7. Konec záhad

Konec záhad!

S první fotkou z ultrazvuku jsem si to pelášila domů a těšila se až si jí vyvěsím na nástěnku, kde všem fotkám lidí, kteří v mém životě byly důležití, proto jsem si čekání na zastávce autobusu krátila posloucháním písniček z mp3 přehrávače. Zrovna začínala hrát moje oblíbená písnička, když mi někdo zaklepal na rameno. Lekla jsem se až jsem nadskočila. „Dobrý den“ usmála se ta paní, která minule upadla před naším domem. „Dobrý“ oplatila jsem jí úsměv a odsunula se, aby si mohla sednout vedle mě. „Jak se máte?“ zeptala se a opět stočila zrak na moje bříško, které se po těch dvou měsících pořádně nafouknulo. „Mám se naprosto skvěle, zrovna jdu z od doktora. Nechala jsem si udělat snímek mého malého“ pochlubím se a začnu fotku hrabat v kabelce. Jakmile jí obrázek podám usměje se znovu a prohlíží si snímek s naprostým soustředěním. „Sice tam toho moc nevidím, ale je to kluk to poznám“ řekne a poté se chytne za pusu. „Vy jste to asi vědět nechtěla, že?“ Musím se tomu zasmát, protože jsem to sice vědět nechtěla, ale taky nedám na nějakou domněnku. „To je v pořádku“ uklidním ji a vyskočím na nohy, protože právě přijíždí tramvaj. „Pomůžu vám“ nabídnu se, když vidím jak jí ta noha stále bolí. „Byla jste s tím u doktora?“ zeptám se starostlivě. „Ale to nemá cenu, já už tady stejně dlouho nebudu takže ať je to moje tělo do hrobu pořádně zhuntované“ začne mluvit dost podivně. Nemám tohle téma ráda, protože moje babička to říkala často když jsem byla malá a mě to moc trápilo. Proto jí podepřu a pomůžu ji do schodů. Nechám ji posadit se a stoupnu si nad ní. Stejně příští zastávku vystupuji.
Domů dorazím docela brzo, proto se rozhodnu vyrazit ještě do práce, abych podepsala odchod na mateřkou. Pak mě, ale napadne nejprve uložit tu fotko, abych ji někde cestou nevytratila. Jenže ať hledám jak hledám tu fotku nemůžu za boha najít. Docvakne mi to až po delší době, ta paní ji přece měla naposledy a já si ji potom zapomněla od ní vzít. Jsme to ale pitomá, vždyť ani nevím kde bydlí nebo něco takového a čekat na náhodu, kdy se zase uvidíme to je jako čekat na spásu. Dost mě to naštve, takže se do práce nevydám a jdu se projít po parku, abych se uklidnila. Štve mě nejen těch pět stovek co jsem za snímek dala, ale také že jsem ztratila svoje dítě a to ještě není ani na světě.
V parku je teď dopoledne klid, tedy až na pár maminek s kočárky. Už se taky těším, až budu takhle vozit. V tu chvíli se ve mně miminko pohne a já si sním začnu povídat. Jsem tak zaneprázdněná, že si nevšimnu přicházející dvojice s kočárkem. Až když se začne ta dívka příšerně smát uvědomím si, že je to Rosťa a ta jeho Kamila, nebo jak to stálo v tom dopise. „Ahoj“ podiví se Rosťa jako první, když mě vidí. Prohlédne si mě od hlavy až k patě a neujde mu moje rostoucí bříško. „Ahoj“ špitnu a vstanu. „Můžu“ zeptám se než nakouknu do kočárku. „Jistě“ usměje se ta dívka a já si všimnu,že se na mě dokonce usmívá. Kdyby věděla, že v době co ona byla těhotná já spala s jejím klukem. V kočárku je leží sladké mimino a podle oblečení poznám, že se jedná o holčičku. „Jak se jmenuje?“ zeptám se přímo jí. „Je to Hanka, přál si to Rosťa a tak jsem mu to splnila“ zatetelí se blahem a políbí ho na tvář. Docela se podivím, nechápu proč ji pojmenoval po mě. „Tak vám přeji hodně štěstí“ rozloučím se rychle, nevím co si s nimi víc povídat. Rosťa mě ale nechce jen tak propustit. „A co ty a Aleš, jak se těší na miminko“ zeptá se a znovu mě sjede od hlavy až k patě. „Nevím co na to říká, nejsem spolu a tohle není jeho. Je moje!“ dodám tvrdě a rozloučím se tedy jen s Kamilou a na něj se jen usměji. Nasadila jsem mu asi brouka do hlavy chlapcovi, jen ať se trápí trochu.
Ve schránce je další bílá obálka, ale nenechá mě chladnou jako ta minulá, která byla plná okvětních lístků. Takhle je mnohem větší a na dně je něco měkkého, že by zase nějaký dárek. Proto ji roztrhnu nedočkavě už v suterénu a vyndám vzkaz a také dvě malé bíle dětské botičky. Krve by se ve mně nedořezal, jak to sakra může vědět. Musí to být někdo známí, když to ví sakra. Rychle si proto přečtu vzkaz:

