Divoká kočka 29

„Myslim, že to bereš trochu moc zhurta. Jsi tu teprve pár dní a po mně chceš vpodstatě nejzávažnější rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Budu stát při tobě teď, kdy mě budeš asi hodně potřebovat, protože ten humbuk je zpátky. Tedy za jediné podmínky.“
„A tou je?“ kladení podmínek Štěpána vždycky dost nesnášela, nehledě na to, že ji poměrně nepříjemně překvapilo, že by to Marie neudělala nezištně. Rysy jí ztvrdly a nasadila jeden ze svých zcela neproniknutelných obličejů.
„Marek. Zařídíš, aby ho tvoje máma vyhodila. Nechci tu s ním být.“
Štěpána se rozzářila jako sluníčko. Hlavou jí předtím proběhlo všechno možné, jako že si nepřeje, aby se následně vídaly nebo že by měla zase odjet na Zéland, ale na takovou „drobnost“, byť logicky odůvodnitelnou, nepřišla.
„To můžem udělat hned.“ Řekla rozhodně a snažila se vyprostit z Mariiného objetí.
Ta se začala smát a ještě trochu víc jí to znemožnila.
„Né tak hrrr.“ Pronesla s potměšilým pohledem a jemňonce ochutnala Štěpániny rty. Nechtěla to křehké nově nabité štěstí nějak vylekat. Pak ji k sobě ještě pevně přitiskla.
Chvíli takhle ležely, než postřehly hlasy z poza pokoje. To je navrátilo do reality a tak se vydaly z hostinského pokoje zpátky do haly, kde už operovali policisté. Popravdě moc jich nebylo. To byla Štěpána trošku zklamaná. Jenom doufala, že odvedou dobře svou práci.
Její matka se zrovna bavila s některým z policistů, když k ní obě dorazily. Matka si ji změřila starostlivým pohledem. Štěpána nepůsobila ani trochu stabilně. Spíš naopak. Řasenku měla rozmazanou po celém obličeji, byla rozcuchaná a v obličeji vypadala značně ztrhaně. I tak měla v očích cosi odhodlaného, tak se její zjev raději rozhodla nekomentovat.
„Už je ti dobře, holčičko?“ zeptala se věcně a seznámila ji s policistou.
„Jak už jsem řekl paní Vítkové, nenašli jsme žádné známky násilného vniknutí do domu. Tudíž to tu pachatel dobře znal a věděl jak se sem, do vašeho pokoje především, dostat. Krom vašich otisků jsme ale nalezli jen otisky personálu.“
*Což je vpodstatě slepá ulička, protože do mého pokoje mohli všichni.* Došlo Štěpáně.
„Váš personál už jsme vyslechli a v úvahu nepřipadá nikdo z nich. Jejich pokoje jsme prohledali, ale nic podezřelého jsme nenašli. Pakliže to udělal někdo z nich, tak se na to velmi pečlivě připravil a ještě pečlivěji zlikvidoval jakékoli možné stopy. Je mi to líto slečno, ale další pátrání nejpíš nikam nepovede. Musím vás upozornit na to, že viníka toho možná vůbec nenajdeme.“
Štěpána se kousla do spodního rtu a vypadala najednou úplně bezmocně.
„Rodinu Stránských už jste vyslechli?“ napadlo ji najednou se zeptat.
„Prozatím ne, ale pošlu tam policistu na výslech.“
„Dobře, to budu ráda.“
„Poroučím se vám, dámy.“ Cvrnknul prstem do čepice a odcházel. Pokoj byl zase prázdný a když do něho s obavami nahlédla, tak medvídek už tam také neseděl. Někdo ho odstranil a nejspíš to byla právě její matka. Po zatraceně dlouhé době jí měla být za co vděčná.
„Mami?“ zastavila ji v pohybu, protože si unaveně mnula oči a měla tu touhu zalehnout do postele. Myšlenky na jejího manžela ji nesmírně sužovaly a jestliže ho chtěla odpoledne vidět, tak na to chtěla být plná sil.
„Ano?“ doufala, že ji moc nezdrží.
„Mám prosbu. Chtěla bych nechat vyhodit Marka. Ale jako zaměstnavatel to můžeš udělat jen ty. Bylo by možné, že bys to pro mě udělala?“ zeptala se poměrně nahlas tak, aby to slyšel i sám Marek, kterého kousek dál ještě policista vyslýchal. Stál tam celou dobu ještě když mluvili s velitelem zásahu, takže slyšel i tu poznámku o tom, že pojedou do jejich domu, aby mohli celou rodinu vyslechnout. Bude muset tedy urychleně odejít a nejlépe už se všemi věcmi. Jak se ta situace vyvíjela, tak mu vlastně přišla náramně vhod. Jakkoli byl předtím na Marii naštvaný, že si pustila hubu na špacír, tak teď by ji za to samou láskou umačkal. Vždyť mu umožnila ten nejrychlejší možný bezproblémový odchod. No co víc by si ještě mohl přát? Nemusel vymýšlet žádné důvody pro výpověď a hlavně mohl by vypadnout hned a né až za dva měsíce či po dohodě dřív. Ideální.
„To nebude myslím třeba.“ Ozval se okamžitě a policistovi už jenom podepsal svou výpověď.
„Půjdu sám.“
„Můžete mi někdo laskavě vysvětlit, co se to tu děje?“ prskla nerudně matka, protože jí došlo, že jí tu cosi dosti podstatného uniká.
Štěpána se už už nadechovala k odpovědi, ale Marie ji předběhla.
„Marek byl ke mně značně hrubý a byla bych raději, kdyby tu byl on a nebo já.“ Řekla to dosti nedůtklivě.
„Výborně. Dejte mi to písemně, já vám to podepíšu a jsem do hodiny pryč. Vyhovuje?“
Ta jeho arogantnost už Štěpáně značně lezla krkem. Její matka tam stála poměrně zmateně a byla schopná tak akorát přikývnout.
„V počitači mám šablonu. Vytiskneme to a bude to hned. Následujte mě do pracovny.“
Šli za ní všichni čtyři. Dalo by se říci, že spokojenost byla opravdu na všech stranách. Štěpána byla šťastná, že Marie zůstane. Marie byla šťastná, že Marek vypadne a ona bude moci zůstat. Ale nejspokojenější ze všech byl Marek, kterému došlo, že lepší kamufláž by si rozhodně nevymyslel.