Katrin VII.

Dneska je nádherně. Svítí sluníčko, je teplo, ale fouká jemný větřík, který příjemně chladí. A já jdu zelenou loukou, která začíná rozkvétat. Pomalu kráčím ke stromu, který je nedaleko na kopci. K tomu stromu, který se stal nedávno svědkem jednoho krásného polibku.. Víte o kterém stromu mluvím? Vlastně tam jdu, protože jsem se asi zbláznila. Čeká tam totiž Alex.

Co tam budu dělat? O čem se se mnou chce asi tak bavit? Fakt mi ruplo v bedně.. akorát se budu zas trápit. Takové myšlenky se mi honí hlavou a pořád přemýšlím, že se otočím a vrátím domů. Ale nohy jdou mezitím pořád dál a už jsem nebezpečně blízko. Vidím postavu s tmavými vlasy, které vlají ve větříku. Nadechnu se, a vyrazím jistým krokem k ní.


"Ahoj" řeknu nejistě.

"Ahoj" odpoví Alex a všimnu si jeho zvláštního pohledu. Ten pohled se mi nějak nezdá, ale nemůžu říct, že by se mi nelíbil. "Půjdeme se projít tady okolo?"
"J-jasně.." jsem z něj vážně trochu nervozní.
Tak vyrazíme loukou na menší procházku.

"Tak co je u tebe nového?" zeptá se mě.

"Ále, asi nic. Nebo vlastně jo, dala jsem kopačky Ericovi" sklopím hlavu a dělám že mě strašně zaujaly moje kráčející boty. "A u tebe?"

"Aha. Promiň, jestli je to ještě čerstvé, nevěděl jsem.." zarazí se v půce věty.

"To nic." řeknu a usměju se na svoje boty. Alex mě celou dobu pozoruje, ale já se nějak nemůžu odhodlat se na něj podívat.

"Pamatuješ jak jsem měl o něco starší přítelkyni?" zeptá se a pořád na mě kouká.

"Jo. Ten váš nezávazný vztah. Vzpomínám si."

"Tak.. ona.. před týdnem zemřela." Teď sklopí hlavu zase on a já na něj hodím šokovaný pohled.

"To mě mrzí, to je hrozné.." Kromě dědy jsem ještě nezažila že by někdo tak blízko mě zemřel. I když jsem ji neznala, dostalo mě to. "C-co se jí stalo?"

"Zjistili jí nádor v moc dalekém stádiu, nedalo se s tím nic dělat." řekl tiše a bylo na něm vidět, že se s tou ztrátou ještě nesmířil a jen tak lehce to ani nepůjde.

"Koukám, že jsme ani jeden neměli zrovna šťastný období" usměje se na mě smutně. V jeho očích je pořád něco nepopsatelného..

Za tu chvíli jsme už obešli celou louku a jsme zase u stromu. "nesedneme si?" navrhnu.

"Jasně." souhlasí Alex.

Koukám na něj a vypadá fakt smutně, asi jsme se o jeho přítelkyni neměli bavit. A mě při pohledu na něj začne bejt taky smutno. Dolehne na mě to, že jsem sama. Že mě po tom rozchodu ani neměl kdo utěšit a obejmout. Vím, že oproti Alexově ztrátě je ta moje úplná prkotina, ale smutek prostě nezastavím.

Alex si všiml, že jsem zamlklá a skleslá. Koukám do země a přemýšlím. Najednou ucítím na ramenou jeho ruce. Objal mě. Otočím se na něj a obejmu ho taky. A jak tu sedíme pod stromem, objímáme se, oba jako hromádky neštěstí, tak najednou nevím proč, neudržím se a znova ho pod tímhle stromem políbím.. Když to udělám, najednou mi docvakne co dělám a leknu se jeho reakce. Ale není vůbec překvapený a polibek opětuje. Začnou mi v břiše poletovat motýlci a jsem jako v sedmém nebi...