Setkání V.

Další dny plynou úplně normálně. Samozřejmě mi v hlavě proudí plno myšlenek, jestli jsem vůbec měla dovolit, aby mě šel doprovodit. V tom okamžiku jsem byla vážně ráda, ale jak se na to dívám s odstupem, nebyl to dobrý nápad. Ukázala jsem, že mi pořád dokáže zamotat hlavu, že to pořád někde ve mně je…
Ve škole je zase dočasný klid, méně starostí a tak se můžu soustředit na sebe a na lidi kolem sebe.
Samozřejmě jsem to hned musela říct Lauře, nemáme před sebou žádná tajemství. Byla dost překvapena, jak se to všechno stalo.
Ale těch bych se vrátila do přítomnosti. Sedím v kanceláři a chystám se na hodinu, když někdo zaklepe na dveře a vejde muž s obrovskou kyticí tulipánů. Hledím na to jako na přízrak a nechápu, co se tady děje.
„Slečna Němcová?“ začne mluvit ke mně.
„Ano.“ Řeknu jako v transu a čekám, co se bude dít.
„Tady mám pro Vás zásilku, podepište mi to tady:“ ukáže na papír, který má v ruce.
Nezbude mi nic jiného, než papír vzít a podepsat se na příslušné místo. V tom okamžiku mám v náručí kytici, tak velikou, že přes ně nevidím ani ke dveřím.
„Jituš?“ pípnu na sekretářku.
„Co se děje paní ředitelko?“přiběhne mi Jitka na pomoc a vezme mi kytici z náruče.
Když položí kytici na stůl, užasle se na mě podívá, ale raději nic neříká. Není moc obvyklé, že mi někdo do práce nosí kytky, vlastně se to dnes stalo poprvé. O to víc jsem z toho v šoku…
Poté, co jsi tulipány odložím kousek vedle, abych mohla pokračovat v práci, vypadne z nich lísteček velikosti vizitky. Jakmile ji vezmu do ruky a otočím vzkazem nahoru, najednou je mi jasné, kdo je ten známý neznámý…Vzpomínáš? Jedno jediné slovo a dokáže vyvolat tolik emocí.
Tulipán je totiž moje oblíbená kytka a Lukáš mi ji dal hned po našem prvním milování. Jako kdyby to byl nějaký symbol naší přitažlivosti, nebo dokonce tehdejší lásky. Od té doby jsem si tulipány už nikdy nekoupila a ani žádný neměla dokonce v ruce. Až do dneška…
Najednou se mi začnou třepat ruce a štípat oči od pronikajících slz. Pořád ho mám ráda, to je to jediné, na co teď dokážu myslet a je mi z toho docela na nic. Nemůžu z toho nechat nic vzniknou i kdybych chtěla, prostě to nejde.
Jelikož dneska už nevyučuju žádnou hodinu, rozhodnu se všeho nechat a jít domů. Stejně bych už dneska nic neudělala z toho, jak jsem rozrušená. Takže zamknu svou kancelář a jdu domů. Po několika krocích se vracím zpátky, vezmu z vázy jeden tulipán, snad je proto, abych měla o čem doma přemýšlet, nebo jen chci mít pocit, že můžu být šťastná jako kdysi.
Když za sebou konečně zavřu dveře bytu, můžu začít odpočívat. Pustím si svou oblíbenou hudbu, vezmu si rozečtenou knihu a jsem prostě v pohodě. Ale čím dál tím častěji mi oko zalétne ke skříňce, kde jsem si položila tulipán. Asi o dvě minutky později si na knížku ani nevzpomenu a jsem plně zaujata tulipánem. Přemýšlím a v hlavě se mi honí mnoho myšlenek, dokonce se přistihnu, že se sama pro sebe i usmívám...Ale i z tihle myšlenek mě něco vytrhne, trhnu sebou a uvědomím si, že zvoní zvonek. Nezbývá mi nic jiného, než otevřít a tak pomalu kráčím ke dveřím. Aniž bych se podívala do kukátka, otevírám dveře a v tu chvíli jsem na sebe strašlivě naštvaná, že jsem se nepodívala do toho zatraceného kukátka. Jak už nejspíše tušíte, je to Lukáš a já na něho zírám a ani netuším, co mám říct. Nemusím ho zvát dovnitř, to udělá on sám, když překročí práh bez mého svolení. Zastaví se uprostřed obýváku a čeká, až k němu dojdu.
„Co potřebuješ?“ prolomím ticho. Stojíme tady, koukáme na sebe a neřekneme ani slovo, tohle nesnáším.
„Nic nepotřebuju, jen si chci s tebou promluvit.“ Řekne výrazně.
„Tak jen do toho, začni.“ Pobídnu ho a jsem zvědavá, co to bude.
„Mezi, námi něco probíhá, musíš to cítit stejně jako já. Dneska s těmi tulipány jsem se prostě neudržel a musel jsem je poslat. Zvažoval jsem to už od srazu….“ Otočí se k oknu a odmlčí se. Ale v okamžiku, když se otočí, zarazí se a kouká jen na jedno místo. Tulipán…
„Víš, to taky, tady je důkaz.“ Hodí hlavou ke květině.
„Ano, vím to taky. Ale nemůžu s tím nic udělat, prostě nemůžu.“ Začnu couvat.
„Jak, nemůžeš? Proč by si sakra nemohla…Vím, že jsem udělat spoustu blbostí a moc jsem ti ublížil, ale změnil jsem se.“
„O to nejde, není o tobě, je to o mě.“ Začnu být pořádně nervózní, ale musím se uklidnit, prostě musím, nebo udělám něco, co mě bude hodně mrzet. Jen zůstat v klidu…
„Tak mi to řekni, chci to vědět, co mi má bránit v tom pomilovat tě hned tady a teď. Protože přesně to bych chtěla zrovna teď udělat.“
„Tohle neříkej, prosím, jenom to ne…“
„ A proč by ne? Tak mi to vysvětli. Řekni mi, že máš někoho jiného, že tě nepřitahuju, řekni mi prostě pravdu!“
„Jsem nemocná!“ zařvu a v tom momentě si strhnu paruku z hlavy.
Přesně tohle jsem nechtěla, nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Nechci, aby mě někdo litoval, neměl se to nikdy dozvědět. Nevydržím tuhle situaci a skácím se podél stěny na zem. Vždycky jsem byla silná, vždycky jsem všechno ustála, ale tohle je pro mě moc.