšáka, jaký si lze představit, sprej se dá koupit také v jakékoli drogerii. Takže jediné, co ho mohlo prozradit, byla fotka jeho otce.Pečlivě ji otřel od otisků a dával hlavně pozor, aby ji nepoškodil. Díval se na ni né zcela bez lítosti. Přeci nebyl necitelný a tohle všechno dělal hlavně z veliké bolesti po jeho ztrátě.
Už mu to ale značně lezlo krkem. Už aby byl doma. Odejde hned jak to bude možné.