Proč?

„Miluju ji“ řekla,
nemohl jsem tomu věřit a otočil jsem se, aby mi neviděla do očí.
Po tvářích se mi kutáleli slzy.
„Co to říká?“, pomyslel jsem si.
Vždyť to není tak dlouho co jsme se spolu smáli a lásku si vyznávali a teď je konec, nemohl jsem s tím nic dělat
Už mi nepatří její srdce.
„Proč?, pověz...Proč, proč si mi to neřekla už dřív?“
„Nemohla jsem..., nechtěla jsem tomu věřit.“
„Odpust, nechtěla jsem Ti ublížit.“
„Neomlouvej se, stalo se..., na omluvy tu není místa.“ „To se nespraví pouhým ,promiň“.
„Mě to bolí také.“
řekla tiše..., „Nemůžu za to...“
„Vždyť já taky ne, měli jsme tolik plánů...“ „Co bez Tebe budu dělat?“ „Proč tak najednou všechno končí?“
„Odpust.“, řekla tak tiše, že jsem jí sotva slyšel a také jí začaly téct slzy po tvářích.“
„Mám Tě pořád ráda, ale nemůžu si pomoct.“ „Moc po ní toužím, chtěla bych ji...“
„Snažil jsem se, abys byla šťastná, snesl bych Ti modré z nebe nebo měsíční svit kdyby sis to přála...“ „Stačilo jen říct...“ „Udělal bych pro Tebe cokoli.“
„Opravdu cokoli?“, zeptala se...
„Ano.“, odpověděl jsem bez rozmyšlení.
Na chvíli se odmlčela...
„Tak na mě zapomeň.“
V tu chvíli mi připadalo jako by mi někdo do břicha vrazil ruku a všechno tam otočil naruby.
Připadalo mi, že už nic nemá smysl, že svět už za nic nestojí...
Nechtělo se mi ani dejchat a nechtělo se mi už ani žít, nejradši bych zastavil svět nebo vrátil čas, ale nejde to.
„To nemyslíš vážně.“ „Zapomenout na Tebe?“ „To nejde, pořád Tě miluju.“ „Nechci Tě ztratit.“
„Bude lepší když to skončí, už za mnou nechoď, už nikdy.“
Poté se zvedla z lavičky na které jsme seděli a pomalu odcházela, nedokázal jsem se zvednout, nedokázal jsem nic.
Jen jsem ještě naposled ze zoufalství vykřikl: „Neodcházej“, ale ani se neotočila.
Možná proto, že se bála, že kdyby se otočila už by to nedokázala ukončit... Možná...