Hodně štěstí

Hodně štěstí

Začátek nového života tak bych nazvala dnešní den a začnu tak, že vyhodím všechno co mi ty dva může nijak připomínat. Začnu tedy Alešovým hrníčkem, který zabalím do novin a uložím do skříně, do které postupně naskládám všechny společné fotky. Dále tam zamknu i dárky, které jsem od něho dostávala. Jako by nikdy nic z toho nebylo a bylo pro mě lehčí zapomenout. Proto vyndám i kartu z mobilu a rozhodnu si pořídit nové číslo. Tak a teď klíček prostě zahodím venku a bude po starosti. Přesně takhle jsem to měla naplánované a chtěla to takhle smáznout a nebýt Aleše, který stál přede dveřmi když jsme vyšla určitě bych to tak udělala. „Co tady děláš?“ zaškobrtla jsem se a nevěděla co s rukama. „Taky tě rád vidím, jen jsem si přijel pro pár věcí, aby to tady Rosťovi nepřekáželo!“ Jeho jméno zvláště zdůrazní. Jen se usměji a pustím ho do bytu. „Nemáš klíče nebo co?“ podivím se. On ukáže na věšák a já si uvědomím, že je tu musel už nechat před týdnem. „Doufám, že neruším?“ ptá se pořád dokola, až mě to dost vytáčí. „Jak vidíš nikdo tady není a ani nebude jestli ti jde o tohle. Můžeš být spokojený, moje plány se zhroutily dřív než se rozběhly“ vzdychnu si a odejdu o kuchyně. Něco mi ještě říká, ale nevnímám ho už takhle jsme toho řekla dost. Aleš je sbalený během chvilky a proto za mnou přijde do kuchyně, kde si připravuji věci na salát. „Jsem hotov jen jsem se přišel rozloučit. Odjíždím do Anglie pracovat, dostal jsem tuhle nabídku už když jsme byly spolu, ale to jsem to odřekl a díky bohu se to dalo vzít zpět.“ Nechápu proč mi to vysvětluje sakra. „To ti přeji z celého srdce, užij si to tam?“ odpovím, ale oči od prkýnka nezvednu. On přijde až těsně ke mně a chytne moji ruku. „On tě nechal viď. Nejraději bych mu vymlátil duši z těla. Viděl jsem ho včera s nějakou holkou v klubu“ začne mi vyprávět a neuvědomuje si jak mě trápí sakra. „Mlč prosím tě, já nechala jeho. Chci začít znovu a proto jsem mu dala košem!“ zalžu až se mi musí prášit od pusy. Samozřejmě tomu nevěří a donutí mě otočit se k němu. „Já neodjedu jestli nechceš. Jsme tady pro tebe a stačí jediné slovo!“ Kdyby jen věděl jak mi je, nemohl by tohle říct. Trhá mi to srdce, když takhle mluví a nechápu ho, proč se takhle chová po tom všem co jsem mu provedla. Chtěl cestovat a teď by se toho vzdal kvůli takové mrše co ho nechala. „Jdi pryč!“ vzlyknu a mám co dělat abych se nerozbrečela naplno. On neposlechne a přitiskne mě k sobě a já blbá jeho náruč neodmítnu, protože se mi začne točit z ničehož nic hlava jako na kolotoči. „Je mi blbě promiň“ odstrčím ho a letím na záchod jako splašená. Asi mi tenhle stres nedělá dobře na žaludek, protože tento týden se mi to stalo už po čtvrté a to není normální. „Jsi ok“ zeptá se tiše za dveřmi. „Jo jen mi není nejlépe a tvoje přítomnost tomu moc nepomáhá. Omluv mě a odejdi prosím!“ Nechce se mu zrovna, ale nakonec opustí byt s jednou sportovní taškou, kde má zbytek věcí.
Celý víkend jsem trávila buď na záchodě a nebo bulením v pokoji, bohužel ani jedno mi nepomohlo dostat se ze stresu a proto jsem se rozhodla vyhledat nějakou odbornou pomoc. Nejprve jsem to vzala k praktickému doktorovi, protože moje nevolnosti nebyly normální a moje svědomí čím dál černější. Pokud se vyplní to co myslím, že to způsobuje tak je to dost na pytel jako.
