Němý anděl
Anotace: Osudové setkání autorky a její bezejjmenné můzy...
Zírám na prázdný papír a představuji si ta slova, která se tam zanedlouho objeví. Slova napsaná mým krasopisem. Slova bez jediné pravopisné chyby. Slova lásky, zklamání.
Po pěti hodinách odkládám pero a se zklamaným výrazem na tváři odcházím z bytu. Musím ven. Najít inspiraci, která se z mého života vytratila spolu s ním.
V parku před domem je čilo. Na lavičkách posedávají staří lidé, baví se spolu nebo krmí holuby. Na trávníku leží milenci a sledují nádherný západ slunce. Já ho však nevidím. Marně hledám inspiraci.
Skoro ho přehlížím. Sedí na lavičce vzadu pod dubem. V klíně má položený skicák a se zaujetím maluje. Aspoň někdo má inspiraci. Prohlížím si ho. Dlouhé, černé, do copánků spletené vlasy mu rámují obličej s ostře řezanými rysy.
Párkrát jsem ho tu už viděla. Každý den seděl na lavičce vepředu a pozoroval park. Pokaždé, když jsem si šla uvařit kávu a vyhlédla jsem z kuchyňského okna ven, jsem ho viděla. Ani když pršelo, nechyběl. S černým deštníkem nad hlavou pokračoval ve svém pozorování. Za tu dobu jsem si na jeho přítomnost navykla.
Nikdy mě však nezaujal tak, jako dnes. Všimla jsem si na něm něčeho kouzelného, něčeho, čeho jsem si předtím nevšimla. Ani nebyl od nás ze čtvrti. Znala bych ho, kdyby bydlel poblíž. My se tu znali všichni navzájem. Možná se sem nedávno přistěhoval, napadlo mě, to byl taky jedna možnost. Už pěkně dlouho jsem se jen tak nevyrazila ven, nedýchat se čerstvého vzduchu. Procházky za svitu zapadajícího slunce mi připomínaly zamilované chvilky v přítomnosti mého bývalého přítele.
Na tu dálku nemůžu určitě říct, jestli je hezký, ale mě se začíná líbit. V mírném poklusu běžím k němu. U jeho lavičky mi dochází dech.
"Ahoj," zdravím ho. " Můžu si přisednout?"
Dívá se na mě. Mlčky přikyvuje. Nevěnuje se mi, maluje. Přes rameno mu nahlížím. Na skicáku je vyobrazený tento park. Můj park. Se vším, co jsem teď viděla. Tužka mu jezdí po papíře a oživuje živé bytosti.
Vzhlížím k němu. Nevšímá si mého pohledu. Rozhlížím se po parku. Děti s matkami už pomalu odchází, staří páni hrají šachy a jejich manželky vesele šťěbetají. Tuším, co ho popohání v malování.
Všímám si té ženy u vchodu do parku. Vypadá jako já. Mhouřím oči, abych se ujistila, jestli to jsem doopravdy já. Dlouhé tričko, černé tepláky, krátké vlasy, brýle na nose pokřivené. Můžu to být já.
Zavírám oči a soustředím se na všechno, co slyším. Křik dětí, povídání starých lidí, rychlé čmárání tužky po papíru, kroky. Auta troubící na silnici, šustění listí, vítr v korunách stromů. Cítím, jak mě to soustředění uklidňuje. Najednou vím, co mám psát.
Otevírám oči, ale on už tam není. Místo něj leží vedle mě skica. Skica, kterou právě dokončil.
Pro malou, městskou vílu.
Stojí v pravém dolním rohu neuspořádaným písmem. Netuším, jak se jmenoval, ale já mu budu říkat Craig. Stane se mým novým hrdinou mé knížky. Najednou jsem plná inspirace a hýřím nápady.
Moje nová knížka bude o němém malíři Craigovi, který si vydělává malováním v parku.
Spěchám domů, aby se mi ten nápad nevytratil z hlavy. Píšu a píšu. Za noc mám hrubý nákres knihy. Jen zbývá doladit tu část, kdy ho potkávám.
Dávám si jméno Sophie, omlaďuji se, přidávám si na kráse. Vlastně si tím zvedám své nízké sebevědomí. Pomáhá to. I když ten pohled, kterým se na mě díval můj malíř, mluví za všechno, z jeho obrazu vyzařuje to, jak mě vidí on. A on mě vidí přesně takovou, jaká bych chtěla být, krásná, sebejistá a energická.
Nakladatelka je z mého románu nadšená. Na snídani říkala, že takový román plný nevyřčené lásky ještě nečetla. Vůbec netuším, kde tu nevyřčenou lásku vzala. Ano, líbil se mi.
