co je spárvné?

Už spolu byli nějaký ten pátek. Uběhly bezmála dva roky, co se milovali. Lidé jim záviděli jejich lásku, která prošla zkouškami a přesto vydržela. Láska, kterou oba krmili svými city, o kterou se starali, jak jen nejlépe uměli. Byl to ten pár, který by chtěl zažít snad každý. Tuhle výlet, smích a zábava a tady zase večeře při svíčkách. Nebylo, co by jim chybělo.
Blížilo se léto a s ním i to nádherné slunné počasí. Poslední dny jejího zkouškového období prolévala návštěvou nejrůznějších pískových hrází, kde se scházeli a užívali si spolu vodních radovánek. Když tak lehávali na měkké trávě a slunili se v záři teplých paprsků, povídali si o nejrůznějších tajemstvích. Dokonce i o tom, jaký si jednou postaví dům, kde budou spolu dál prožívat něžné chvíle, které mají tak rádi. K jejímu úžasu mluvili i o svatbě, kterou by jednou oba chtěli prožít. Minuty bílé slávy a něhy, věrnosti a lásky. V ten den, jakoby jí v srdci zahřála myšlenka, že on je opravdu ten, se kterým chce stávit život. Věděla to již dřív, ale ten den jí jenom dodal vážnosti a opravdovosti.
Letěli spolu do historického Řecka, poznat kousek světa i kousek slané vody a přitom být jenom oni dva. Ve dne se procházeli v kamenných uličkách a schovávali se do tajuplných koutů městečka a v noci, při nočním nebi plném zářivých hvězd se procházeli po pláži, bořili se nohama do chladného písku a naslouchali vlnám moře.
Jednoho večera zažili noc, která se zdála jako z němého romantického filmu. Noc se vynořila opět tak kouzelně teplá a vzala sebou i kupu těch zářivých kamínků. Moře je lákalo z pokoje a srdce plála po vzrušení. Neváhali. Vyšli si mezi vlnky naslouchat svým srdcím a slibovat si věrnost a lásku. Když se dostali až do kouta zapomenutého pobřeží, kde lidu ani zvuku po zábavě bylo daleko, lehli si do písku a hleděli do černé dálky. Mluvili o kráse a blahu, o lidech a zvířetech, o básních i próze. Mluvili o všem, co je jen napadlo.
Tu ona pohleděla do jeho očí a cítila, jak jí slza štěstí stéká po pravé líci. Hřebtem ruky ji pohladil a něžně se usmál. Věděl již, co ta jedna kapka něhy znamená, znal ji dobře a věděl, že to je právě ta chvíle, kdy pohled stačí, aby mu řekla, jak moc je šťastná. Objal ji a položil hlavu do klína. Hrála si s jeho vlasy a zdálo se, že jim nic nechybí.
Nehty mu hladila nahá ramena a sjížděla na záda. Cítila jak mu roste známá husí kůže. Věděla i to, že kdyby sjela níž, cítila by v rukou jeho vzrušení. Hladila ha po šíji, ramenou, zádech a pažích. Toužila, aby to ticho nikdy neskončilo a naopak, aby jejich těla zpívala do jeho rytmu.
Ucítil její zrychlený tepot srdce a ruce na jeho zádech. Cítil i to, jak je vzrušený tím okamžikem. Vytáhl opatrně ruku zpod své hlavy a pohladil její vnitřní stranu stehna. I jí naskočila husí kůže.
V pár okamžicích oba leželi nazí v chladném písku, který je skrýval před světem a toužebně na sebe hleděli a ruce jim objevovaly ty známé zakoutí jejich těl. Jakmile se políbili, jejich vzrušení nabylo takové touhy, že těla nemohal odolat. Milovali se.
Domů odjížděli ze slunného Řecka plni dojmů, krásy a vzrušení. Nocí podobných jako ta první, bylo ještě na každý den jedna. Moře jako by je lákalo do svých koutů a oni se milovali na pláži v písku i ve vlnách stříbřitě hledícíh za teplné noci.
Poněkud chladnější domov jim ale neubral na náladě a rádi vzpomínali nad fotografiemi, na ty krásné chvíle, které si navždy zapíší do svých vzpomínek.
Léto uteklo rychleji než proud vody a přišel ten stereotyp školy a práce. Krásného počasí ale neubývalo a čekal je sladký říjen, takže mdloby ještě nepřicházely.
Když spolu bloudili v prvních říjnových dnech svým bytem, zněl ve vzudchu jakýsi otazník. Ona mlčela, on nevěděl proč. Ona nevěděla, co se děje, a on neuměl žít jejíma myšlenkama. Ona chodila s podivně zahalenou tváří a on se už přestal starat o její stále zadumání. Jí bilo srdce, že se nezajímá, jemu nedocházelo mrtvé ticho lásky.Vždy mu říkala, že je flegmatický a nezajímá se příliš o jejich vztach a tiché body a teď to opět viděla. On zřejmě zase ne.
