Dvojčata v akci ( 17 část)

„Nevím, jak chceš ty, ono je těžší se nějak rozhodnout víš, když tu obě máme přítele, kamarádky, spolužáky a všechny, které chceš opustit a máš se rozhodnout jen tak. Ze dne na den. Já tu chci moc zůstat, protože je tu Patrik, se kterým jak to vypadá jsme to dali zase dohromady, ale pokud tu budeš chtít zůstat i ty, tak pojedu já, protože mi nic jiného nezbude“ řeknu na rovinu, tak jak to cítím a sklopím oči na hranolky s masem, jen abych se nemusela dívat na ni, kterou jsem teď nejspíš ranila.
„Ségra, my jsme se s Petrem včera rozešli“šeptne Marťa
„Jak to? Proč? Co se stalo?“vyděsím se
„Víš já jsem mu řekla, že nejspíš budu muset jet do Anglie s mamkou a on na mě prostě začal řvát ať jedeš ty a já tu zůstanu tak jsme se nějak pohádali a rozešli. Víš ségra, ty jsi pro mě toho udělala tolik, obětovala jsi svou vysněnou školu jen abych mohla já jít na tu svou a to pro mě moc znamená a já vlastně nevím, jak ti mám poděkovat. Vlastně teď už vím, do té Anglie pojedu já a ty tu zůstaneš s Patrikem“ rozhodne Martina a já zůstanu zírat s otevřenou pusou.
„Tohle dělat nemusíš!!“ řeknu jen, ale Martinu se mi nepodaří ukecat.
„Musím Elen. Víš já jsem byla vždycky ta, která byla sobecká, rozmazlená a dostala všechno co chtěla, to ty jsi dělala všechno pro mě a já ti nikdy nijak nepoděkovala, tak proč bych nemohla takhle? Pojedu do Anglie s mamkou a možná to tam bude i dobré“ řekne vážně
„Tohle nemusíš, nějak bychom to vyřešili“zašeptám a stále na ni zírám s pusou dokořán.
„Jak to chceš vyřešit? Rodiče nám dali jasně najevo co se děje a nám nic jiného nezbývá. Myslím, že jim můžeme oznámit naše rozhodnutí“
„To je tvoje, já s tím nesouhlasím“zakroutím hlavou, ale se ségrou nehnu. Její rozhodnutí je prostě nezvratné...

„Už jsme rozhodnuti“oznámí taťkovi Marťa ráno před odchodem do práce. Neměla jsem odvahu jít s ní dolů a říct to, tak proto jsem si sedla na schody a jen poslouchala jejich rozhovor.
„Takže?“slyším taťku
„S mamkou do té Anglie pojedu já a Elen tu zůstane s tebou“
„Super, v práci zavolám vaší matce a řeknu ji vaše rozhodnutí a pak se za ní stavím, abychom podepsali papíry a vyřešili to nejnutnější. Ke konci týdnu ti zařídím vše potřebné ve škole a dál se dohodneme, pomalu si ale začni balit“poradí ji a pak už ho jen vidím, jak vyjde z pracovny a zamíří rovnou ze dveřím, aby odešel.
Jen co se za ním zavřou dveře, uslyším z jeho pracovny pláč a to už neváhám ani minuty a seběhnu schody, abych Martinu našla sedět na zemi v pláči.
„Jak tohle může říct?! Jak tohle může udělat s takovým klidem!?“rozkřikne se a já si k ní hned kleknu a pevně ji obejmu.
„Neplač, vymyslíme to, uděláme to nějak, aby nás nerozdělili“zašeptám a v zrcadle, kterou má taťka ve skříňce, spatřím Elišku. Na nic víc nečeká, rovnou přijde k nám a beze slova nás obě obejme a to už se rozbrečím i já.

Pondělí, ještě času dost...úterý, už kratší čas...středa, den odjezdu se hnusně blíží a čtvrtek?? to je černý, smutný den...
„Můžu za tebou?“zeptá se mě ségra ve čtvrtek večer.
„Jasně pojď“přikývnu a setřu si z obličeje slzy, aby neviděla, jak moc mě ten její odjezd bolí..
„Nechci spát sama poslední noc“vysvětlí mi a hupne mi do postele. Přikryje se peřinou a chvilku obě dvě mlčíme, jako by jsme nenacházeli slova, který teď můžeme použít..
„Přijedeš za mnou někdy?“zeptá se.
„Si piš, že přijedu, jen co to taťka s mamkou dovolí, máš mě hned u sebe!“ slíbím ji hned a ona se na mě jen smutně usměje.
„Budeme si každý den volat, jasný? A psát a prostě musíme být ve spojení!“ řekne a hlas, jako by ji náhle zradil, protože není schopna už nic víc říct a místo toho se rozbrečí a to už se k ní přidám i já.
„Čau ségry, můžu?“ozve se bráchův hlas a pak ho jen vidíme, jak vstupuje ke mně do pokoje a sedá si na postel.
„Ahoj brácha, přišels ses rozloučit?“zeptá se smutně Martina
„To taky,“přikývne „ale spíš jsem přišel za váma, abych se ujistil, že jste v pořádku, protože u vás nikdo neví“
„Brácha, zůstaneš tu s námi?“zeptám se ho já.
„Proto jsem vlastně taky tu“zasměje se a skočí doprostřed postele, takže nás má s Martinou z každé strany a pevně nás svírá.
Celou noc z nás nikdo neusnul. Celou noc jsme nemluvili, jen jsme vedle sebe tiše leželi a vychutnávali si pohodu a přítomnost toho druhého, protože jsme nevěděli, kdy se zase takhle tři potkáme, a zda vůbec se někdy takhle uvidíme.
Zítra zůstávám doma, i přes taťkův zákaz, který si prý nepřeje, abych tu byla když bude mamka s Marťou odjíždět, ale jeho zákaz a hlavně tenhle je mi ukradený. Nemůže mi zakázat, abych se rozloučila s mamkou a se ségrou, kterou bůh ví kdy uvidím.
Bohužel odjíždí hned ráno, prý aby byli v Londýně, kde budou bydlet co nejdřív, ale já moc dobře vím, že to si přeje taťka, aby si sem mohl nastěhovat tu jeho novou paní a mou, doufám, že ne, macechu..
Ani nevím, kde mám začít. Ráno, kdy jsme se probudili všechno jako by bylo dřív, žádný rozvod, žádné stěhování, nic..prostě jen obyčejný den, 3 úplně obyčejných lidí, kteří se vzbudili v jedné posteli...