To dítě co nosíš ve svém lůně je plod krásné lásky, kéž bych mohl být teď s tebou a těšit se z pohybů a z toho jak to malé roste. Budeš krásná maminka a mě nezbude, než tě jen z povzdálí pozorovat jak krásně se o něj staráš a i když bych chtěl tohle všechno prožívat s tebou nejde to. Leda, že by jsi to sama chtěla??? Krásko????
Tvoje zvíře

Tohle už je fakt moc pomyslím si a dopis i botičky schovám do kapsy od bundy protože okolo jde zrovna nejzvědavější sousedka z domu. „Dobrý den“ pozdraví mě a začne vybírat schránku. „To je děsně ty letáky co?“ rozčiluje se a hází je okamžitě do přistaveného koše. „JE to děs“ odvětím a v myšlenkách si přehrávám jeho slova. „Jo málem bych zapomněla, dneska tady byl ten pán co tu s vámi bydlel. Zvonil na vás a když jste neotvírala tak poprosil mě, seděla jsem zrovna na balkoně. Pustila jsem ho dovnitř, ale nezdržel se dlouho a za chvilku byl zase pryč.“ V tu chvíli mi to dojde, kdo to sem dal a proto rychle poděkuji a jdu si nahoru obléci něco slušnějšího na sebe. Rychle se upravím a vypravím se k němu domů.
V autobuse mě napadne co mu sakra řeknu? Co když on není pan tajemný a já se akorát prozradím tím dítětem? Proto se staženým hrdlem vystoupím před jejich domem a třikrát se musím nadechnout, abych stisknula zvonek. Po prvním zazvonění se nikdo neobjeví, ani za oknem nevidím žádný pohyb. Proto to zkusím znovu a to už se začne z domu ozývat štěkot psa a po chvilce se otevřou dveře. Všechno do sebe zapadne, když se ve dveřích objeví ta paní o holi. Proto ty tajnosti, to ona byla posel Aleše a ty vzkazy nosila ona, nechtěl se prozradit. Proč já blbá na to nepřišla dřív a nechala ze sebe dělat takového blbce. Paní se nejprve zarazí a potom se usměje. „Vítám tě u nás“ řekne velkoryse. Já se ale zachovám jako ubožačka a otočím se na patě, abych byla co nejdříve pryč. Když vycházím z ulice objeví se přede mnou zase to černé auto s neprůhlednými skly. Musí to být Aleš, proto nechtěla abych jí doprovodila do auta. Mohla bych ho přece vidět a bylo by po tajemství. To auto přede mnou prudce zastaví, až zapískají gumy. Vjede do mě takový vztek, že mu bouchnu do kapoty a nejraději bych mu to přední sklo rozmlátila, abych viděla do toho jeho hnusného obličeje. „Vylez“ poradím mu nervózně. Nic se ale neděje a proto nakopnu jeho nárazník. V tom se otevřou dveře a vyleze starší pán a diví se co to dělám. Úplně mě polije horko, já jsem právě kopala do cizího auta. „Slečno děje se něco?“ zeptá se naštvaně a jde si nárazník zkontrolovat. „Já se moc omlouvám, myslela jsem že jste někdo jiný“ začnu se omlouvat. On jen zakroutí hlavou a nastoupí zpět do auta. Cítím se ještě víc trapněji než předtím a proto se neohlížím a peláším domů i když s tím břichem to moc rychle nejde.