Chci mu to říct. Chci mu poděkovat. Vcházím, do parku s malým balíčkem a rozhlížím se, jeslti ho někde nezahlédnu. Sedí na tom samém místě jako včera. Blížím se k němu. Posazuji se na jeho lavičku a předávám mu balíček. Dívá se na mě nechápavě, ale rozbaluje ho. Nové tužky a skicák. Usmívá se.
"Proč jsi včera zmizel?" ptám se ho.
Krčí rameny. Otevírá blok a něco píše.
Nechtěl jsem tě rušit.
"Ty...ty...ty jsem němý?"
Přikyvuje.
Překvapuje tě to?
Zhluboka se nadechuji. Ještě by mi scházelo, kdyby se jmenoval Craig.
"Já jsem Sarah, a ty?" představuji se mu.
Craig.
Craig. Můj hrdina z knížky.
"Myslím, že tohle se mi jen zdá," říkám.
Proč?
"Včera jsem dostala nápad. Inspirací jsi mi byl ty. Líbil ses mi. Popsala jsem tě jako němého malíře, malujícího v parku, se jménem Craig. Napsala jsem, že jsi potkal hezkou, sebevědomou spisovatelku Sophie."
Jak to bylo dál?
"Nijak. Jen jste se minuli. Moje nakladatelka tvrdí, že ten román je plný nevyřčené lásky."
Usmívá se, jako v mém románu. Tam se usmívá pořád.
"Díky za obrázek, je nádherný," šeptám.
Spokojeně kýve hlavou. Jako by věděl, že se mi bude líbit.
Pro malou, městskou vílu, píše pod další obrázek. Vytrhává ho ze skicáku a podává mi ho. Dívám se na něho. Jsem to já. Nebo vlastně Sophie. Pod obvyklým textem je připsané ještě něco.
Pro ženu, která mě zaujala a dodala mi energii na další cestu životem, se kterým jsem chtěl skončit. Pro mou malou Sophie.
Zvedám oči, abych mu zase poděkovala, ale on už nesedí vedle mě. Je tam pouze korálek z jeho copu. Opatrně ho zvedám a schovávám. Později ho snad přilepím na ten obrázek.
Hned ráno vyrážím do parku. Nestarám se o to, jak vypadám, no ano, ale nepřeháním to. Jen zamaskovat černé kruhy pod očima od dlouhého ponocování, upravit vrabčí hnízdo, ba vypadalo jako vlasy, a na rty nanést trochu balzámu.
S piknikovým košem kráčím k jeho lavičce. Už na mě čeká. Sleduje mě celou dobu, co k němu jdu. Nedivila bych se, kdyby mě sledoval už od mých dveří. Usmívá se.
Přisedám si k němu a otevírám košík. Vytahuji termosku s čerstvou kávou a notebook. Bude lehčí se dorozumívat takhle, než číst jeho kostrbaté písmo na křídovém papíře.
„Dobré ráno,“ zdravím ho vesele. Jen se usmívá, ale jako pozdrav mi to stačí.
Dneska nějak brzy, píše. Většinou vstáváš později.
Červenám se. Ví toho o mně víc, než já samotná. „Ještě jsem nespala,“ říkám mu popravdě. „Celou noc jsem přepisovala ten román.“
Poslouchá mě. Kurzor na obrazovce notebooku bliká a čeká na jeho reakci.
„Mohla bych se tě na něco zeptat?“
Ptej se.
„Jak jsi to myslel tím, že jsem ti dodala sílu pokračovat dál?“
Ucukne pohledem, když se na něho zadívám. Najednou se mu druhá strana zdá přitažlivější než ta, kde sedím já.
Je to těžké, píše po chvilce. Poprvé, co jsem tu byl, jsem vůbec nepředpokládal, že odsud odejdu. Přemýšlel jsem, že se předávkuji všemi prášky, co jsem s sebou měl. Ale potom jsem uviděl tebe. Stálas v kuchyni, někomu jsi odpovídala a potom jsi začala plakat. Od toho okamžiku jsem měl oči jen pro tebe. Zamiloval jsem si to tady jen díky tobě.
Najednou mi dochází, že on měl mnohem větší problémy než já, a přesto sem chodil, aby mě viděl. Vždycky jsem si myslela, že to jen na mě se lepí všechna smůla. Jeho slova mi vhání do očí slzy, které stírám, ještě než si jich stačí všimnout.¨
„Proč?“ Vím, že to zní hloupě, ale zajímá mě, proč to chtěl zabalit. Už tolikrát se mě ptali na to samé, ne že bych se chtěla zabít, ale to obyčejné slovíčko doprovázelo každou mou knihu.
Proč jste nechala zemřít Billa? Proč si hlavní hrdinka nevzala toho padoucha? Proč nenapíšete ještě jeden díl?
Ne že bych jim nechtěl odpovídat, ale vysvětlete fanouškům, že manžel hlavní hrdinky zemřel právě kvůli tomu, aby si ona mohla začít něco s padouchem. Nikdy jsem neměla trpělivost něco vysvětlovat a tak jsem je odbývala otázkou, že sama nevím.