S kartičkou pojištěnce zasednu do čekárny a jdou na mě mrákoty když vidím těch milion lidí. Jenže odsedět si to tu musím, takže vezmu první časopis co mám po ruce a začtu se do příběhu dvacetileté Sandry, kterou opustil přítel a ona se rozhodla začít znovu a nejprve začala tím, že začala studovat jazyky aby mohla odcestovat. A dnes je z ní letuška a má se lépe než kdy v životě. Je to praštěný příběh a zřejmě ho pisatelka okopírovala z toho filmu Letuška. Víc nad tím ale bloumat nestačím, protože sestřička konečně vyvolá moje jméno a já se jdu ukázat panu doktorovi. „Dobrý den“ zabručím aniž bych zvedla oči od své kartičky, kterou mi sestra vrátila. „Ahoj“ ozve se z křesla a proto se ohlédnu, abych zjistila proč mi doktor tyká. Skoro tomu nemůžu uvěřit. „Marku, co tady děláš?“ usměji se a počkám až se přijde semnou přivítat. „Taky tě rád vidím. Asi jsi zamilovaná co, že jsi si nevšimla nové cedulky na dveřích. Jsem tu za doktora Tušíka, který musel jít už do důchodu. Nevadí ti to doufám?“ pokládá mi otázku za otázkou. Musím se tomu jen smát, je to už tak pět let co jsem se naposledy viděli, ale pořád má ten krásný hluboký pohled. „Co tě tedy trápí?“ zeptá se a ukáže na židli, abych se posadila. „No je mi poslední dobou nějak divně, často trpím nevolnostmi a taky závratěmi. Měla jsem teď trochu těžší období a proto se chci jen ujistit, že to není nic vážného.“ Marek se krásně usměje a nechá mě, abych si odložila a začne mi dělat ultrazvuk. Chvilku jen tak mlčky kouká do monitoru ve kterém já osobně nic nevidím, ale on asi jo, protože se hned jak mi utře břicho usměje. „No myslím, že to není nic vážného a pokud mě nešálil zrak tak čekáš miminko. Nevím to však jistě a proto si zajdi ještě na gynekologii ok?“ Pokoušejí se o mě mrákoty, protože to je přesně to co jsem nechtěla slyšet. Přece jen jsem doufala, že to budou vředy nebo něco takového. Zůstanu sedět na lehátku a jemu to přijde opět vtipné. „Jsi nějaká vyplašená, přece jsi to musela trochu tušit ne?“ dodá a začne si zapisovat informace do mojí karty. „Jo měla jsem trochu podezření, ale stále jsem doufala že mi to vyvrátíš!“ On si opět stoupne a přijde až ke mně. „Neblázni je to přece super mít miminko ne?“ To sice jo když má člověk k tomu miminku i tatínka jenže u mě to bude složitější s rozhodováním. „Jo je“ vzdychnu a rozloučím se sním. Ještě ve dveřích se semnou rozloučí a dodá: „Hondě štěstí.“ Tak toho budu potřebovat jako sůl, jestli se potvrdí jeho předpoklady.
Nechci odkládat gynekologii na později a proto zajdu o tři patra výše hned. Tady je docela klid, takže předám sestře kartičku a usadím se rovnou do převlékací kabinky, abych se připravila. Rozklepou se mi tak nohy, že mám chvilkami dokonce i mžitky před očima. Jsme jak malé dítě, co se bojí injekce sakra. Konečně se rozsvítí nápis vstupte a já nesměle nakouknu do ordinace. „Dobrý den“ usměje se gynekolog a přijde mi dokonce podat ruku. „Takže povídejte co vás trápí“ usměje se a zeptá se když se usadím naproti němu. „Byla jsem teď u svého praktického lékaře, neboť mě pár dní trápila nevolnost a on mi udělal ultrazvuk a zjistil, že to bude zřejmě těhotenství. Není si však jistý a proto jsem zašla k vám, abych měla jistotu.“ Doktor mě požádá, abych si vyskočila na speciální křeslo a uvolnila se. Vyšetření proběhne rychle a po chvilce sedím zase zpět naproti doktorovi. „Váš pan doktor měl pravdu, jste zřejmě ve čtvrtém měsíci těhotenství. Nechápu jen, že se nevolnosti projevily až teď. Bohužel tím pádem, že jste přišla až teď není možnost vám nějak dítě operačním zákrokem vzít, pokud jste chtěla zvolit tuto možnost.“ Koukám jako blázen, jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství a ničeho jsem si nevšimla. TO jsem fakt byla tak zaslepená láskou k Rosťovi, jinak nechápu jak to že jsem si nevšimla, že čekám Alešovo dítě? „Chci se zeptat, jak je možné že jsem dostávala menstruaci?“ divím se dál. Doktor mi podá nějaké brožurky a nechá domů k prostudování, prý se to může stát a žena i v těhotenství krvácí. Jsou to ojedinělé případy a bohužel je to i můj případ. Poté se ještě zeptá jestli chci dnes vypsat těhotenskou průkazku. Jakmile to vysloví naskočí mi husí kůže, je to jasné budu mít miminko. Není to hloupý vtip sakra. „Ano vypište mi ji“ souhlasím nakonec, protože to mimino totiž za moji blbost nemůže ne?