Přesto pokaždé když vedle sebe usedávali k televizním novinám a ulehali vedle sebe do postele, cítili, jak se milují a jak je láska ani na okamžik neopustila.
Blížil se den, kdy spolu oslaví druhý rok svého soužití. Rádi slavili a rádi si připomínali ten den, kdy se poprvé políbili a řekli si pomyslné ano. A on už věděla, co mu nadělí jako dárek a dík za jejich lásku. Přestože on chtěl jít na večeři, pozvat svou nejmilejší na velkou hostinu, ona se rozhodla, že mu větší a chutnější raději uvaří doma, to co mu chtěla dát, nechtěla vytahovat před cizíma neznámýma lidma. Souhlasil a navrhl, že si pak vyrazí na skleničku. Souhlasila.
Zhasla světla, rozžhnula svíce a nalila rudého vína. Zavolala a přizvala ho k večeři. Jen co dojedli posledního sousta, odvážila se promluvit. V tentýž ale moment, jako on. Nechala na něm ten první krok. Letos se neptatl, co by chtěla a že sám neví, tušila, že sám něco vymyslel a tak byla natěšená ještě víc. V hlavě jí dlouho ležela myšlenka a touha po jednoum jediném dárku, který by si tak toužebně přála nejvíc. Toužila, aby ji požádal o ruku. Když ale viděla obálku, věděla, že prstýnek se v ní skrývat nebude. Přesto těšící otevřela slepený papír. Prodloužený víkend v Barceloně pro dvě osoby. Nevěřila svým očím. Draly se jí slzy dojmu do jejich zelených očí. Objímala ho dlouho a vřele a nepřestávala děkovat. V tom jí napadla myšlenka, že prstýnek si nechává asi na romantické místo v Barceloně. Hned ale ta idea unikla, věděla, že není romantický a že si ji stejnak vzít dřív jak za pět let nechce. Přesto byla šťastná.
Byla řada na ní. Dárek, který mu chtěla dát měl cenu drahou a dlouhou. V ten moment ale nevěděla, jak ho přijme, Zda ho vůbec přijme. Jak se k němu postaví. Bála se, ale nemohla utéct. Před tím se utéct nedalo. Také mu dala obálku. Zasmál se a podotkl, že ne snad výlet do Barcelony. Usmála se, ale nezasmála, tíha situace ji opouštěla.
Když otevřel bílé tajemství, uviděl vzkaz: "Nikdy nezapomeneme na noční chvíle v chladném řeckém písku..." Byla tam další obálka. Menší a objeměší. Bylo tam cosy okopírovaného....těhotenský průkaz a potvrzení a jejím početí. A jen pouhé, ale přesné: Tati...
Tiše hleděl na papíry a nevěděl, co říct. To ticho bylo nesnesitelně dlouhé, myslela, že mezitím ztrácí pojem o svém životě. Nic neříkal, nepohlédl nikam jinam než na bílý papír. Její srdce zavalila bolest, jako nikdy před tím. Sama si představovala rozhovor, že ani ona nechtěla takhle brzy mít rodinu, ale že i s tím malým dokáže školu dokončit a on může pracovat. Že to zvládnou, že to malé se bude mít dobře. Že on bude skvělý táta....neřekla ale nic.
A on také ne. Přisedl k ní a objal ji.
"Nic neřekneš?" dodala si odvahy.
" Já nevím." a zůstal ležet na její šíji.
Zadržela slzy a poslala ho na skleničku samotného. Srovná si to v hlavě a přijde jí dát odpověť jen co se trochu dostane do normálu. Oblékl se a beze slova za sebou zaklapl dveře. Rozplakala se.
Co se to děje? Kde je ten milující člověk, co s ní che strávit život? Hlava ji bušila a všechny ty myšlenky se do ní nedaly vejít. Snažila se usnout, ale nešlo to. NIkdy nemohla spát, když byl někde venku, ale dnes vůbec. Čekala dlouho, sem tam plakala, sem tam zmateně koukala do stropu. Poprvé vůbec neměla tušení, s kterou přijde. Prosila boha, sic věřící nikdy nebyla, ať přijde s těmi utěšujícími slovy, slovy, které nechají to malé v rodině, která se na něj bude těšit. Dej ať se těší tak jako já.
Čekala než odbije čtvrtá hodina ranní, když uslyšela chrastit klíče v zámku. Pozorovala ho, jak se svléká a kolíbající se chystá lehnout vedle ní. Objala ho a políbila na tvář. On ji ale odstčil a odsekl : "Nech mě. Nikoho třetího teď nechci."
