Divoká kočka 30

Nasedl do auta a v náprsní kapse mu pípla příchozí smska. podíval se na ni a s úsměvem konstatoval, že ho matka musí ohromně podceňovat.
Nasadil si hnědou paruku, přilepil si vousy a zelené kontaktní čočky vyměnil za čiré. Najednou měly jeho oči barvu oříškově hnědou. Když se zadíval do zpětného zrcátka, došlo mu, že mu to docela chybělo. Byly přeci tolik podobné těm otcovým. Mimovolně se na sebe usmál.
Bundu si pořádně vycpal ponožkama a tričkama, aby vypadal aspoň o nějaké to kilo těžší. Opticky to úplně postačí. To, že současně tolik zhubnul v obličeji ty vousy naštěstí spolehlivě zakryly. Jako kdyby se vrátil v čase skoro o 3 roky zpět.
Matka seděla v obývacím pokoji s nějakým policistou. Snažila se být dokonalou hostitelkou, tak před něho krom kávy postavila i sušenky, které sama upekla. Policista totiž trval na tom, že na jejího syna prostě počká.
Znervózněla.
Když klapl zámek u dveří, krve by se v ní nedořezal. Jakkoli se snažila zamaskovat úlek, stejně na ní jisté známky né zcela normálního chování byly znát. Ruce se jí roztřásly a vylila trochu kávy na ubrus. Tichonce zanadávala.
„Ahoj mami, jsem doma.“ Zahlaholil jen vešel do bytu.
Položila konvici a co nejklidněji vykročila do předsíně. Musí ho vystrnadit z bytu.
*Copak nečetl zprávu nebo co?*
Když ho však spatřila, poklesla jí čelist a chtě nechtě se musela usmát. Byla na něho náležitě pyšná.
„Míšo, jak bylo v práci?“ zeptala se a její srdce začalo tepat v normální rytmu. Ten muž, který stál před ní, už byl zase jako za starých časů. A když se budou dostatečně snažit, mohlo by to tak zůstat už napořád.
To oslovení ho pohladilo po duši. Už víc jak rok se mu stýskalo a konečně to slyšel zase.
Policista se přibělhal do předsíně taky. V koutku úst mu uvízlo kousek sušenky a na horním rtu zase pěna z kávy. Ovšem jinak to byl precizní zastánce zákona.
„Jsem tu abych s vámi prohovořil možné podezření z trestného činu vloupání.“ Začal policista obligátně.
Michala ale zásadně podcenil. Byl vždycky dobrým hercem a ani teď se nemusel příliš přemáhat. Ta reakce plynula vpodstatě z jeho přirozenosti.
Zamračil se a dělal naprosto ohromeného.
„Prosim? Asi jsem vám špatně rozuměl. Co že jsem provedl? Že jsem se někam vloupal? To nemůžete myslet úplně vážně.“ To spravedlivé rozhořčení by mu mohli závidět i přední herecké hvězdy.
Pod takovým nátlakem policista mírně zblednul a o krok ustoupil. Přímou konfrontaci nečekal. Spíše vzbuzoval u lidí autoritu, ale tady nějak dopředu věděl, že neuspěje.
„Nikdo vás zatím neobviňuje. Prozatím se pouze snažíme získat co nejvíce informací. Proto bych vám rád položil několik otázek.“ Pokoušel se opět nabýt svou ztracenou sebejistotu. Michal ho ale probodl neústupným studeným pohledem.
„A to jakých?“ od té doby byl jeho přístup k policistovi více než chladný.
„Mám ti uvařit kávu?“ zeptala se matka a jednou nohou už byla v malé komůrce, kterou by normální člověk asi kuchyní nenazval. Varná konvice tam ale byla k mání. Nečekala na jeho odpověď a už do ní čepovala vodu.
„Pojďme do obýváku.“ Řekl o něco smířlivěji a policistovi se poněkud ulevilo. Ztratil díky tomu notnou dávku ostražitosti.
Matka přinesla konvičku plnou čerstvé kávy a zdekovala se do své ložnice. Byla skálopevně přesvědčená, že to její syn zvládne. Chtěla si aspoň na okamžik odpočinout. Né že by snad byla tak stará, ale všechno to předstírání a vymýšlení lží jednoho unaví.
Lehla si na postel a zavřela oči. Bylo jí skvěle. Ještě až přejde tahle aférka, tak už bude po všem. Jaroslava dokonale pomstila. Ta coura bude trpět. A to úplně stejným způsobem, jak trpěli oni. Nejkrásnější na tom bylo především to, že už bylo dokonáno. Že se nedá vrátit zpět nic z toho, co udělali, takže i kdyby je nedej bože zavřeli, tak ten precizně nastavený běh událostí nemůžou změnit.
Kupodivu i v tom rachotu z tramvají projíždějících kolem usnula blaženým spánkem.