Ozvalo se klapání klávesnic. Přišel jsem o všechno, začal mi vyprávět svůj příběh. Snoubenka mi utekla s jiným, všichni přátelé mě zavrhli, protože jsem si na ně neuměl udělat čas, všechny obrazy, co jsem doposud namaloval a které měly jít na výstavu, shořely. Co bys dělala ty?
Cítím, jak nevědomky krčím rameny a polykám první doušek kávy. Nejspíš bych si hodila mašli a nebrala na nikoho ohledy. Zvláště na takovou obyčejnou holku, jakou jsem byla já.
„Díky za odpověď.“
Odpovědí mi je přikývnutí, které se mezi námi stalo něčím víc.
Seděla jsem vedle něj spoustu dalších hodin a vnímala jsem ruch v parku. Důchodci přicházeli, rozkládali figurky na šachovnici, vsázeli se. Matky s dětmi přicházeli, odcházeli. Milenci si hledali tiché koutky, ve kterých by je nikdo nepozoroval. My dva je však viděli.
Ani jsem si nevšimla, že zase zmizel. Vnímala jsem okolí, ztrácela se ve svých myšlenkách. Vedle mě ležel jen lístek.
Díky za všechno.
Víckrát jsem už ho v tom parku neviděla. Hledala jsem v galeriích, chodila jsem po různých vernisážích, jen abych ho mohla znovu spatřit. Ptala jsem se sběratelů, jestli ho neznají, ale všude jsem se setkala jen s nechápavým výrazem. Jako by se po něm slehla zem. Říkal, že jsem mu dodala energii na další cestu životem, který si chtěl vzít. Dílo jsem tenkrát uvedla pod pseudonymem Sophie Nobody, neboli Sophie Nikdo. Tak, jak jsem se před jeho románem cítila. Byla jsem Sophie, ale nedokázala jsem si to přiznat.
Jeho obrazy pořád visí v mém bytě. Nikdo neví, od koho je mám, a nikdo si nikdy nečetl jejich věnování. Na co.
I po třetím manželství zůstal v mé mysli. On byl ten, kdo mi dodal inspiraci a energii na napsání onoho světově oceňovaného románu. Románu s názvem Němý anděl.
Lístku jsem si všimla pozdě. Ležel zastrčený mezi poštou, kterou jsem se nezabývala. Většinou jsem všechnu nevyžádanou korespondenci vyhazovala do koše.
Zveme vás na výstavu, stálo na lístku. Vernisáž se uskuteční 25. Března ve 20 hodin v galerii Mona Lisa.
Pod obvyklým textem bylo napsáno ještě něco. Těším se na tebe, Sophie.
Dneska bylo šestadvacátého. Sakra, tak dlouho jsem ho hledala, až si on našel mě. Už nikdy se s ním nesetkám. Propásnula jsem šanci znovu ho pozdravit, říct mu, že jsem ho vždy milovala.
Dceři zanechávám zprávu, že odjíždím do města, a vyrážím ven. Pěšky to trvá necelých patnáct minut. Galerie Mona Lisa je takřka za naším domem, ale musím obejít celý blok, než se k ní dostanu.
„Hledám autora,“ ptám se muže, který sedí u vchodu. Mávám na něho propadlou pozvánkou. Jenže on krčí rameny.
„Byl tu včera,“ říká nezaujatě. „Měla jste přijít včera.“
Idiot, myslím si. Můžu si za to sama. Propásla jsem jedinou možnost setkat se s ním. Jsem káča. Otáčím se na podpatku a chystám se vyrazit domů. Možná to byl osud, co mě donutil otočit se ještě jednou.
Ten obraz mě uchvátil. Poznávám ho. Jeho druhá polovička visí u mě doma. Ale tenhle je jiný. Nejsem na něm ani já, ani důchodci, ani matky. V centru je namalována lavička s mým andělem. Kolem roste a bují všechno tak, jak si to pamatuji. Tohle mi stálo za to, hnát se za mým andělem.
Mým tělem proudí nová energie. Ani nevím, kde se ve mně vzala. Myslím, že to Craig je ten, kdo mi dodává energii. On a jeho malůvky a jeho písmo a vůně, kterou byly všechny obrázky prosyceny.
„Díky,“ šeptám naposledy. „Díky za všechno.“
Z bloku, který nosím vždy u sebe, vytrhuji poslední list. Perem píšu to, co jsem mu nikdy neřekla.
Nikdy jsem ti nepoděkovala za vše, co jsi pro mě udělal. Miluji tě, němý anděly, a mé city se nikdy nezmění. Nikdy tvá, Sophie.
Vzkaz překládám napůl a zastrkuji ho za obraz mého parku. Snad ho najde.
Díky za všechno, běží mi hlavou. Díky za všechno.
Komentáře (0)