6. Kdo jsi?

Kdo jsi?

Měsíc utekl jako voda a mě se pomalinku začínalo kulatit bříško. Chodila jsem na pravidelné kontroly, které byly v pořádku přesně jako moje miminko. Jediné co mi chybělo, byla láska druhé osoby. Občas jsem u sebe nechala Světlanu, se kterou byla mimo jiné sranda, ale jinak nikdo nový na obzoru nebyl. Kdo by taky chtěl zhrzenou, těhotnou holku?
Dnes je vážně den blbec, pomyslím si když potřetí musím jet dolů z bytu. Poprvé to bylo kvůli koši, který přímo volal abych ho vynesla, pak se zjevila Světlana a chtěla mi jen předat nějaký dáreček pro miminko, než odletí do Austrálie. No a teď jsem zjistila, že jsem nevybrala poštu, takže se vydám zpět do suterénu. Docela mě zarazí, že kromě letáků je ve schránce i dopis. Opět je bez razítka, jen na obálce je napsáno moje jméno, takže to sem někdo dal osobně. Pak si uvědomím, že ten minulý jsem někam založila a zapomněla ho otevřít. Rychle vyjedu do bytu a sháním ho po bytě jako splašená. Jakmile ho objevím zjistím, že i písmo je stejné jako na předešlém dopise. Letáky nechám být a roztrhnu první obálku. Vypadne zní jen malý lístek na kterém je krátký vzkaz :

Srdce mě bolí žalem a neumím se již smát. Tak přijď ke mně moje lásko a já budu zase na tom světě rád. Jsi to nejlepší stvoření co znám, proto tě tak rád mám. Měj se krásně moje krásko…
Tvoje Zvíře

Nechápu co to má znamenat, někdo si ze mě chce dělat srandu? Proto rychle otevřu i ten druhý dopis ve kterém je mimo dalšího krátkého vzkazu i lístek růže.

Tenhle plátek růže je jako tvé rty, které bych chtěl líbat. Jsi sladká a já bych tě chtěl u sebe mít. Proto počkej na další dopis ať víš kam za mnou můžeš jít Krásko.
Tvoje zvíře

Jsme jako v Jiříkově vidění, protože nechápu ani jeden z těch dopisů. Kdo to sakra psal a proč mi píše takové věci. Docela mi, ale naskočila husí kůže, protože ten co to psal to myslel upřímně ze srdce a je to krásně napsané.
Přečetla jsem ty dopisy snad desetkrát, dokud jsem je neuměla nazpaměť. Bylo to hezky napsané a proto jsem chtěla co nejdříve znát pisatele a doufala jsem, že při příštím dopisu se již setkáme tváří tvář. Přišla jsem si jako bláznivá holka, co je zamilovaná do kluka za dopisu. Ihned jsem o těch dopisech psala Světlaně, která byla stejně nadšená a musela jsem je dokonce neskenovat a poslat mailem, aby si pokochala na vlastní oči. Taky mi poradila, abych pravidelně vybírala poštu a čekala kdy pošle indicii, kde se sejdeme. Takže po dlouhé době jsem měla lepší náladu.
Odpoledne mi ještě přijela nečekaná návštěva a to moje mamka. Zírala jsem opět jako blázen, protože těch překvapení bylo dnes nějak nečekaně moc. Zavedla jsem ji do bytu, ve kterém byla jen párkrát od té doby co jsem se přistěhovala. Usmívala se což bylo dobré znamení, že přijela v dobrém smyslu. „Dáš si kávu?“ začala jsem ji podstrojovat. „Jen malou prosím“ usmála se a posadila na gauč a čekala, až přisednu k ní. Když jsem naservírovala dva hrníčky kávy a bábovku, kterou jsem z nudy upekla začne mluvit. „Chtěla bych se ti omluvit za svoje předešlé chování. Bylo toho prostě na mě moc, takže se nezlob a věř mi, že ti s tatínkem kdykoliv pomůžeme, když to budeš potřebovat. A proto jsem ti přijela dnes navrhnout, abys se přestěhovala zpět k nám. Bude tam pro tebe větší pohodlí a hlavně nebudeš muset platit tady ten nájem atd.“ Čekala jsem omluvu, ale až tak dobrosrdečnou to ne. „Nevím co na to říct ale já jsem tady šťastná a i když si vaší nabídky vážím zatím to necháme tak jak to je jo?“ Mamka jen vzdychne, asi čekala že si zabalím kufřík a pojedu jako hodná holčička sní. Nakonec se zdrží opravdu jen chvilku, protože je domluvená s tátou, aby jí vyzvedl až pojede od doktora. Tentokrát je loučení opět smutné, ale není rozhádané což je pro mě lepší.

Každý den jsem čekala jako na trní a skoro jsem u poštovní schránky i spala, abych nezaspala čas kdy přijde další dopis od neznámého ctitele. Bylo to pro mě tak důležité, že jsem se i začínala s toho malého radovat. Dokonce jsem mu pořídila svoje první dupačky takové bílé což je neutrální barvička, neboť jsem si nenechala říct co to bude. Je to moje a to je hlavní!
Bohužel ale dopis ne a ne přijít a proto každý den víc a víc věřím, že si někdo skvěle vystřelil. Opak je ale pravdou uvědomím si, když vyberu dnešní poštu a ve schránce uvidím mezi letáky bílou obálku s mým jménem. Poskočím skoro radostí a už se těším, až si to přečtu. Pak ale zahlédnu za dveřmi našeho domu starší paní, která sedí podivně na zemi a snaží se vstát, ovšem nejde jí to ani trochu. Rychle odložím všechny papíry, ale dopis si vložím do kapsy u kalhot a rozhodnu se jít jí pomoct. „Jste v pořádku“ zeptám se a podám ji ruku, aby se mě chytila. „Upadla jsem nějak špatně a bolí mě celý člověk“ řekne a když se po mě ohlédne zarazí se. „Je vám něco?“ zděsím se a pomalu ji zvednu ze země. „Ne není“ odvětí tiše a prohlédne si mě od hlavy až k patě. Pak se znovu zasekne nad mým bříškem, které vykukuje z krátkého trička ven. „Opravdu jste v pořádku?“ divím se protože nechápu proč tak civí. „Jste velice laskavá, že jste mi pomohla, jinak bych tu ležela ještě dlouho“ usměje se a chce odejít. Koleno jí ale zradí a ona se opět sesune k zemi. „Víte co, zavolám vám sanitku. Může to být zlomené a to není sranda“ navrhnu jí. Začne proto protestovat a nechá se ode mě jen opět zase zvednout. „Za chvilku mě tu vyzvedne můj vnuk“ oznámí mi. Proto se k ní připojím a doprovodím, alespoň na lavičku, aby se posadila. „CO jste tu vůbec dělala?“ zeptám se zvědavě. „Byla jsem vyřídit jeden vzkaz. Jsem takový poslíček mého vnuka“ usměje se. Sedíme vedle sebe a nevím proč nechci jí tu jen tak nechat samotnou. Konečně se po deseti minutách vyřítí ze zatáčky černé auto s černými skly a zastaví přímo před námi. „Pojďte pomůžu vám“ nabídnu se. „Kdepak to je dobré já to zvládnu, zas taková invalida nejsem“ odmítne a podá mi ruku. „Jste hodná holka a věřte, že se vám to vrátí ta vaše dobrota a doufám, že se nevidíme naposledy“ rozloučí se velice záhadně. Než se stačím vzpamatovat tak se auto opět rychle rozjede a zmizí z naší ulice. Tahle paní byla dost divná stejně jako její chování ke mně. Proč říkala, že se ještě uvidíme?