Dvojčata v akci ( 15 část)

„Ségra ty jsi hlava“řeknu a už sahám po mobilu, abych vytočila Patrikovo číslo.
„Ahoj Elenko, co se děje?“ zeptá se mě jen co hovor příjme.
„Ahoj Patriku, mám dotaz: doma jsou určité problémy a my se ségrou máme hlad, vaříte dneska?“
„Jasně, ale co se děje?“ zeptá se a z jeho hlasu jde poznat, že má strach.
„Patriku, vysvětlím ti to pak jo? Hele mohla bych tě poprosit o objednání u Terezky o..“řeknu a podívám se na Martinu
„Hranolky a kuřecí řízek a to pořádnej“šeptne ségra
„Hranolky a pořádnej kuřecí řízek pro ségru a já bych si dala to samý, moc prosíme Patriku!! Koupíme vám velikou čokoládu!!“
„Co vám s váma dělat, jdu to říct Terezce, za jak dlouho tu budete?“
„No asi za 15 minut, pokud se nám podaří zdrhnou a všechno vyjde tak jak má. Díky Patriku moc, tak zatím papa“ rozloučím se s ním
„Ahoj Elenko“ řekne on a hovor rychle ukončím, protože na schodech uslyším kroky a to už rychle Martina zavře dveře od balkónu a obě skočíme rychle na postel, abychom nevypadali, že něco chystáme.
„Nedělejte, že nic nechystáte“řekne mamka se smíchem.
„Jak to víš?“zeptá se Martina.
„Znám vás 17 let a kousek holky a tyhle pohledy znám. Myslím, že máte namířeno k Terezce na oběd co?“ usměje se
„Řekneš to tátovi?“zeptám se
„Neřeknu, ale zamkněte se tu a já mu řeknu, že si hrajete na uražené a ještě radši zapněte hudbu, ať to má efekt.“poradí nám. Každá ji dáme velkou pusu na tvář a provedeme to přesně tak, jak nám poradila.
„Ahoj holky, běžte dozadu, jídlo máme už na stole“přivítá nás mile Terezka
„Ahoj Terezko“pozdravíme ji zároveň „díky moc za jídlo, myslím, že jsi nám zachránila život“ řekne Martina a hladově se rozběhne k zadnímu stolu.
„Fakt moc děkujeme“poděkuju i já a chci odejít za Martinou, ale Terezka mě chytne za ruku a stáhne k sobě.
„Elenko, podívej mě nic není do toho co se děje u vás doma, ale dělá mi to starosti, chci ti jen říct, že kdyby se dělo opravdu něco moc vážného, že tu máš mě a Patrika, kterej tě má moc rád a já taky, tak stačí říct a my ti pomůžeme jak jen to půjde a to platí i pro Martinku, takže stačí říct, my jste mu“
„Díky Terezko moc“ zašeptám jen a pevně ji obejmu. Kdo ví, kolikrát ji ještě uvidím... „je tu někde Patrik?“
„Je nahoře, říkal, že si potřebuje něco nachystat do školy, běž za ním o Marťu se postarám“ slíbí mi a to už vybíhám schody nahoru do patra, abych byla co nejdřív u Patrika.
„Můžu?“nakouknu mu do pokoje, aniž bych zaklepala.
„Jasně, pojď sem“ řekne hned vesele Patrik a nechá učebnice na stole. Jen co vejdu do pokoje, neváhá ani minutu, aby mě hned nepolíbil.
„Co se děje? Nahnala jsi mi strach, když jsi volala“ řekne jen co mě pustí a společně se posadíme na jeho postel.
„Rodiče nám oznámili, že se opravdu budou rozvádět, ale to není to nejhorší“ řeknu a dál přestanu mluvit, protože nevím, jak mu to mám říct. Zrovna začíná celý náš vztah, alespoň tedy já si to myslím, a teď tohle...
„Copak? Povídej dál..“vyzve mě a chytne za ruku, čímž mi dodá odvahu, abych mu řekla celou věc, před jakou mě a Marťu postavili rodiče.
„Ještě nám řekli, že se mamka stěhuje do Anglie, ale musí s ní jet jedna z nás a my se máme dohodnout o tom kdo to bude“ řeknu mu už úplně všechno. Jako by mě všechno zradilo, protože teprve u Patrika se rozbrečím na plno. Naše role se obrátili. Když mi tohle oznamoval on, utěšovala jsem ho já, ale teď utěšuje on mě ve své náručí s tím, že to vyřešíme, ale já nevím jak tohle chce řešit..jedině, že by jela Martina, ale to nechci já, protože tu má život, přítele, kamarádky a co tu mám já? Vlastně to samé...co teď budeme dělat?!