Usnul rychle. Ale její bolavé srdce ji nedalo spát, nechtěla. Nemohla. Stála jí zněla v uších ta věta. Nikoho třetího teď nechci. Věděla, co musí udělat. Věděla, že s ním teď nemůže být pod jednou střechou.
Brzy ráno se vydala na cestu za její sestrou. Když tam po mnoha hodinách se slzavýma očima dojela, uvědomila si, že nikomu nedala žádné zprávy. Když stála před domem její sestry a její rodiny, s velkou taškou, a zvonila na chrastivý zvonek, nikdo neotvíral. Byl školní den, odvážela děti do školy. Rozhodla se čekat. Smutně seděla na lavičce a vyhlížela autobus, kterým by měla přijet osaba jí nejvíc blízká. Věděla, že ho stále miluje, ale ona je rodina, je sestra, je její druhá matka.
Když sestra vystoupila z autobusu překvapeně vítala svou malou sestřičku. Byla ráda, že ji vidí, ale je moudrá žena a vytušila hned, že něco není v pořádku. Objala ji a malá sestřička s velkou taškou se poprvé rozplakla co ji slzy stačily. Doma seděly na rozkvetlé zahradě a ona vyprávěla. Mluvila o dítěti a on něm, o tom, co řekl. Telefon mlčel a příjezdová cesta zpívala samotou.
To ráno vstával dlouho. Vyspával a ani nepostřehl, že by odjela. Ráno ji hledal v posteli, v kuchyni i v druhém pokoji. Nikde ani živé duše. Když poznal, že chybí cetovní taška, doklady a všechny důležitosti, věděl, že odjela. Zdrcen sedl na zem a plakal. Věděl, že ji musí najít, ale co jí říct, po tom, jak se zachoval. Chce vůbec to dítě?
Dlouho mlčky seděl na koberci a hlavou se mu honily tisíce myšlenek. Já ji miluji. Ona je to světlo, bez kterého nemůžu žít. Nemohu ji nechat odejít ze svého života. Sám bych bez ní zahynul. Ale dítě. Teď? je to tak brzy, nejsem připravený.
A ona seděla na měkké trávě a smýšlela o nich dvou. Miluji ho. Můj život bez něho nemá smyslu. Nedokážu žít ani s představou, že s ním nejsem. Musím se vrátit. Ale proč? Proč se vraccet za někým, kdo nechce naše dítě? Třeba je ejn zmatený. Není jen připravený. Do jejího ticha promluvila sestra: "Promluvte si. Ukaž mu, že se všechno dá zvládnout i s malým. Nebude to lehké, nikdo si to takhle brzy nepředstavoval, ale máte rodiny, všichni vám rádi pomůžeme. Všechno zvládnete. Ale musíte zůstat spolu."
V ten moment jí přišla zpráva. :Jsem na cestě. Miluji Tě. R.
Podiveně hleděla na slova z telefonu. a potěšila ji představa, že se ani neptá, kam za ní má jet a jede přímo. Měla sice pochybnosti, že ví, kam přesně má jet, ale doufala, že ji zná dobře a ví, kam by v případě trablí jela.
V pozdních odpoledních hodinách si již hrála s dětmi na zahradě. Byly rádi, že ji vidí a i ona byla ráda s nimi. Smáli se a vypadaly všichni šťastně. Cítila se lépe, děti jí dodávaly energie a optimistmu. ¨
Když přijížděl, uviděl již ze silnice, jak se všichni veselí na zahradě. Zastavil a hleděl na ně. Hleděl na svou lásku a bylo mu do pláče. Vzpomněl si, co předešlou noc udělal. Co řekl, jaknejprve mlčel a pak řekl to nejhorší co mohl. Poprvé ho zabolelo srdce. Zarazil se, nikdy před tím co necítil. Vždy jen poslouchal od jeho milé, jak jí bolí srdce, když mluví ošklivě, nebo se ošklivě chová. Nikdy ji nevěřil, že by to šlo, ale přitakal, aby se o tom nemuseli bavit. Teď to porpvé cítil sám.
¨ Vystoupil z auto a mířil za nimi. Děti ho uviděli první, rozeběhly se a skákaly na něj ze všech stran. Měl radost.
A ona stála a čekala. Byla řada na něm. Přišel k ní, políbil ji a objal tak silně, že se až zarazila. Dlouho jí ležel na ramenou, až cítila, jak pláče. A i ona se rozplakala. Uprostřed těch květin, teplého vzduchu a vlahého vánku tam stáli dva, slzy se jim třpytily na lících a mlčeli. Hleděli si do očí a oba věděli, co je to správné.